ECLI:CZ:US:2010:3.US.3283.10.1
sp. zn. III. ÚS 3283/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou AK se sídlem Slovanská 7, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 16 Co 151/2010 - 349, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. listopadu 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 16 Co 151/2010 - 349, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 4. května 2010 č. j. 18 C 231/2007-329 Okresní soud v Šumperku zastavil řízení v rozsahu, ve kterém žalobce M. K. požadoval po druhém žalovaném (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") zaplacení částky 3 161 335,30 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a uložil žalobci povinnost zaplatit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 121 716,- Kč (výrok pod bodem II).
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 16 Co 151/2010 - 349 bylo usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. května 2010 č. j. 18 C 231/2007-329 ve výroku pod bodem II změněno tak, že druhému žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci (výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Měnící výrok usnesení odůvodnil odvolací soud tím, že přihlédl k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, tedy k okolnostem, které jsou popsány ve výroku trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 46/2008, který nabyl právním moci dne 16. října 2008 (uvedeným rozsudkem byli oba žalovaní uznáni vinnými trestným činem zneužití informací v obchodním styku podle ust. §128 odst. 2 a odst. 3 trestního zákona ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 trestního zákona a za toto jednání odsouzeni), přihlédl k jednání, kterého se druhý žalovaný dopustil vůči žalobci jako zaměstnanec, dále ke skutečnosti, že aplikace ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vzhledem k výše uvedenému se nemůže dotknout majetkových poměrů druhého žalovaného a dospěl k závěru, že v daném případě je namístě aplikovat ust. §150 o. s. ř., neboť důvody hodné zvláštního zřetele soud spatřuje v jednání, kterého se druhý žalovaný dopustil vůči žalobci, a proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem II tak, že druhému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ust. §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. podle stěžovatele nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení přiznat či nepřiznat náhradu nákladů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích (zejména pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06) zaujal stanovisko, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces) je třeba uplatnit i při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tím, že soud přihlédl k trestnímu jednání, kterého se stěžovatel dopustil vůči žalobci, je podle názoru stěžovatele porušením zásady zákazu dvojího trestu. Stěžovatel poukazuje na to, že za své trestněprávní jednání byl soudem odsouzen a trest vykonal. Pokud soud stěžovatele nyní za stejné jednání "trestá" podruhé tím, že mu způsobuje majetkovou újmu, jde podle stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces a porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel je toho názoru, že výše žalobou požadovaného plnění byla od počátku neopodstatněná a nemravná, a proto žalobce musí z hlediska spravedlnosti nést následky svého jednání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci stěžovatel napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým tento soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení před tímto soudem tak, že stěžovateli jako žalovanému vůči žalobci, který z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně s odvoláním se na ust. §150 o. s. ř. nepřiznal.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).
Krajský soud v Ostravě stěžovateli náhradu nákladu řízení před soudem prvního stupně vůči žalobci nepřiznal, přičemž své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovateli bylo odvolání žalobce, ve kterém žalobce požadavek aplikace ust. §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů před soudem prvního stupně vznesl, zasláno, a stěžovatel se k odvolání žalobce vyjádřil. S možností aplikace ust. §150 o. s. ř. odvolacím soudem tedy stěžovatel byl seznámen a mohl na tuto námitku obsaženou v odvolání žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání reagovat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu