ECLI:CZ:US:2010:4.US.1311.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1311/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Z. K. a R. V., právně zastoupených advokátkou Mgr. Blankou Morávkovou, Branišovice 101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 230/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. 17 Co 321/2005 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 4. 2002 sp. zn. 12 C 273/1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Návrhem ze dne 17. 11. 1998 se stěžovatelky společně se svým bratrem, J. Š. domáhali po žalovaném zaplacení částky 463.653,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrad za živý a mrtvý inventář dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). První žalobce J. Š. uplatnil prostřednictvím svého zástupce u žalovaného nárok na vydání majetkových nároků po svých rodičích dopisem ze dne 22. 3. 1993. Stěžovatelky výzvu prvního žalobce upřesnily svou výzvou ze dne 3. 5. 1993. Osoba povinná, tj. Zemědělské družstvo Olbramovice, jim přípisem ze dne 24. 5. 1993 sdělila, že je jejich nárok promlčen.
Stěžovatelky poukazují ve svém návrhu na skutečnost, že výklad zákona o půdě byl v roce 1993 takový, že k vydání náhrad za živý a mrtvý inventář je třeba být vlastníkem pozemků, na něž se vydání náhrad vztahovalo. Z toho důvodu stěžovatelky a jejich bratr nepokračovaly v dalším jednání s povinnou osobou a podaly úspěšnou žalobu na neplatnost postupních smluv, kterou byly související pozemky převedeny na vnuka a jeho manželku původních vlastníků. Jelikož oba rodiče stěžovatelek zemřeli, bylo nutné provést dodatečné dědické řízení a stěžovatelky a jejich bratr se stali vlastníky pozemků, na něž se náhrady vztahovaly, poté byla podána výše zmíněná žaloba.
Příslušný okresní soud podanou žalobu zamítl z důvodu prekluze, a to i ve vztahu k J. Š., jehož návrh byl právně vadný, neboť žádost byla podána velmi obecně a hovoří se v ní o vydání majetkového podílu po rodičích. K námitce žalobců, že se lhůta prodlužuje o šest měsíců ode dne právní moci rozhodnutí soudu, kdy opětovně nabyli pozemky, se okresní soud vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatelky svůj nárok opět neuplatnily včas, neboť soudu nedoložily, že by nároky na náhrady uplatnily v nové šestiměsíční lhůtě, tedy, že by žádaly, aby žalovaný s nimi uzavřel dohodu o vydání náhrad za živý a mrtvý inventář. Stěžovatelky se ve věci odvolaly, přičemž jejich bratr podal odvolání po marném uplynutí 15 denní lhůty. Odvolací soud prohlásil nárok stěžovatelek za prekludovaný. Stěžovatelky zastávají ten názor, že k prekluzi nemohlo dojít, neboť jejich bratr uplatnil svůj nárok včas, nárok je nedělitelnou věcí a prekludovat by mohl toliko v případě, že by jej neuplatnila žádná z oprávněných osob. Stěžovatelky v podstatě přistoupily k uplatněnému nároku jejich bratrem a tím vstoupily do procesu uspokojování tohoto nároku vydáním těchto náhrad jako celku všem třem. Svoji účast v řízení považují stěžovatelky spíše za intervenční na podporu jejich bratra J. Š. Stěžovatelky musely se svým bratrem v prvé řadě podat žalobu na neplatnost postupních smluv, kterými pozemky přešly na jejich synovce a manželku a teprve po úspěšném sporu museli všichni tři žádat o dodatečné dědictví, přičemž nárok uplatnili, resp. žalobce J. Š., v prekluzivní lhůtě do 31. 3. 1993.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelek neshledal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který již není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94), dostupný na http://nalus.usoud.cz.
V předmětném případě považuje Ústavní soud za klíčové posouzení otázky včasnosti uplatněného restitučního nároku, přičemž z ustanovení §13 zákona o půdě zcela zřetelně vyplývá, že právo na vznášení požadavků oprávněných osob prekludovalo dnem 31. 3. 1993. Právo stěžovatelek tím zaniklo a nelze ho již rekonstituovat a přiznat, byť v jiné, finanční podobě. Soud přihlíží k zániku práva z úřední povinnosti, neboť prekludované právo zaniká ex lege. Bez toho, aniž by byla zkoumána určitost žádosti o vydání rodinného majetku, je zřejmé, že podmínku danou ustanovením §13 zákona o půdě splnil toliko bratr stěžovatelek, pan J. Š. Ten však uplatnil své právo jen a pouze za svoji osobu, stěžovatelky, byť osoby oprávněné, nemohou svá práva odvozovat od jím v zákonné lhůtě učiněného projevu vůle. Lhůta pro uplatnění restitučních nároků je mimo jiné dána z toho důvodu, aby osoba povinná věděla, vůči komu jí vzniká povinnost k vydání majetku a věděla, s kým má ve věci jednat. Z výše uvedeného důvodu jsou pozdější úvahy stěžovatelek o finanční náhradě za živý a mrtvý inventář bezpředmětné a nezbývá než odkázat na napadená rozhodnutí obecných soudů.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo. Zmiňují-li stěžovatelky ve svém návrhu nečinnost soudu, je třeba proti takovému postupu brojit již v průběhu soudního řízení, nikoli teprve ex post.
Zpochybňují-li stěžovatelky činnost opatrovníka jejich bratra a tu skutečnost, že mu měl být opatrovník ustanoven soudem, nezbývá než podotknout, že nelze podat ústavní stížnost v zájmu třetí osoby, k podání návrhu by byl aktivně legitimován jejich bratr a nikoli stěžovatelky. Důvodem je ta skutečnost, že se nejedná o jejich subjektivní veřejná práva.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu