ECLI:CZ:US:2010:4.US.135.10.1
sp. zn. IV. ÚS 135/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. S., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Jitkou Stanoevovou, Chládkova 3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 104 C 915/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Brně.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 1.000,- Kč a na nákladech řízení 9.254,- Kč, a to z důvodu, že dne 24. 1. 2007 měl stěžovatel použít ke své přepravě vozidlo městské hromadné dopravy a na výzvu přepravcem určené osoby se neprokázal platným jízdním dokladem.
Stěžovatel poukazuje ve svém návrhu na skutečnost, že při předvolání k jednání byl vedlejší účastník poučen v tom smyslu, že pokud se nedostaví k jednání a ani včas nepožádá o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Soud nerozhodl ve věci, i když se vedlejší účastník k jednání nedostavil a nepožádal o odročení. Žádné další důkazy nebyly navrhovány a stěžovatel navrhl zamítnutí žaloby. Jednání byla opakovaně soudem odročena a ve věci nebylo rozhodnuto s tím, aby se vedlejší účastník řízení seznámil s jednáním u soudu a jeho výsledky. Stejně tak není důvod zasílat vedlejšímu účastníkovi protokol z jednání, ze kterého se tento opakovaně omluvil, a to i když o zaslání protokolu nežádal. Městský soud tak vedl řízení tak, aby mohl vedlejšímu účastníkovi vyhovět, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a věc tím nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Soud odročoval jednání do doby, kdy se vedlejší účastník k jednání dostavil. Vedlejšímu účastníku řízení pak byl uplatněný nárok přiznán, i když nedoložil, že by mu byla tvrzená pohledávka postoupena. Soud vyšel ze zápisů o provedené přepravní kontrole, i když nebyl podepsán stěžovatelem, žádný výslech v tomto směru nebyl proveden a soud vycházel toliko z návrhů předložených vedlejším účastníkem, přičemž nepřihlédl k námitkám stěžovatele.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu nezjistil.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se soud předmětným případem zabýval, zhodnotil skutkový stav věci a závěry, k nimž dospěl, řádně odůvodnil. Pozastavuje-li se stěžovatel nad postupem nalézacího soudu, který zaslal účastníkům řízení protokol z jednání ze dne 30. 6. 2009, nezbývá než konstatovat, že se skutečně nejedná o standardní postup a v podstatě není zřejmé, z jakého důvodu tak soud učinil. Nicméně z vyjádření, které žalobkyně na základě tohoto protokolu poslala, neplynou zjevně žádné skutečnosti, které by mohly ovlivnit výsledek soudního řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu