ECLI:CZ:US:2010:3.US.3320.09.1
sp. zn. III. ÚS 3320/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského - ze dne 18. března 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 ve věci ústavní stížnosti M. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009 sp. zn. 6 Tdo 974/2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2009 sp. zn. 23 To 262/2009 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2009 sp. zn. 6 T 150/2008, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009 sp. zn. 6 Tdo 974/2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2009 sp. zn. 23 To 262/2009 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2009 sp. zn. 6 T 150/2008 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - napadená rozhodnutí obecných soudů.
2. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků (odvolání a dovolání), stěžovatel tvrdil - stručně řečeno, že k porušení jeho práva došlo tím, že byl odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví, aniž by byla jeho vina spolehlivě prokázána. Stěžovatel namítal, že v trestním řízení důsledně svoji vinu a jakoukoli účast na stíhaném skutku popíral a jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel zejména v tom, že již v přípravném řízení nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování (provedení rekognice mezi ním a svědky M. a J. B., dále rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu k objasnění, jaká zranění by mohl člověk utrpět při pádu z koně); důkazním návrhům nebylo vyhověno ani v řízení před soudy, kdy požadoval rovněž opětovný výslech znalce MUDr. F. V., jehož znalecký posudek je nejednoznačný a v rozporu s oponentním znaleckým posudkem znalce MUDr. P. H., který předložil v rámci odvolacího řízení. Zamítnutí důkazních návrhů nebylo v žádném stadiu trestního řízení řádně odůvodněno. Stěžovatel dále zpochybnil příčinu zranění poškozené, namítl nevěrohodnost výpovědí svědků B., kteří místo střetu poškozené se stěžovatelem měli pozorovat pouze při jízdě autem, takže bylo třeba zabývat se reálností toho, zda mohli zachytit skutkový děj a tento přesně popsat.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil své přesvědčení, že obecné soudy odmítnutím provedení navrhovaných důkazů mu odepřely možnost náležitě se hájit a učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Obecné soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, porušily zásadu kontradiktornosti, tedy rovnosti zbraní a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel argumentoval rovněž judikaturou Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].
4. S poukazem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
II.
5. Z vyžádaného trestního spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6T 150/2008 a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující:
6. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2009 č. j. 6T 150/2008-167 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona [pozn. "trestní zákon" označuje v textu tohoto nálezu dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci] a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, okresní pojišťovně České Budějovice, částku 6 157 Kč a pojišťovně Kooperativa, Vienna Insurance Group, částku 7 350 Kč. Dle §229 odst. 2 tr. řádu soud se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal pojišťovnu Kooperativa na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2009 sp. zn. 23 To 262/2009 dle §256 tr. řádu zamítnuto. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009 sp. zn. 6 Tdo 974/2009 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
III.
8. Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trestní řízení bylo vedeno v souladu s trestním řádem a jeho průběh je zachycen v protokolech o hlavních líčeních, na které odkázal. Dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
10. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení k ústavní stížnosti se vyslovil tak, že s argumentací stěžovatele výrazně nesouhlasí. Účastník řízení zastává názor, že napadenými rozhodnutími princip zákazu libovůle v rozhodování porušen nebyl, stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zkráceno nebylo. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
11. Nejvyšší soud jako účastník řízení uvedl, že v rozhodnutí o dovolání napadeném ústavní stížností jsou dostatečně podrobně rozvedeny důvody, na základě nichž bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, proto dále účastník řízení odkázal na obsah rozhodnutí. Dále v souvislosti se základním právem stěžovatele na spravedlivý proces Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 681/04 (usnesení ze dne 4. 5. 2005; ve SbNU nepublikováno, dostupné na http:nalus.usoud.cz), z něhož nevyplývá právo na úspěch v řízení, ale soudní rozhodování v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud dále navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a současně udělil souhlas dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s rozhodnutím bez ústního jednání.
12. Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků řízení na vědomí. Stěžovatel na tato vyjádření ve stanovené lhůtě nereagoval, toliko sdělil, že trvá na osobní účasti při jednání před Ústavním soudem.
13. Po seznámení se s předloženými podklady a provedeném ústním jednání Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
IV.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu a jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To však nic nemění na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.
15. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud konstantně zastává názor, že: "Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost." [viz nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379)].
16. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
17. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu: "Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.".
V.
18. Stěžovatel již v přípravném řízení předložil důkazní návrhy z 27. srpna 2008 a požadoval - mimo jiné - provedení rekonstrukce podle §104d tr. řádu, případně vyšetřovacího pokusu podle §104c tr. řádu, k prokázání toho, zda se skutkový děj mohl odehrát tak, jak tento líčí poškozená a údajně přítomní svědci. Po skončení vyšetřování a prostudování spisu stěžovatel navrhl, aby byla provedena rekognice, při níž by poznávajícími osobami byli svědci M. B. a J. B., a dále odkázal na prvotní písemné důkazní návrhy s doplněním, že vyšetřovacím pokusem by mělo být též prověřeno, co mohli jmenovaní svědci v jedoucím autě slyšet. Vrchní inspektorka vyšetřující danou věc shora rozvedené důkazy neprovedla s odůvodněním, že "doplnění vyšetřování nepovažuje za nutné". Státní zástupce se neprovedenými důkazy nezabýval a podal ve věci obžalobu. Dne 7. října 2008 předložil stěžovatel návrh na předběžné projednání obžaloby, zopakoval znovu předmětné návrhy na doplnění dokazování s podrobným odůvodněním, které skutečnosti by měly být navrhovanými důkazy objasněny. Po provedených hlavních líčeních znovu navrhl stěžovatel dne 23. února 2009, aby byla provedena rekonstrukce na místě činu a dále opakovaný výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. F. V., CSc., kteréžto návrhy byly nalézacím soudem při hlavním líčení zamítnuty pro nadbytečnost. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku odůvodnil soud prvního stupně pouze neprovedení vyšetřovacího pokusu, resp. rekonstrukce, a to tak, že návrh byl "zamítnut pro jeho praktickou nerealizovatelnost", bez bližního rozvedení. V podaném odvolání stěžovatel - mimo jiné - znovu zdůraznil nejednoznačnost závěrů znaleckého posudku MUDr. F. V. pokud jde o možný mechanismus vzniku zranění poškozené i charakter zranění, které utrpěla. Odvolacímu soudu předložil stěžovatel znalecký posudek MUDr. P. H., CSc., znalce z téhož oboru i odvětví, který byl jako důkaz podle §213 odst. 1 tr. řádu při veřejném zasedání přečten. S odlišnými závěry znalce MUDr. H. (týkající se diagnózy utrpěného zranění poškozené a nejpravděpodobnějšího mechanizmu vzniku poranění) ve srovnání se závěry znalce MUDr. V. se odvolací soud vypořádal konstatováním, že "obsah, respektive závěr znaleckého posudku předloženého obhajobou, není a nemůže být příčinou eliminace závěrů znaleckého posudku soudního znalce MUDr. F. V., CSc.", s tím, že jmenovaný znalec již byl dne 11. prosince 2008 v hlavním líčení podrobně vyslechnut, a proto další navrhované "dovyslechnutí" tohoto znalce je nadbytečné.
19. Ústavní soud proto musel posoudit, zda shora popsané opakované odmítnutí důkazních návrhů mělo za následek porušení stěžovatelova ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces dosahující intenzity excesu v podobě jednostranného hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho i porušení ústavního požadavku odstranění pochybností o vině.
20. Obecné soudy dospěly k závěru, že se trestný čin stal, zranění poškozené vzniklo pádem z koně, při kterém se poškozená udeřila o zem do hlavy, přičemž ohledně mechanismu vzniku zranění odkázaly na důkazy provedené při hlavním líčení, ze kterých však tento závěr - dle názoru Ústavního soudu - jednoznačně nevyplývá. Jedná se pouze o jednu z možností vzniku předmětného poranění, navíc s ohledem na neexistenci odřenin, škrábanců či modřin poškozené dle vyjádření znalců méně pravděpodobnou než vznik poranění kopnutím koněm do hlavy (poškozená při prvním lékařském ošetření uvedla, že byla kopnuta koněm).
21. Nalézací soud konstatoval v odsuzujícím rozsudku, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je pro rozhodnutí nezbytný. Dospěl k závěru, že stěžovatel je jednoznačně usvědčen výpovědí poškozené a výpověďmi svědků B., jakož i závěry znaleckého posudku znalce MUDr. V., které korespondují s výpovědí poškozené i jmenovaných svědků. Zranění poškozené bylo dostatečně objektivizováno, nemohlo být nijak nasimulováno, její chování tak, jak ho popsal svědek P. V., přítel poškozené, zcela odpovídá tomu, co uvedl znalec.
22. Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o rozsah dokazování, způsob hodnocení provedených důkazů a z těchto důkazů vyvozených skutkových zjištění, jakož i o právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Souhlas vyslovil i s tím, že nalézací soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy, kteroužto námitku stěžovatel v odvolání rovněž uplatnil. Soud druhého stupně konstatoval pouze závěry znaleckého posudku MUDr. H. (předloženého stěžovatelem), jak je shora rozvedeno, aniž by se rozpory mezi dvěma posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přezkoumatelným způsobem zabýval a návrh stěžovatele na nový výslech soudního znalce MUDr. V. rovněž jako soud prvního stupně zamítl, aniž by zákonným a přesvědčivým způsobem tento postup odůvodnil.
23. Stěžovatel spáchání stíhaného trestného činu po celé trestní řízení popíral a hájil se tím, že ke zranění poškozené došlo bez jakékoli jeho součinnosti. Namítal, že byl uznán vinným trestným činem podle §221 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona s tím, že poškozené podle závěrů znaleckého posudku MUDr. V. způsobil těžkou újmu na zdraví, přestože u veřejného zasedání předložil oponentní znalecký posudek MUDr. H., z něhož vyplývá, že zranění, jež poškozená dne 3. srpna 2007 utrpěla, je zranění lehké (tzv. postkomoční syndrom neboli lehký otřes mozku). Stěžovatel v řízení před soudy opakovaně požadoval nový výslech znalce MUDr. V. z důvodů pochybností o správnosti jím stanovené diagnózy poškozené, jakož i mechanismu vzniku zranění a k odstranění rozporů mezi oběma znaleckými posudky. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že právní posouzení předmětného skutku užité obecnými soudy (jedná se o kvalifikovanou skutkovou podstatou ohrožující stěžovatele přísnějším trestem) se opírá téměř výlučně o znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Za popsané situace nelze důkazy směřující k odstranění rozporů mezi dvěma znaleckými posudky považovat za důkazy "nadbytečné".
24. Rovněž neprovedený vyšetřovací pokus, příp. rekonstrukci, považuje Ústavní soud za důkazy neprávem opomenuté. Jejich provedením by mohly být prověřeny nebo upřesněny skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu, a to nejen otázka mechanismu vzniku poranění poškozené, ale zejména i věrohodnost výpovědí svědků B., kteří podstatu skutkového děje (pád poškozené z koně) - popisovanou při hlavním líčení po uplynutí 16 měsíců od posuzovaného skutku - pozorovali pouze při nezpomalené jízdě autem, a to ve zpětném zrcátku (M. B. - řidička auta) nebo otočením hlavy ve vozidle (J. B. - spolujezdec), neboť v době, kdy projížděli kolem místa střetu v posuzované věci, měla poškozená ještě sedět na koni. Vyšetřovacím pokusem by tak bylo možno ověřit, co za daných skutkových okolností mohli tito svědci vidět a slyšet.
25. Rekognice navrhovaná stěžovatelem je v současném stadiu řízení již neproveditelná, svědci M. a J. B. se s podobou stěžovatele seznámili při hlavním líčení dne 11. prosince 2008.
26. V důsledku neprovedení shora popsaných opomenutých důkazů nebyl skutkový stav v dané věci zjištěn bez důvodných pochybností. Zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele (především odstranění rozporů mezi dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, ale i provedení vyšetřovacího pokusu), a to bez zákonného a přezkoumatelného odůvodnění, považuje Ústavní soud za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po zrušení rozhodnutí těchto soudů bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, které by v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušená) rozhodnutí zůstalo osamoceno, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
27. Ústavní soud závěrem konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho nález nemůže v žádném případě, a to ani nepřímo, představovat rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele. Za situace, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, bude věcí dalšího řízení, aby v rámci soustavy obecných soudů při šetření stěžovatelových ústavně zaručených základních práv bylo rozhodnuto o jeho vině a případném trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto na tomto místě ani nikterak nepředjímá, jak bude soud prvního stupně v řízení dále postupovat. Ústavní soud není povolán k tomu, aby se k uvedeným otázkám jakkoliv závazně vyjadřoval, neboť jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
28. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů konkretizovaná v záhlaví tohoto nálezu.