ECLI:CZ:US:2010:3.US.1615.10.1
sp. zn. III. ÚS 1615/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou v Přerově, Kratochvílova 142/15, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2010 č. j. 51 Co 9/2010-692, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 3. 6. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2010 č. j. 51 Co 9/2010-692 a navazujícího výroku III o nákladech odvolacího řízení. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 13 C 135/2007, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatel podal proti žalované žalobu na zaplacení částky 814.815 Kč s příslušenstvím, po částečném zpětvzetí na zaplacení částky 458.653 Kč s příslušenstvím. Jako důvod uvedl bezdůvodné obohacení žalované po jejím odstoupení od smlouvy o dílo, když stěžovatel provedl práce v rámci rekonstrukce a opravy domu žalované, které nebyly (ani po zohlednění záloh zaplacených žalovanou) uhrazeny, tedy žalovaná přijala plnění, které je povinna vrátit (v peněžní podobě). Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 12. 2004 sp. zn. 13 C 115/97 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 72.603 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 386.050 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Soud zjišťoval výši částky, kterou je každý z účastníků povinen druhému vrátit, vyšel z ceny provedených prací 1.681.877 Kč (tj. z hodnoty, kterou stěžovatel vydal), přičemž od této odečetl náklady na odstranění vad díla ve výši 329.274 Kč a částku 1.280.000 Kč, kterou žalovaná za dílo již stěžovateli zaplatila.
Stěžovatel i žalovaná podali odvolání. Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 15 Co 151/2005 tak, že prvostupňový zamítavý výrok ohledně částky 386.050 Kč potvrdil a prvostupňový vyhovující výrok ohledně částky 72.603 Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Na rozdíl od prvostupňového soudu dospěl (dle předchozí judikatury) k závěru, že majetkový prospěch, který má žalovaná vydat jako bezdůvodné obohacení, nespočívá v hodnotě plnění stěžovatele (tj. v hodnotě jeho investic do prací), ale ve zvýšení ceny nemovitosti žalované v důsledku plnění stěžovatele (tj. v rozdílu mezi cenou nemovitosti před a po plnění stěžovatelem). Vyšel ze znaleckých posudků a po odpočtu ceny nemovitosti ve výši 736.260 Kč před započetím stavebních prací a částky 1.280.000 Kč zaplacené žalovanou stěžovateli za dílo od částky 1.894.340 Kč představující cenu nemovitosti po provedení stavebních prací dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo.
Stěžovatel podal dovolání, ve kterém namítal, že odvolací soud použil nepřiléhavě judikaturu; výše bezdůvodného obohacení má být určena dle hodnoty nákladů, které by zákazník (zde žalovaná) vynaložil v daném místě a čase na dosažení stejného plnění (jaké poskytl stěžovatel). Souhlasil s tím, že nejde o hodnotu, kterou vynaložil (investoval) zhotovitel/stěžovatel, ale o hodnotu, o kterou se povinný/žalovaná obohatil. Současně namítl, že odvolací soud vycházel z ceny administrativní a nikoliv z ceny obecné. Nejvyšší soud výrokem I rozsudku ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1316/2006 zrušil rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu pokud se týče rozhodování o uplatněném nároku ve výši 72.603 Kč s příslušenstvím (a závislými výroky o nákladech řízení); důvodem byla nepřezkoumatelnost, kdy z odvolacího rozsudku nebylo zřejmé, z jaké ceny nemovitosti odvolací soud vycházel. Uvedl, že je přitom potřeba vycházet z ceny obvyklé (tržní) a nikoliv z ceny odhadní (dle předpisů). Ve vztahu k potvrzující části odvolacího rozsudku ohledně částky 386.050 Kč dovolání výrokem II odmítl pro nepřípustnost s tím, že rozhodnutí v tomto rozsahu nemá zásadní právní význam, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu a uvedl, že postup navrhovaný stěžovatelem by bylo možno použít pouze v situacích odstoupení od smlouvy o dílo zhotovitelem pro porušení povinnosti objednatelem díla). Stěžovatel podal proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, tj. ohledně částky 386.050 Kč, ústavní stížnost (Ústavní soud z vlastní činnosti zjistil, že tato ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 3130/07 byla odmítnuta pro nepřípustnost, neboť Ústavní soud byl vázán petitem a stěžovatel nenapadl současně s výrokem odvolacího soudu také navazující II. výrok Nejvyššího soudu).
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 13 C 135/2007 žalobu v rozsahu požadujícím částku 72.603 Kč s příslušenstvím (tj. v rozsahu zbývajícího předmětu řízení) zamítl. Vyšel jednak ze zjištění, že žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo v důsledku porušení povinností stěžovatelem, a jednak z nového znaleckého posudku. Po odečtení tržní hodnoty nemovitosti před pracemi stěžovatele ve výši 1.450.000 Kč spolu s částkou 1.280.000 Kč, kterou zaplatila žalovaná stěžovateli, od tržní hodnoty nemovitosti po pracích stěžovatele ve výši 2.530.000 Kč, dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo a částku 72.603 Kč tedy nelze stěžovateli přiznat. Stěžovatel podal odvolání s tím, že dle něj při určení hodnoty bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z tržní ceny, kterou by musela žalovaná vynaložit na obdobné práce, neboť některé práce se nepromítnou v tržní hodnotě nemovitosti. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2010 č. j.
51 Co 9/2010-692 prvostupňový zamítavý výrok ohledně částky 72.603 Kč s příslušenstvím potvrdil; vycházeje z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal totéž, co ve svém dovolání a poté také v odvolání vyúsťujícím v napadený rozsudek krajského soudu. Uvedl, že obecné soudy vycházely při určení hodnoty bezdůvodného obohacení z obecné (tržní) ceny nemovitosti před a po provedených pracích, zatímco dle stěžovatele jeho základnímu právu na ochranu majetku by odpovídal postup, dle kterého by se hodnota bezdůvodného obohacení žalované určila dle ceny, kterou by žalovaná musela na trhu vydat za obdobné práce. Dle stěžovatele se objednavatel obohatí o cenu prací, které zhotovitel provede. Uvedl, že jednak tržní hodnota nemovitosti je neurčitou kategorií (projeví se až konkrétním prodejem, oceňování znalci není jednotné) a jednak v některých případech se hodnota provedených prací na tržní hodnotě nemovitosti vůbec nemusí projevit, když tržní cena nemovitosti je spíš závislá na lukrativnosti lokality. Stěžovatel poukázal na to, že obecné soudy postupují při určování bezdůvodných obohacení odlišně, což způsobuje nerovnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s tím, z čeho obecné soudy mají vycházet při zjišťování hodnoty bezdůvodného obohacení objednatele díla; dle stěžovatele nutno vycházet vždy z (tržní) ceny, kterou by objednatel vynaložil za obdobné práce. Shodnou námitku stěžovatel uplatnil již ve svém dovolání i následném odvolání v dané věci, přičemž obecné soudy se s ní dostatečně vypořádaly; Ústavní soud odkazuje na odůvodnění příslušných rozhodnutí Nejvyššího soudu a odvolacího soudu. Jde o výklad podústavního práva (§451 a §458 občanského zákoníku), ke kterému není Ústavní soud povolán, naopak toto je věcí obecných soudů a v poslední instanci pak Nejvyššího soudu, jehož úkolem je také sjednocovat judikaturu obecných soudů; Nejvyšší soud přitom ve stěžovatelově věci postupoval v souladu se svou judikaturou (stěžovatel ani nenamítá, že by Nejvyšší soud v jeho věci změnil judikaturu). Interpretace provedená obecnými soudy není svévolná (rozhodnutí soudů jsou také řádně odůvodněna, jsou z nich zřejmé úvahy a skutkové i právní závěry), odporující kogentním ustanovením či extrémně rozporná s principy spravedlnosti (je zřejmé, že obecné soudy zohledňují také skutečnost, který z účastníků podstatně porušil závazky ze smlouvy a došlo proto k odstoupení od smlouvy druhou stranou; rovněž vyložily smysl a účel ustanovení o bezdůvodném obohacení), tedy nevybočuje z ústavních kautel. Pokud stěžovatel poukazuje celkově na rozdílný přístup obecných soudů při určování hodnoty bezdůvodného obohacení, není věcí Ústavního soudu, aby sjednocoval judikaturu soudů obecných, Ústavní soud je povolán k tomu, aby zasahoval v případech porušení ústavně zaručených práv jednotlivce; Nejvyšší soud dal navíc v této věci najevo (respektujíc svou předchozí judikaturu), jaký má být dle něj zastáván výklad všemi obecnými soudy.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele skutečnostmi stěžovatelem tvrzenými, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu