ECLI:CZ:US:2010:3.US.1827.10.1
sp. zn. III. ÚS 1827/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z.O. a M. O., právně zastoupených JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2010 sp. zn. 7 To 150/2010-409, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, neboť jím mělo dojít k porušení jejich základního práva garantovaného článkem 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z dalšího spisového materiálu, vystupují stěžovatelé v postavení poškozených v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 43/2010. V záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušeno předcházející usnesení jmenovaného okresního soudu ze dne 28. 4. 2010 č. j. 1 T 43/2010-380. Krajský soud dále sám rozhodl tak, že předseda senátu 1 T Okresního soudu ve Frýdku-Místku Mgr. Vítězslav Božoň je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného Mgr. R. ., vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 43/2010. Důvodem vyloučení uvedeného soudce má být jeho známost a zároveň neshody s obviněným K. z období studií.
Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí poukázal na dva aspekty nestrannosti soudce. Nestačí, že se soudce sám subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, ale i objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny všechny pochybnosti o jeho nestrannosti. Krajský soud dospěl k závěru, že námitky obviněného by mohly vést ke zpochybňování a znevažování nestrannosti a objektivnosti předsedy senátu Mgr. Vítězslava Božoně.
V ústavní stížnosti stěžovatelé označili odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu na nelogické a rozporné. Dle stěžovatelů je patrná nejistota krajského soudu, zda skutečnosti uváděné obviněným Mgr. K. jsou či nejsou způsobilé přivodit podjatost předsedy senátu Mgr. Božoně. Stěžovatelé označují námitku podjatosti vznesenou obviněným za neopodstatněnou a absurdní a zdůrazňují, že sám soudce Mgr. Božoň jakoukoli podjatost popřel. Dle názoru stěžovatelů vychází napadené rozhodnutí krajského soudu vstříc obstrukcím obviněného. Navíc dle názoru stěžovatelů hrozí, že obviněný v budoucnosti uvedené situace využije ke zpochybnění, že věc byla rozhodnuta nepříslušným soudcem. Stěžovatelé se obávají, že by tak rozhodnutí o jimi vznášeném nároku na náhradu škody nemuselo být platné a závazné. Mají za to, že postupem krajského soudu byli "odňati svému zákonnému soudci" ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat je stěžovatelům k replice. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 43/2010.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Na základě ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se nelze domáhat, aby Ústavní soud převzal průběžnou kontrolu nad procesním postupem obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci v teprve probíhajícím řízení. Ústavní soud je při uplatňování své pravomoci veden principy sebeomezení a subsidiarity (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Zásada zákonného soudce, vyplývající z článku 38 odst. 1 Listiny (srov. i článek 81 a článek 94 odst. 1 Ústavy ČR), patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců. Ústavní soud interpretuje právo na zákonného soudce jako součást soudcovské nezávislosti. Vychází se z toho, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný a bez svého souhlasu nepřeložitelný (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93, sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07).
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení patří do rámce základního práva dle článku 38 odst. 1 Listiny i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti [srov. §30 odst. 1 tr řádu, §265b písm. b) tr. řádu]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že posouzení námitky podjatosti soudce je v jádru otázkou skutkovou, jejíž posouzení Ústavnímu soudu z povahy věci nepřísluší. Ústavněprávní přezkum se proto soustředí spíše na otázku odůvodněnosti rozhodnutí o eventuální podjatosti, resp. vyloučení soudce na základě tzv. subjektivního a objektivního hlediska.
Ústavní soud se opakovaně zabývá návrhy, jež směřují proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že určitý soudce z projednání věci není vyloučen, navzdory námitce podjatosti vznesené stěžovatelem (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 722/05 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1983/08). V těchto případech hrozí citelný zásah do práv účastníků probíhajícího řízení, pokud by v něm rozhodoval podjatý soudce. V případech, kdy ústavní stížnost směřovala naopak proti vyloučení soudce či soudců, zasahoval Ústavní soud jen výjimečně v civilním řízení, a to za podmínek velmi specifických, kdy vyloučení soudců vedlo k faktickému zhoršení postavení účastníka, pokud jde o účinnou soudní ochranu (viz zejména nález ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01, srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 956/09).
Taková situace v projednávané věci zjevně nenastává. Vyloučení předsedy senátu Mgr. Vítězslava Božoně z vykonávání úkonů v trestním řízení, k němuž došlo na základě námitky podjatosti obviněného Mgr. R. K., není dle názoru Ústavního soudu vůbec způsobilé zasáhnout do procesních práv stěžovatelů jako poškozených v trestním řízení. Skutečnost, že ve věci bude rozhodovat jiný soudce, příslušný dle platných předpisů, jemuž byla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce soudu, žádným způsobem neoslabuje postavení stěžovatelů jako stran adhezního řízení dle §43 a násl. tr. řádu. Námitka, že by meritorní rozhodnutí mohlo být posléze obviněným opětovně zpochybněno, je pouze spekulativní a zcela se ústavněprávní argumentaci vymyká.
Ústavní soud navíc připomíná svou rozhodovací praxi, pokud jde o postavení poškozených v trestním řízení (viz namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, a další, dostupná v databázi NALUS). Základní trestněprocesní vztah je založen mezi osobou obviněnou z trestného činu a orgány státu. Institut tzv. soukromé trestní žaloby náš právní řád nezná. Na tom nic nemění fakt, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jenž mu zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je však podstatné, že se poškozený náhrady škody způsobené trestným činem může v zásadě vždy ještě domáhat v řízení civilním, neuspěje-li se svým nárokem v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu.
Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu