ECLI:CZ:US:2010:3.US.1336.10.1
sp. zn. III. ÚS 1336/10
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) - ze dne 3. června 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 ve věci ústavní stížnosti A. S. proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. dubna 2010 č. j. 7 C 194/2008-249 o ustanovení znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, za účasti Okresního soudu v Hodoníně jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2010, napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí, a tvrdí, že jím a řízením tomuto rozhodnutí předcházejícím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Ústavy České republiky [míněna zřejmě Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a článku 6 Listiny (míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod); stejně prý došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Okresnímu soudu v Hodoníně stěžovatelka vytýká, že postupuje nesprávně a nezákonně, pokud v řízení vedeném jím pod sp. zn. 7 C 194/2008 ustanovil znalcem z oboru ekonomie společnost AREAS Brno, spol. s. r. o., a tomuto znalci uložil zpracovat revizní znalecký posudek k posudku Ing. H. J. Tím prý došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť žalované: Vyšší odborná škola, Střední odborná škola a Střední odborné učiliště v řízení o zaplacení částky 116 300 Kč nijak nezpochybnily žalovanou výši nájemného z pozemků. V případě, že nejde o nesporné řízení podle ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. a některý z účastníků nenavrhl ustanovit znalce, podle názoru stěžovatelky "soudu prvního stupně nepřísluší revidovat znalecký posudek předložený stěžovatelkou".
Stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení obsahuje nepřesné, resp. nesrozumitelné zadání úkolu pro znalce, soud údajně nezajistil, aby se stěžovatelka mohla v uzavřeném areálu žalované účastnit místního šetření a klást znalci otázky.
II.
Jak se zjišťuje z připojeného usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 4. 2010 č. j. 7 C 194/2005-249, označený soud ustanovil společnost AREAS Brno, spol. s. r. o., znalcem z oboru ekonomie s úkolem I. "provést revizi znaleckého posudku Ing. H. J. a provést výpočet obvyklé ceny ročního nájemného z jím označených pozemků v k. ú. Bzenec za roky 2005-2007 a II. provést výpočet obvyklé ceny ročního nájemného z jím označených pozemků v k. ú. Bzenec za roky 2007-2008 (a stanovit cenu za 1 m2 a cenu za celou výměru pozemků)".
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle rozhodnout o nepřijatelnosti bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Je nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž se opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Ústavní soud s ohledem na procesní povahu napadeného usnesení s odkazem na svoji konstantní judikaturu považuje za vhodné zdůraznit, že ústavní soudnictví, stejně jako pravomoc Ústavního soudu, jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním řádem České republiky.
Tento předpoklad je důležitý především z toho důvodu, že Ústavní soud v civilním řízení (ale nejen v něm) posuzuje soulad řízení a soulad rozhodnutí v tomto řízení vydaných se zásadami spravedlivého procesu podle článku 36 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod teprve poté, co řízení bylo jako celek skončeno, tedy hodnotí spravedlnost průběhu procesu. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému rozhodnutí ve věci samé předcházejí, to však za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo zásadním způsobem s neodčinitelnými důsledky zasaženo do některého základního práva nebo svobody.
V zásadě tak Ústavní soud za dodržení výše uvedených podmínek podrobuje přezkumu pouze taková nemeritorní rozhodnutí, která mohou způsobit u stěžovatele v jeho lidskoprávní sféře nevratné následky, jako je tomu např. v případě některých předběžných opatření. Napadené usnesení Okresního soudu v Hodoníně však takové důsledky zjevně vyvolat nemůže.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, stěžovatelka má nepochybně možnost napadnout osobu soudem stanoveného znalce z důvodu možné podjatosti; není však v její dispozici bránit soudu prvního stupně v plnění jeho zákonných povinností ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za situace, v níž nepochybně (i podle platné judikatury obecných soudů) zjištění ceny obvyklé v daném místě a čase za nájem předmětných pozemků závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a o znaleckém posudku předloženým stěžovatelkou má soud pochybnosti.
V postupu soudu, který sám napadeným usnesením ustanovil společnost AREAS Brno, s. r. o., znalcem z oboru ekonomie a uložil mu "provést revizi znaleckého posudku Ing. H. J." a "provést výpočet ceny ročního nájemného z pozemků", nelze spatřovat protiústavní zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani porušení principu kontradiktornosti řízení a principu rovnosti zbraní.
Ze zákonné povinnosti účastníka "označit důkazy k prokázání svých tvrzení" (§120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. soudu takovou možnost poskytuje v případech, "kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo". Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§132 o. s. ř.). Možnost, aby soud nařídil přezkoumat původní znalecký posudek jiným znalcem, je explicite upravena v §127 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelkou vznášená výtka potenciálního narušení principu rovnosti zbraní by byla oprávněná tehdy, pokud by soud sám pátral po důkazech nebo pokud by svou vlastní aktivitou vnášel do sporu skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. K žádnému takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V procesualistické teorii je obecně uznáváno, že "oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní (donucující) povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu" (viz Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, str. 570). Právě taková situace nastala v projednávané věci, v níž povinností soudu bylo zjistit "obvyklou cenu ročního nájemného z pozemků".
Uvedený postup je standardně aplikován soudní praxí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 se uvádí: "Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku." (viz databáze http://novyweb.nsoud.cz/judikaturaNS_new/ns_web.nsf).
Ústavní soud neshledal v rozhodnutí obecného soudu napadeném ústavní stížností žádné porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.