ECLI:CZ:US:2010:3.US.912.09.1
sp. zn. III. ÚS 912/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDBUSY, a. s. se sídlem Josefská 612/15, Brno, t. č. v likvidaci, zastoupené Dušanem Chaloupkou, likvidátorem, právně zastoupené JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5, proti usnesení policejního komisaře Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno ze dne 30. 12. 2008 č. j. OKFK-314-492/TČ-2008-28 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2009 sp. zn. 70 Nt 1755/2009, za účasti 1) Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť má zato, že jimi bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny a podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zjistil:
Policejním orgánem - Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expoziturou Brno - je pod sp. zn. OKFK-314-492/TČ-2008 vedeno trestní stíhání proti obviněným L. P. a M. Ž. pro trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a trestný čin neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1. odst. 2 písm. b) tr. zákona [pozn.: zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto usnesení dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době, kdy napadená rozhodnutí byla vydána]. Tohoto jednání se obvinění měli (stručně řečeno) dopustit m.j. tím, že jako statutární zástupci obchodní společnosti Edbusy, a. s. podvodně slibovali třetím osobám za uhrazení provize zprostředkování výhodných úvěrů a zhodnocování peněžních investic a vylákali od poškozených fyzických osob částku asi 558 milionů Kč.
Usnesením shora uvedeného policejního orgánu ze dne 30. 12. 2008 č. j. OKFK 314-492/TČ-2008-28 byly podle §79a odst. l tr. řádu zajištěny peněžní prostředky na účtu společnosti EDBUSY, a. s., č. 2200000602/8040, vedené u banky Oberbank, AG, pobočka České Budějovice, Holečkova 7, do výše 228.822.593,- Kč. Zajištění bylo zdůvodněno podezřením, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou výnosem z trestné činnosti páchané obviněnými, kteří jsou statutárními orgány společnosti EDBUSY, a. s., event. jsou určeny k páchání trestné činnosti. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky se stalo se souhlasem dozorového státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně.
Společnost EDBUSY, a. s. podala proti usnesení policejního orgánu stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2009 sp. zn. 70 Nt 1755/2009 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavních práv zejména ve třech aspektech:
1. Porušení ústavního práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu rozhodoval Městský soud v Brně, ačkoliv podle jejího názoru byl k rozhodování věcně a místně příslušný Vrchní soud v Olomouci. Tento svůj předpoklad dovozuje ze skutečnosti, že souhlas s vydáním usnesení policejního orgánu poskytl dozorový státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který prý v jiných předchozích případech předkládal analogické stížnosti obviněných k rozhodování Vrchnímu soudu v Olomouci.
2. K porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny mělo podle názoru stěžovatelky dojít tím, že usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků je nedostatečně odůvodněno - jsou prý v něm v podstatě pouze reprodukovány zákonné podmínky pro zajištění, aniž by byly splněny požadavky řádného odůvodnění usnesení, jak to vyžaduje ust. §134 odst. 2 tr. řádu. Předmětné finanční prostředky prý byly na bankovním účtu shromážděny mimo kritické období údajného páchání trestné činnosti a z jiného právního titulu než je ten, který je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Závěr o tom, že se jedná o výnos z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, je prý zcela spekulativní a nemá oporu v provedeném dokazování.
3. Konečně stěžovatelka namítá též porušení práva na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny a podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Tvrdí, že při zásahu do majetku nebylo dbáno požadavku proporcionality.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Tato vyjádření popisují faktický průběh trestního stíhání a vysvětlují důvody, jež vedly orgány činné v trestním řízení k vydání napadených rozhodnutí, která pokládají za zákonná.
Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Právní zástupce stěžovatelky vyslovil s vyjádřeními účastníků nesouhlas a setrval na tvrzeních, obsažených v ústavní stížnosti.
V.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy")]. Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257) nebo jestliže by byly výrazem libovůle.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena podaná ústavní stížnost a byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud. Podle §146a tr. ř. ve stížnostním řízení o stížnostech proti rozhodnutím taxativně uvedeným v §146a odst. 1 tr. ř. rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. V případě, že rozhoduje v prvním stupni policejní orgán, je podle ust. §146a odst. 2 kritériem pro stanovení místní příslušnosti stížnostního soudu místo, kde je činný státní zástupce vykonávající dozor nad zákonností přípravného řízení. Z dikce ust. §7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství ve znění pozdějších předpisů a ust. §8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. (jednací řád státního zastupitelství) lze dovodit, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně vykonává dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení ve věcech trestných činů uvedených v §15 odst. 1 a 2 cit. vyhlášky v obvodu Krajského státního zastupitelství v Brně. Podle §7 odst. 1 cit. zákona se sídla státních zastupitelství a obvody jejich územní působností shodují se sídly a obvody soudů. Z toho je zřejmé, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně je příslušné k zastupování státu u všech soudů v obvodu Krajského soudu v Brně, tzn. u Krajského soudu v Brně samotného a dále Městského soudu v Brně a všech okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce o porušení principů spravedlivého procesu, které mělo spočívat v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Přitakat lze toliko tomu, že odůvodnění usnesení policejního orgánu je, co do skutkových podkladů, svědčících o podmínkách zajištění peněžních prostředků, velmi strohé a málo konkrétní. Tento nedostatek však byl zhojen podrobnějším a důkladnějším odůvodněním druhoinstančního rozhodnutí soudu.
Smyslem a účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení §79a tr. řádu je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů zde taxativně uvedených, tj. pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu u banky pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, pak příslušný orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo omezí (§79 odst. 3 tr. řádu). Takto může tento orgán rozhodnout i z podnětu žádosti majitele účtu o zrušení nebo omezení zajištění (§79a odst. 4 tr. řádu).
Je obecně uznáváno, že vyložená ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by takovým postupem předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení trestního řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 459/03, III. ÚS 1045/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS).
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, je věcí úvahy rozhodujícího orgánu, zda trvá potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení. V posuzovaném případě je zřejmo z odůvodnění napadených usnesení, že zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky je důvodné.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Tato podmínka v daném případě byla dodržena. Trestní stíhání je vedeno pro závažnou trestnou činnost, způsobená škoda má dosáhnout částky asi 558 milionů Kč. Vzhledem k dosud neukončenému vyšetřování nelze v současné době přesně vyčíslit celkovou výši kriminálního výnosu, to však není nezbytná podmínka pro zajištění majetkových hodnot; vzhledem k doposud zjištěným poznatkům jeví se výše zajištěných majetkových hodnot v částce asi 228 milionů Kč jako přiměřená.
Ze všech napadených rozhodnutí jsou zcela zřejmé důvody zajištění majetkových hodnot a odůvodnění rozhodnutí obsahují i údaje o "spojitosti" s konkrétní trestnou činností. Ústavní soud odkazuje na napadená rozhodnutí a má za to, že orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti řádného a srozumitelného odůvodnění jejich rozhodnutí (a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o rozhodnutí stojící na úvaze o určité míře pravděpodobnosti, nikoliv na jistotě, která je vlastní teprve rozhodnutím meritorním).
Stěžovatelce lze připomenout, že závěr o zajištění majetkových hodnot není konečný a nezvratný a může být v dalším průběhu trestního stíhání změněn. Je plně na orgánech činných v trestním řízení, aby podle stavu a průběhu trestního řízení rozpoznaly, kdy již zajištění není třeba a zajištění buď zrušily nebo omezily (§79a odst. 3 tr. ř.); ostatně majitel zajištěných prostředků má podle ust. §79a odst. 4 tr. ř. právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění.
Vycházeje ze shora uvedených úvah, má Ústavní soud zato, že rozhodující orgány dodržely zákonný postup a dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat uvedená zákonná ustanovení ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku.
Připomenout lze i to, že rozhodování Ústavního soudu koresponduje s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu