ECLI:CZ:US:2010:3.US.1840.10.1
sp. zn. III. ÚS 1840/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 23. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1840/10 ve věci ústavní stížnosti obce Oplot, se sídlem Oplot 69, IČ: 00574147, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010 č. j. 18 Co 237/2009-336, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se nákladů řízení, jež byl žalobce povinen nahradit stěžovatelce, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a 1. Okresního soudu Plzeň-jih a 2. K. W. jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010 č. j. 18 Co 237/2009-336 se ve výroku pod bodem II zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. června 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010 č. j. 18 Co 237/2009-336 ve výroku pod bodem II, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 7 C 203/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. února 2009 č. j. 7 C 203/2005-317 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce K. W. po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhal zaplacení částky 68 123 Kč (výrok pod bodem I), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 149 668 Kč (výrok pod bodem II) a dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 220 Kč (výrok pod bodem III).
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010 č. j. 18 Co 237/2009-336 byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. února 2009 č. j. 7 C 203/2005-317 ve výrocích pod body I a III potvrzen (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku pod bodem II byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 73 266 Kč (výrok pod bodem II). Dále byla uvedeným rozsudkem žalobci uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 23 305 Kč (výrok pod bodem III).
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a dále si vyžádal vyjádření Okresního soudu Plzeň-jih a K. W. jako vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Plzni ani Okresní soud Plzeň-jih se k podané ústavní stížnosti nevyjádřily. Vedlejší účastník K. W. se k podané ústavní stížnosti sice vyjádřil, avšak nikoli prostřednictvím zvoleného právního zástupce, tak jak byl ve výzvě soudu poučen, takže k tomuto vyjádření Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Protože stěžovatelka, Krajský soud v Plzni, Okresní soud Plzeň-jih ani K. W. se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že tito účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka Krajskému soudu v Plzni vytýká, že porušil její ústavně zaručená práva tím, že změnil výrok pod bodem II rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, ačkoli právní posouzení celé věci provedené soudem prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud podle stěžovatelky neměl žádné důvody pro své rozhodnutí o snížení náhrady nákladů řízení, které byly stěžovatelce přiznány. Uvedené rozhodnutí je podle stěžovatelky v rozporu s principy spravedlnosti a nese známky svévole. Odůvodnění, proč odvolací soud povinnost žalobce nahradit náklady řízení stěžovatelce snížil o jednu polovinu, je zcela obecné, bez jakéhokoliv objasnění okolností, důkazů a myšlenkových postupů, které soud k takovému rozhodnutí vedly.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje důvody, které mají podpořit její názor, že odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl nesprávně. Napadené rozhodnutí je tak podle stěžovatelky nezákonné a protiústavní.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V souzené věci odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů předchozího řízení tak, že uložil žalobci, aby uhradil žalované náklady řízení pouze z jedné poloviny, tj. ve výši 73 266 Kč, a to s odkazem na §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod [srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 (tato usnesení ve SbNU nepublikována), sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05(ve SbNU nepublikováno; všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05; ve SbNU nepublikováno). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165)].
V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro kasační zásah.
Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", který poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Obsah a rozsah tohoto neurčitého právního pojmu však nemohou obecné soudy vymezit libovolně, nýbrž musí jej upřesnit s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníkovi a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05; ve SbNU nepublikováno).
Ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí o tom, že účastník, který v řízení uspěl, ponese sám své náklady, musí být řádně odůvodněno, např. okolnostmi souvisejícími s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307), nález ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09 (N 74/57 SbNU 15)].
Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, tedy důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000).
V postupu soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující (nález sp. zn. III. ÚS 727/2000). Pokud tedy výjimečná aplikace §150 o. s. ř. nebyla v napadeném rozhodnutí odůvodněna dostatečně, bylo tím porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. II. ÚS 3015/09).
V souzené věci Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k výroku o nákladech předchozího řízení (řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího) s poukazem na §150 o. s. ř. pouze obecně konstatoval, že "s ohledem na charakter sporu a majetkové poměry žalobce považuje za spravedlivé, aby žalované tyto náklady řízení z jedné poloviny hradil žalobce". Takovéto odůvodnění výroku o nákladech řízení - zvláště když jde o výjimečný případ ve smyslu §150 o. s. ř. - považuje Ústavní soud za nedostatečné.
Napadeným výrokem pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým bylo rozhodnuto o nákladech předchozího řízení, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010 č. j. 18 Co 237/2009-336 ve výroku pod bodem II zrušil.