ECLI:CZ:US:2010:3.US.1139.10.1
sp. zn. III. ÚS 1139/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Kooperativy pojišťovny, a. s. se sídlem Templová 5, Praha 1, IČ: 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 16, Brno, proti výroku pod body II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2010 č. j. 15 Co 307/2009-290, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2010, napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2010 č. j. 15 Co 307/2009-290 ve výroku pod bodem II a III, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení a uvádí, že v projednávané věci vyvolal spor žalobce, přičemž žalovaná a stěžovatelka, jako vedlejší účastnice na straně žalované, „se musely nedůvodné žalobě bránit“. V souvislosti s bráněním jejích práv jí vznikly v řízení značné náklady, které však odvolací soud stěžovatelce nepřiznal, přičemž změnu rozhodnutí ohledně nákladů řízení opřel o ustanovení §150 o. s. ř. Odůvodnění, které v tomto případě odvolací soud založil na výsledku pravomocného rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 327/1995, je podle názoru stěžovatelky nedostačující a „nemístné“. Důvod, založený na rozdílném právním posouzení věci ze strany obecných soudů, prý nelze podřadit pod pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“, a to ani s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, která se týká této problematiky. Stěžovatelce ze strany odvolacího soudu údajně nebyl vytvořen prostor k tomu, aby se ke zvažovanému uplatnění moderačního práva vyjádřila, jak vyplývá z práva na spravedlivý proces.
II.
Jak se podává z připojených listin, Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 225/2008-254 řízení ve věci žaloby žalobce Ing. L. K. proti žalované A&CE Audit, s. r. o., za účasti stěžovatelky jako vedlejší účastnice na straně žalované společnosti, v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částek 181 516,- Kč s příslušenstvím a 526 524,- Kč s příslušenstvím, zastavil (výrok I). Žalobu zamítl pro částku 1 455 469,- Kč s příslušenstvím a pro částku 90 016,- Kč měsíčně do budoucna (výrok II).
Žalobci bylo uloženo zaplatit oběma účastníkům řízení ve výroku pod body III a IV uvedené částky na náhradu nákladů řízení.
Důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. ohledně nároku pod bodem I výroku byla překážka rei iudicatae, ohledně výroku pod bodem II byla důvodem zamítnutí žaloby její nedůvodnost.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV tak, že žalované a stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a nebylo jim přiznáno ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud v případě náhrady nákladů řízení aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.
III.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a argumentací stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud při posouzení rozhodování soudů o nákladech řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo současně zasaženo i jiné základní právo (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 145/06, IV. ÚS 129/06, II. ÚS 259/08, a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz).
O takový výjimečný případ se však v projednávané věci nejedná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 a zdůrazňuje, že v rozporu s jeho závěry, „aby v případě, že existuje možnost, že soudem bude aplikováno ustanovení §150 o. s. ř., měl účastník řízení možnost účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v této otázce, s nimiž by se soud musel v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádat“, jí byla tato možnost ze strany odvolacího soudu upřena.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka o možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v odvolacím řízení byla informována, neboť žalobce ve svém odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 225/2008-254 ohledně náhrady nákladů řízení navrhl aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Protože bylo povinností odvolacího soudu nejen se vypořádat s odvolacími námitkami, ale i s návrhem žalobce, aby v projednávané věci byla zkoumána existence důvodů hodných zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení, měla stěžovatelka bezpochyby procesní příležitost i prostor k tomu, aby se k případnému uplatnění moderačního práva vyjádřila. Pokud tak neučinila, nelze toto opomenutí napravovat až v rámci řízení o ústavní stížnosti.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 77/08). Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že se jedná o výklad v konkrétní věci rozhodných důvodů, který spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Tento postup soudu je spojen s jeho úvahou, která vychází z jím posouzených konkrétních kritérií a hledisek.
Zásada spravedlivého procesu, jejíhož údajného porušení se stěžovatelka v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí. Odvolací soud považoval za relevantní pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. skutečnost, že procesní postoj žalobce v projednávané věci ovlivnilo pravomocné rozhodnutí, které bylo vydáno ve věci sp. zn. 17 C 327/1995, takže se mohl důvodně domnívat, že při posouzení otázky platnosti pracovní smlouvy i v projednávané věci dospěje soud ke shodnému závěru.
Tato úvaha odvolacího soudu je jasná a logická; vychází přitom z odůvodnění soudu prvního stupně i z konkrétních okolností charakterizujících projednávanou věc. Se stěžovatelkou lze souhlasit pouze v tom, že odůvodnění tohoto závěru není zcela „vyčerpávající“, je poměrně stručné. To však neznamená, že pouze tento nedostatek odůvodnění výroku o náhradě nákladů při zachování ostatních požadavků ústavnosti by bylo možno pokládat za dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Žádné extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu