ECLI:CZ:US:2010:3.US.795.08.1
sp. zn. III. ÚS 795/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. S. S. a 2. D. S., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2008 č. j. 30 Cdo 2072/2007-94, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006 č. j. 1 Co 262/2006-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006 č. j. 34 C 113/2003-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 20. 3. 2008 se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelů byla rozhodnutími porušena jejich práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Z napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovatelům bylo zahájeno trestní stíhání a byli vzati do vazby (prosinec 2000), následně byli z vazby propuštěni (8. 1. a 2. 2. 2001), a dále bylo stíhání zastaveno z důvodu, že se nestal skutek, pro který bylo stíhání vedeno (říjen 2001).
Stěžovatelé podali proti České republice dne 11. 9. 2003 žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhali omluvy a finanční náhrady nemajetkové újmy každému ve výši 600 000,- Kč. Žalobu odůvodnili námitkami proti vazbě (nebyly splněny podmínky vazby, vazba znamenala vytržení z rodinného života a zásah do cti, znemožnila návštěvu dcery v USA, v důsledku vazby bylo přerušeno stěžovatelovo podnikání - ušlý zisk 4 mil. Kč a zásah mu ztěžuje hledání zaměstnání, v důsledku vazebního stíhání stěžovatel trpí závažnou duševní poruchou a stěžovatelka utrpěla vážnou psychickou újmu), námitkami proti informování veřejnosti (poškození na cti), námitkami proti trestnímu stíhání samotnému (nebyla zjištěna žádná okolnost, která by odůvodňovala trestní stíhání stěžovatelů), a námitkami proti znehodnocení sbírky disků stěžovatele (protokol o vydání věci neobsahoval přesný popis disků, některé disky nebyly vráceny vůbec a některé byly vráceny poškozené, sbírka měla pro stěžovatele mimořádný nemateriální význam).
Prvostupňový soud žalobu zamítl pro nedůvodnost. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů chráněných §11 občanského zákoníku (a nadto je požadovaná satisfakce nepřiměřená). Uvedl, že úkony v trestním řízení (sdělení obvinění, vzetí do vazby ad.) byly prováděny orgány v mezích jejich pravomocí, byly činěny v souladu s trestním řádem a rozhodnutí byla odůvodněna po skutkové i právní stránce. Dle soudu se tak nejednalo o protiprávní zásah, ale o výkon zákonné povinnosti, kde nad individuálním zájmem převládá významnější zájem veřejný. Konstatoval, že neshledal exces, který by představoval protiprávní zásah do práv osobnostních dle §11 občanského zákoníku. Rovněž ohledně informování veřejnosti dospěl k závěru, že bylo provedeno dle §8a trestního řádu a bylo výkonem práva, resp. povinnosti orgánu činného v trestním řízení. Upozornil také na to, že soudu občanskoprávnímu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Ohledně pochybení při vydávání věcí shledal protiprávní zásah (neuvedení počtu disků v protokolu), avšak uvedl, že se nejedná o zásah do osobnostních práv, ale do práv procesních chráněných trestním řádem či do práv majetkových a stěžovatel se mohl domáhat ochrany dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci.
Stěžovatelé podali odvolání, ve kterém namítali porušení jejich cti, důstojnosti, soukromí, tělesné integrity a zdraví s tím, že zákon č. 82/1998 Sb. nezakotvuje imateriální satisfakci. Namítali, že prvostupňový soud neprovedl všechny jimi navržené důkazy.
Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry. Uvedl, že výkon zákonných povinností orgánů činných v trestním řízení je okolností vylučující neoprávněnost zásahu, přičemž pro posouzení věci není rozhodný výsledek trestního řízení (poznámka: zde zastavení stíhání). Argumentoval, že nebylo v řízení prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení vykročily z mezí (včetně informování veřejnosti). Znovu upozornil na to, že není v pravomoci občanskoprávního soudu přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že u sbírky hudebních nosičů nejde o zásah do osobnostních práv a uvedl, že do osobnostních práv nelze zahrnout žádnou sbírku, a to bez ohledu na případný zájmový rozměr. Odvolací soud přisvědčil prvostupňovému soudu, že provádění dalších důkazů bylo, s ohledem na závěry soudů, nadbytečné.
Stěžovatelé podali dovolání, ve kterém namítli, že nižší soudy posuzovaly žalobu nesprávně, neboť nezákonnost zásahu vyplývá již ze samotného zastavení trestního stíhání, proto i vazba, jež představuje zásah do cti, důstojnosti, tělesné integrity, soukromí a rodinného života, byla neoprávněná. Uvedli také, že dle jejich názoru sbírka může být předmětem ochrany v rámci osobnostních práv; předmětem sporu činili nikoliv majetkovou hodnotu sbírky disků, ale část intimní sféry a intelektuálního a citového života (projev osobnosti stěžovatele a jeho celoživotní úsilí).
Nejvyšší soud dovolání odmítl, když neshledal otázku zásadního právního významu a odkazujíc na svou předchozí judikaturu, ztotožnil se se závěry nižších soudů. Uvedl, že o neoprávněný zásah nejde, pokud je tento zákonem dovolen (tzv. zákonná licence) a pokud (současně) nejsou překročeny zákonem stanovené meze a dovolený zásah není proveden nepřiměřeným způsobem. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily v trestním řízení excesu, a to ani v případě povinnosti dle §8a trestního řádu. Obdobně jako nižší soudy konstatoval, že neexistuje zákonné ustanovení, které by občanskoprávní soud opravňovalo zasahovat do trestního řízení či detailně přezkoumávat kroky orgánů činných v trestním řízení. Ke sbírce disků uvedl, že osobnost je vymezena i vztahem k zálibám a prožíváním jejich realizace. Dle Nejvyššího soudu však nelze z dotčení hmotného substrátu, jehož prostřednictvím osoba zájmy realizuje, dovozovat zásah do osobnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že úkony v trestním řízení, byť formálně správně realizované, představovaly zásah do jejich osobnostních práv, neboť ze zastavení trestního stíhání vyplývá, že tyto úkony byly nezákonné. Dle stěžovatelů se tak soudy měly zaměřit na zkoumání případného podílu stěžovatelů na zásahu (odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 1 CZ 6/90, 25 Cdo 1487/2001 a 25 Cdo 1002/2002). Ke sbírce disků uvedli, že předmětem sporu nečinili majetkovou hodnotu, ale část intimní sféry (součást intelektuálního a citového života, uznání a úcta okolí k činnosti stěžovatele, celoživotní úsilí). Dle stěžovatelů také nelze oddělovat vztah ke sbírce od materiálního substrátu, jak to učinil dovolací soud.
Stěžovatelé také namítli denegatio iustitiae a porušení zásady dvojinstančnosti dovolacím soudem tím, že zatímco prvostupňový i odvolací soud považovaly žalobu na ochranu osobnostních práv za nepřípustnou jak ve vztahu k úkonům trestního řízení, tak ve vztahu k poškozené sbírce zvukových nosičů, dovolací soud dospěl k jinému právnímu závěru (tj. že i dovolený zásah může být za určitých okolností neoprávněným a že sbírka není automaticky vyloučena z osobnostní ochrany) a přesto rozhodnutí nižších soudů nezrušil. Stěžovatelům tak měla být upřena možnost dostát povinnosti tvrzení a důkazního břemene, a ze strany nižších soudů tak nemohla být ani splněna poučovací povinnost.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze tak, že odkázaly na odůvodnění jejich rozhodnutí. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nemá námitek vůči navrhovanému výroku nálezu, a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyslovil o tom, že trestní stíhání představuje zásah do osobní svobody jednotlivce. Trestní stíhání i omezení osobní svobody (zde vazba) jsou tedy způsobilé zasáhnout do práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a čl. 10 Listiny a mohou přivodit rovněž imateriální újmu (viz např. nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04). Ústavní soud se několikrát vyjadřoval také proti postupu obecných soudů, které se zabývaly pouze náhradou materiální škody a naopak uplatňované nároky na náhradu imateriální újmy zamítaly s tím, že takové nároky nemají zákonnou oporu (viz nález ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04, či ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05). V nálezu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 Ústavní soud poukázal na to, že i před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byla v zákoně č. 82/1998 Sb. zakotvena možnost zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, měly soudy v případě uplatňování nároků v rámci osobnostních práv dle občanského zákoníku interpretovat §13 občanského zákoníku s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda (obecné soudy by tedy měly přihlížet, ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv, ke smyslu novely č. 160/2006 Sb.).
Ve své judikatuře se Ústavní soud také vyjádřil v tom smyslu, že zákonný postup orgánů činných v trestním řízení není neoprávněným zásahem, avšak i v těchto případech nesmí být překročeny zákonné meze. Jinými slovy je třeba zkoumat proporcionalitu zásahu do práv osob, a to, zda se orgány činné nedopustily excesu. Lze tedy odlišit situace, kdy zásah již není legitimizován veřejným zájmem (např. v případech průtahů, nelidského zacházení ad.). Pokud se obecné soudy zabývají těmito otázkami a svá rozhodnutí řádně odůvodní, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů (viz např. usnesení ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 202/05, usnesení ze dne 14. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 177/06, nález ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 247/07, nález ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05, či usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 615/06).
Ve věci stěžovatelů se obecné soudy uplatňovaným nárokem na náhradu imateriální újmy za trestní stíhání (včetně informování veřejnosti) a vazbu zabývaly a všechny tři instance soudů dospěly k závěru, že neshledaly exces orgánů činných v trestním řízení, který by představoval (protizákonný) zásah do osobnostních práv; resp. exces nebyl prokázán. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení dvojinstančnosti řízení či o odepření spravedlnosti. Soudy provedly důkaz trestním spisem (zabývaly se evidentně jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení) a své závěry o absenci excesu a libovůle dostatečně odůvodnily. Již prvostupňový soud uvedl, že úkony v trestním stíhání proti stěžovatelům činily orgány, které k tomu měly pravomoc a jejich rozhodnutí jsou odůvodněna jak skutkově, tak po právní stránce. Jinými slovy obecné soudy nepovažovaly postup orgánů činných v trestním řízení za rozporný se zákonem ani za libovolný. Ústavní soud si vyžádal spis Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Karviná, sp. zn. ČVS: OKVI-780/2000 a nezjistil, že by závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s obsahem trestního spisu. Stěžovatelé ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily excesu či nepostupovaly dle zákona; stěžovatelé svůj nárok odůvodňují tím, že stíhání bylo zastaveno, proto by jim měla být poskytnuta náhrada imateriální újmy. Obecné soudy také poukázaly na význam veřejného zájmu na stíhání osob podezřelých z trestných činů jako převažující nad individuálními zájmy jednotlivce. Rovněž tento závěr neshledal Ústavní soud v dané věci protiústavním, resp. rozporným se skutečnostmi zjištěnými z trestního spisu. Trestní stíhání stěžovatelů trvalo 10 měsíců, stěžovatel byl ve vazbě 2 měsíce a stěžovatelka 1 měsíc. Nelze zde hovořit o průtazích řízení či neproporcionalitě zásahu ve vztahu k veřejnému zájmu; takové argumenty ostatně ani stěžovatelé netvrdí. Je třeba připomenout, že rozhodnutí obecných soudů se netýkala případného uplatňování práva na náhradu materiální škody.
Ústavní soud má také za to, že soudy se dostatečně vypořádaly s požadavkem stěžovatelů, resp. stěžovatele (jenž argumentuje svými zájmy a sbírkou jako složkou jeho života) na náhradu imateriální újmy za údajné poškození sbírky hudebních disků (poznámka: jde o disky různých hudebních skupin a interpretů). Na rozdíl od stěžovatelů Ústavní soud v dané věci porušení dvojinstančnosti nebo odepření spravedlnosti neshledal. Všechny tři instance soudů dospěly k závěru, že případné poškození sbírky hudebních disků (některé disky nebyly dle stěžovatele vráceny a u některých došlo údajně k poškození obalů) nenachází odraz v osobnostních právech fyzické osoby, ale má význam pouze z hlediska materiální škody. Na tom nemůže měnit nic ani tvrzení, že sbírka byla stěžovatelovou zálibou. K námitce o neuvedení jednotlivých disků do protokolu se pak vyjádřil prvostupňový soud ve smyslu dotčení práv procesních. Stěžovatel v tomto směru žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí, toliko nesouhlasí se závěry soudů a tvrdí, že nelze oddělovat jeho citový vztah k diskům (zálibu) od sbírky samotné (hmotného substrátu). Ústavní soud je povolán k přezkumu ústavnosti a nikoliv k výkladu podústavního práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové vybočení však Ústavní soud neshledal, resp. nemá za to, že by se závěry obecných soudů stran možnosti dotčení osobnostních práv znehodnocením sbírky disků různých interpretů vymykaly interpretačním standardům nebo byly v rozporu s principy spravedlnosti.
Pokud jde o poukaz obecného soudu na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08, tento je nepřípadný, neboť v dané věci se jednalo o uplatňovaný nárok na náhradu imateriální újmy způsobené při rozhodování o omezení ve způsobilosti k právním úkonům v rámci občanskoprávního řízení. Ústavní soud shledal porušení práva na zákonného soudce, neboť soudy postupovaly dle §13 občanského zákona, ačkoliv žaloba byla podána po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a mělo tedy být postupováno dle zákona č. 82/1998 Sb. (věc měla být postoupena orgánu příslušnému dle §6 daného zákona).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu