ECLI:CZ:US:2007:3.US.1378.07.1
sp. zn. III. ÚS 1378/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 31. října 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. 23 Co 62/2007, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů soudního řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. 23 Co 62/2007 se v části výroku sub I, podle které rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení", a ve výroku sub II, dle něhož "žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení", zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků soudního řízení - v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Toto rozhodnutí, jak patrno z jeho obsahu i obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 101/2002, bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele směřující proti žalované O. B. pro zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodňoval stěžovatel tím, že se žalovanou uzavřel ústně smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektové dokumentace na rekreační chatu za dohodnutou cenu 30 000 Kč, která zahrnovala zpracování projektu a vyřízení příslušných správních úkonů včetně poplatků za ně, přitom žalovaná mu zaplatila jako zálohu pouze částku 10 000 Kč a zbývající částku 20 000 Kč mu neuhradila, přestože dílo dokončil v souladu s ujednáním smlouvy.
Soud prvního stupně - Obvodní soud pro Prahu 2 - po provedeném dokazování, kdy sporným byl obsah smlouvy, rozsudkem sp. zn. 17 C 101/2002 ze dne 22. září 2006 žalobě stěžovatele vyhověl, žalované stanovil povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku s příslušenstvím i náklady řízení ve výši 15 311,20 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná, která navrhovala zamítnutí žaloby s tvrzením, že stěžovatel nesplnil předmět smlouvy, nepředložil jí projekt k nahlédnutí a vypracoval jej na dům s rozpočtovými náklady ve výši kolem 1 500 000 Kč, ačkoli podle původního zadání se mělo jednat o náklady do 500 000 Kč, a také včas smlouvu o dílo nesplnil, přitom složenou zálohu ve výši 10 000 Kč považovala za dostatečnou kompenzaci vynaložených nákladů stěžovatele.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej však změnil tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal a nepřiznal mu ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů odůvodnil ustanovením §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že účastníci uzavřeli dohodu ne zcela jednoznačného obsahu, kdy jejich ústní ujednání muselo být zjišťováno teprve v rámci obsáhlého dokazování, a měl tak za to, že na vzniku sporu měli stejný podíl oba účastníci, kteří si své nedostatečné obezřetnosti byli vědomi, čemuž nasvědčuje i fakt, že v průběhu řízení mimosoudně jednali i o smíru.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení svých shora označených práv spatřuje v rozhodnutí soudu o nákladech řízení. Zejména zdůrazňuje, že tvrdil a dokazoval ty skutečnosti, které nakonec vzaly oba soudy za prokázané a tvrzení jeho žaloby tak akceptovaly; nechápe, proč odvolací soud snahu účastníků o smír posuzoval negativně, resp. bral za podklad pro své rozhodnutí o nákladech řízení, a poukazuje i na to, že sám nemohl ovlivnit skutečnost, že žalovaná podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Má proto s odkazem na okolnosti případu, které rozvádí, za to, že Městský soud v Praze porušil obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci a dále že použití ustanovení §150 o. s. ř. připadá do úvahy výjimečně. Uzavírá tak, že odvolací soud nepostupoval v souladu s platným právem a svým rozhodnutím o nákladech řízení porušil jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal dne 21. září 2007 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 23 Co Městského soudu v Praze odkázala na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí soudu nebylo jednostranné, neboť odvolací soud posuzoval okolnosti, které vedly ke vzniku soudního řízení, dále posuzoval průběh a postoje účastníků v něm. Posouzení ústavnosti předmětného rozhodnutí ponechává účastník řízení na Ústavním soudu.
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 23. října 2007 vedlejší účastník O. B. k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že si není vědom dotčení stěžovatele v základním právu na spravedlivý proces, není mu známo, že by stěžovatel v průběhu celého řízení před soudy namítal jejich podjatost či zaujatost, přestože byl ve smyslu §15a o. s. ř. řádně poučen. Ústavní stížnosti vytýká nekonkrétnost, absenci toho, v čem je spatřován nedostatek nezávislosti a nestrannosti soudu. Pokud jde o náklady řízení, ztotožňuje se vedlejší účastník s konstatováním odvolacího soudu, dle něhož obsah ujednání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem musel být zjišťován až v rámci obsáhlého dokazování a že tedy nebyla zachována v tomto ohledu dostatečná obezřetnost, což platí především pro stěžovatele jako odborníka. Ve vyjádření dále odkazuje na argumentaci Městského soudu v Praze obsaženou v předmětném rozhodnutí, týkající se aplikace §150 o. s. ř. Poukazuje i na skutečnost, že k vyřešení sporné věci smírem nedošlo v důsledku chování stěžovatele. Pro uvedené vedlejší účastník dospívá ve svém vyjádření k závěru, dle něhož Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. dubna 2007 č. j. 23 Co 62/2007-130 do práva na spravedlivý proces ani jiného práva stěžovatele nezasáhl, pročež navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 4. října 2007, účastník řízení ve vyjádření ze dne 21. září 2007 a vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 23. října 2007 souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 101/2002 a argumentací ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.
V posuzovaném případě stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu odvolacího soudu, který při rozhodování o odvolání protistrany stěžovatele, ačkoliv stěžovatelově žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení za použití ustanovení §150 o. s. ř. tak, že v řízení úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, a přestože stěžovatel byl ve věci samé úspěšný i v odvolacím řízení, nepřiznal mu ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí pak plyne, že tak učinil proto, že za důvody zvláštního zřetele hodné považoval skutečnost, že oba účastníci tím, že nepostupovali obezřetně při uzavírání smlouvy, na jejímž podkladě stěžovatel své právo z ní plynoucí uplatňoval, měli oba stejný podíl na vzniku sporu.
V judikatuře Ústavního soudu je řada nálezů, v nichž Ústavní soud posuzoval ústavnost rozhodnutí obecných soudů ve výrocích týkajících se pouze nákladů řízení. V nich dal najevo, že rozhodování soudů o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [z poslední doby např. nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 145/06, IV. ÚS 129/06, I. ÚS 401/06, IV. ÚS 323/05, I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 51, svazek 44, nález č. 2, svazek 43, nález č. 196, svazek 42, nález č. 131, svazek 32, nález č. 27) a řada dalších], z nichž mnohé se zabývaly i ústavně konformní aplikací ustanovení §150 o. s. ř.
Pro posouzení dané věci pak nelze pominout závěr přijatý v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 26). V označené věci - procesně srovnatelné s věcí nyní soudem posuzovanou, pokud jde o rozhodování o nákladech řízení - Ústavní soud učinil závěr, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil právo na spravedlivý proces. Uvedený závěr učinil Ústavní soud s odůvodněním, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Ostatně k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu.
Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, lze plně vztáhnout na daný případ, neboť, jak patrno z obsahu spisu (viz protokol o jednání před odvolacím soudem č. l. 128-129 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 101/2002), ani v nyní posuzovaném případě odvolací soud, který dal ve věci samé zcela za pravdu soudu prvního stupně, jehož žalobě stěžovatele vyhovující výrok o přisouzení žalované částky 20 000 Kč jako věcně správný potvrdil, nedal nijak najevo před svým rozhodnutím, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením §150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení. Tyto důvody proto i v daném případě vedly Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přitom navíc v této nyní souzené věci nutno ještě na adresu obecného soudu, který bral v úvahu jen jeden z mnoha možných aspektů, připomenout, že rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. musí vždy předcházet pečlivé posouzení všech okolností případu. Ty je pak nutno poměřovat ve vztahu k účastníkům řízení i k situaci, která by přiznáním, ale i nepřiznáním nákladů řízení mohla nastat, přičemž v tomto směru Ústavní soud, aniž by však jakkoli chtěl nové rozhodnutí odvolacího soudu předjímat, jen příkladmo upozorňuje na jednu z okolností případu, která by mohla hrát roli při hodnocení spravedlivosti procesu jako celku, totiž na poměr stěžovatelem vysouzené částky k jeho nákladům na zastoupení vynaloženým na její úspěšné přiznání.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. 23 Co 62/2007 v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.