ECLI:CZ:US:2010:3.US.2057.09.1
sp. zn. III. ÚS 2057/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZČP Net, s. r. o., se sídlem v Plzni, Ed. Beneše 2439/70-2438/72, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem v Praze 4, Vyskočilova 1481/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009 č. j. 9 As 44/2008-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, kterým tento úřad zrušil kolaudační rozhodnutí Městského úřadu Města Touškov ze dne 5. 11. 2003, jímž bylo povoleno stěžovatelce užívání stavby - VTL plynovodu a regulační stanice. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 4. 2008 č. j. 30 Ca 113/2007-88 žalobu stěžovatelky zamítl. Ztotožnil se se závěry krajského úřadu (tj. odvolacího správního orgánu), že třetí osoba (p. J.) byl v kolaudačním řízení opomenutým účastníkem, neboť je vlastníkem pozemku, přes který liniová stavba vede, oproti původnímu schválení došlo ke změně trasy plynovodu (p. J. byl účastníkem předcházejícího územního a stavebního řízení), přičemž tedy mohou být dotčena vlastnická práva této osoby, a to i nepatrnou změnou trasy [vymezení účastenství dle §78 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona]. Dle soudu (i krajského úřadu) nebylo prokázáno, že by této osobě bylo oznámeno/doručeno kolaudační rozhodnutí v souladu se správním řádem, proto nemohlo nabýt právní moci a tato osoba tak byla oprávněna podat odvolání ke krajskému úřadu. Krajský úřad přitom po uvedeném zjištění provedl řádné oznámení/doručení kolaudačního rozhodnutí sám; odvolání podané dne 28. 12. 2005 p. J. bylo podáno včas, když i po řádném doručení kolaudačního rozhodnutí (dne 2. 6. 2006) p. J. na odvolání trval a doplnil je dne 20. 6. 2006. Formálně vyznačená právní moc není dle soudu rozhodná pro posouzení oprávněnosti této osoby k odvolání.
Stěžovatelka podala kasační stížnost, ve které opětovně namítla, že p. J. nebyl oprávněnou osobou k podání odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí; polemizovala s výkladem účastenství dle §78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. ("přímé dotčení na vlastnickém právu") a namítla, že se krajský úřad ani krajský soud nezabývaly rozsahem změny trasy plynovodu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2009 č. j. 9 As 44/2008-134 kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl. Ztotožnil se se závěry, že p. J. byl opomenutým účastníkem (poukázal i na svůj sjednocující rozsudek rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. 2 As 25/2007) a shledal, že krajský úřad i krajský soud se zabývaly otázkou dotčení na vlastnickém právu p. J. Nejvyšší správní soud podal výklad účastenství dle §78 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. ("možnost přímého dotčení") s tím, že tento musí být za účelem ochrany vlastnického práva extenzivní. Další námitky označil za nepřípustné, neboť nebyly uplatněny v žalobním řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla námitku, že odvolání podal p. J. opožděně, přičemž poukázala na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 25/2007-118. Uvedla, že z rozhodnutí krajského úřadu i krajského soudu vyplývá, že p. J. sám konstatoval, že obdržel kolaudační rozhodnutí (již) v dubnu 2005. Dle stěžovatelky tak ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu nastala fikce oznámení kolaudačního rozhodnutí (p. J. byl s obsahem rozhodnutí řádně seznámen obdobně, jako by tomu bylo po doručení rozhodnutí v souladu se správním řádem; lhůta pro odvolání mu tak počala běžet nejpozději 1. 5. 2005); pokud by Nejvyšší správní soud správně aplikoval své sjednocující závěry, dospěl by k tomu, že odvolání podané 28. 12. 2005 ke krajskému úřadu bylo opožděné.
Jako druhou námitku stěžovatelka uvedla, že extenzivní výklad účastenství dle §78 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. má své hranice. Dle stěžovatelky "možnost přímého dotčení" vlastnického práva znamená, že zde musí existovat určitá pravděpodobnost dotčení vlastnictví a musí jít o zásah určité intenzity (nikoliv jakékoliv dotčení), jinak by tato podmínka kladená na účastenství byla nadbytečná. Výklad Nejvyššího správního soudu vede dle stěžovatelky k tomu, že vlastník pozemku bude účastníkem řízení téměř vždy. Stěžovatelka zmínila, že v novém kolaudačním rozhodnutí Městského úřadu Města Touškov ze dne 12. 3. 2007 je uvedeno, že změna trasy plynovodu je pouze v nepatrné části ve vztahu k pozemku p. J., přičemž posunutím trasy blíže k hranici pozemku nedošlo k většímu záboru pozemku oproti schválené dokumentaci; změna byla zahrnuta do kolaudačního rozhodnutí a práva p. J. nemohla být přímo dotčena.
Stěžovatelka poukázala na zásah do výkonu jejího vlastnického práva k plynovodu v době od 25. 7. 2006 do 11. 4. 2007 (tj. do nového kolaudačního rozhodnutí) s tím, že plynovod byl provozován pouze na základě souhlasu k zahájení zkušebního provozu. Uvedla, jaké mohly být následky (nezákonného) zrušení kolaudačního rozhodnutí ze dne 5. 11. 2003 - nedodávání plynu a v důsledku toho sankce od Státní energetické inspekce, uplatňované náhrady škody od osob, kterým byla povinna dodávat plyn, a dále pak krajně nevýhodné postavení stěžovatelky v případných sporech o náhradu škody na zdraví či životech. Poukázala na právní nejistotu v tomto období.
Ústavní soud dospěl k závěru, že první námitka v ústavní stížnosti je nepřípustná a druhá je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolání podané p. J. bylo opožděné, jde o námitku nepřípustnou. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu se podává, že před správními soudy stěžovatelka opakovaně namítala skutečnost, že p. J. byl osobou neoprávněnou k podání odvolání, neboť nebyl účastníkem kolaudačního řízení; stěžovatelka opakovaně před správními soudy polemizovala s výkladem účastenství dle §78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Není zřejmé, že by stěžovatelka v žalobě namítla opožděnost odvolání s tím, že by tvrdila dřívější oznámení kolaudačního rozhodnutí p. J. Především pak nevyplývá, že by opožděnost odvolání stěžovatelka namítla ve své kasační stížnosti, a to navzdory tomu, že krajský soud výslovně ve svém rozhodnutí uvedl své závěry ohledně okolností a dat týkajících se doručování a odvolání (včetně závěru o včasnosti odvolání). Pro ústavní stížnost je charakteristická zásada subsidiarity, kdy Ústavní soud nastupuje jako ultima ratio až tam, kde ochranu nemohly poskytnout obecné soudy. Pokud však stěžovatel nevznese námitky před obecnými soudy, ač tak učinit mohl, nedostanou obecné soudy ani možnost se takovou námitkou zabývat a vypořádat se s ní. Taková námitka je pak v řízení o ústavní stížnosti nová a dostává se do rozporu se zásadou subsidiarity. Vyčerpání všech dostupných prostředků ochrany práv neznamená pouze jejich formální uplatnění, ale také naplnění obsahových/námitkových požadavků procesních prostředků. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Druhá námitka stěžovatelky, a to k otázce účastenství p. J. v kolaudačním řízení, a tím i jeho oprávněnosti podat odvolání, již byla předmětem posuzování dvou správních soudů. Podstatou je výklad jednoduchého práva v daném případě, resp. výklad účastenství dle §78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není povolán k výkladu podústavního práva, neboť ten je právem i povinností soudů obecných; Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen výjimečně, a to v případě porušení základních práv a svobod. Pokud jde o správní soudnictví, Ústavní soud již v usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 zdůraznil rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, když uvedl, že "Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu. Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula...Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy." Ústavní soud tak připomněl i ve vztahu k činnosti (nového) Nejvyššího správního soudu své limity ve smyslu jeho již ustálené judikatury.
V dané věci stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem podústavního práva tak, jak jej učinily správní soudy. To vše za situace, kdy tvrdí omezení vlastnického práva (nikoliv jeho úplné znemožnění, neboť plynovod provozovala i po zrušení prvního kolaudačního rozhodnutí) po určitý časový úsek, namítá právní nejistotu v tomto období a uvádí potenciální (nikoliv však existující) důsledky v uvedeném období. Ústavní soud však dospěl k závěru, že soudy se dostatečně s otázkou opomenutého účastenství p. J. vypořádaly, když dospěly k závěru o možném dotčení jeho vlastnického práva, neboť trasa plynovodu byla změněna. Evidentně jinak posuzovaly rozsah změny trasy než stěžovatelka a zmínily také potřebu ochrany vlastnického práva a rovnosti stran, resp. umožnění ochrany proti osobě, která má evidentně zájem na kolaudaci. V závěrech správních soudů v dané věci (s ohledem na okolnosti věci) neshledal Ústavní soud interpretační exces odůvodňující jeho kasační zásah. Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu