ECLI:CZ:US:2010:3.US.1584.10.1
sp. zn. III. ÚS 1584/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. O. F., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 28 Cdo 911/2010-216, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, č. j. 37 Co 180/2009-200, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2008, č. j. 16 C 147/92-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka, s poukazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."), domáhala, aby byla vedlejší účastnici (žalované Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 46963383, se sídlem v Brně, Masarykova 37) uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání označených nemovitostí.
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§219 o. s .ř.).
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její právní předchůdci nebyli osobami německé či maďarské národnosti a jako vlastníci sporné nemovitosti nemohli být po právu postiženi dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Z uvedeného důvodu a dále proto, že jejich tehdejší pobyt byl snadno zjistitelný "dotazem v domě Radnická 5 v Brně", pokládá doručování jednotlivých výměrů veřejnou vyhláškou za procesně neregulérní a vylučující nabytí právní moci; vyslovuje přitom pochybnost, zda vyhlášky byly vůbec "vyvěšeny". Posléze se stěžovatelka dovolává zásady intabulační s tím, že k zaknihování konfiskace do pozemkové knihy došlo až v r. 1953. Z těchto důvodů stěžovatelka dovozuje, že stát převzal předmětné nemovitosti nikoli v roce 1947 "předmětnými výměry", nýbrž až v rozhodném období, a to bez právního důvodu (§1 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §1 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Co do interpretace podmínek, jež podle uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených jak v rozhodnutí Nejvyššího soudu tak Ústavního soudu, což stěžovatelce připomenul již dovolací soud.
Stěžovatelčiným námitkám, že její právní předchůdci nespadali mezi osoby v dosahu §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., sice v obecné rovině není důvod upírat validitu, rozhodné však je, že míjí prostor, jenž byl pro právní posouzení (restituční) věci rozhodný. Co do právního postavení stěžovatelky pak nelze ničeho vytknout v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že tím vznesla - neefektivní - kritiku vad (věcné nesprávnosti) správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, a citovaný v usneseních Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 73/2000, IV. ÚS 208/2000, II. ÚS 770/02, II. ÚS 27/04, IV. ÚS 402/04, III. ÚS 73/06, III. ÚS 74/06, II. ÚS 399/06, II. ÚS 1385/08, I. ÚS 196/09).
Již obecné soudy stěžovatelku upozornily na čl. 4 směrnice ministra vnitra publikované pod č. 401/1946 Ú.l., uznávající doručení rozhodnutí podle platných předpisů o správním řízení (tj. jinak než vyhláškou) jen coby fakultativní a výjimečnou procesní možnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2155/2004). K průkazu okolností doručení předmětných výměrů vyhláškou lze připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy roč. 2005, č. 11 [podle kterého platí, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí], popř. ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007 (ve kterém je judikováno, že "v moderním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem proporcionality").
Není důvod oponovat (natožpak z ústavněprávních pozic) ani závěru obecných soudů, vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1156/96, že princip intabulace se u přechodu nemovitostí na stát či přídělce v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky neuplatnil.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu