ECLI:CZ:US:2010:4.US.1645.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1645/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků obchodu, občanské sdružení se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010 čj. 28 Cdo 4333/2009-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 čj. 23 Co 15/2009-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 10. 2008 čj. 12 C 11/2008-64 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 6. 2010 se Odborový svaz pracovníků obchodu, občanské sdružení se sídlem v Praze, (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení, že rozhodnutí valné hromady Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, občanského sdružení se sídlem v Praze (dále jen "žalovaná", případně "vedlejší účastník"), jejímž je členem, je neplatné.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 10. 2008 Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 14. 12. 2007, kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků odborovým svazům v majetku žalované za rok 2007 v celkové výši 60.000.000 Kč, přijaté na valné hromadě žalované jako usnesení č. 5, není v souladu se zákonem a statutem žalované (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 15. 4. 2009 odvolací soud k odvolání žalobce rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 9. 3. 2010 dovolací soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že se již dříve zabýval skutkově i právně téměř totožným sporem mezi týmiž účastníky, v němž žalobce v dovolání brojil proti obsahově totožnému usnesení valné hromady žalované o delimitaci finančních prostředků za rok 2006, a to za použití těchž argumentů; proto nepovažoval v tomto řízení za vhodné znovu opakovat závěry, na nichž bylo předchozí (odmítací) rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 založeno. K argumentaci žalobce, že soudy nepřípustně omezily jeho právo na "nelimitovaný soudní přezkum", poukázal na princip odloučenosti spolků od státu, jakož i navazující princip členské samosprávy, do kterých stát nesmí nijak zasahovat, a odkázal na judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Soudní přezkum podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je v souladu s uvedenými principy a ústavním principem odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu limitován a může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného usnesení. Z uvedených důvodů shledal dovolání nepřípustným.
III.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a právo svobodně se sdružovat dle čl. 20 Listiny; obecné soudy rezignovaly na své prioritní poslání poskytnout ochranu jeho právům dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
V části III. stěžovatel mj. poukázal na usnesení ze dne 13. 11. 2007 I. ÚS 635/05 a polemizoval s právními závěry, jež z tohoto rozhodnutí vyvodil dovolací soud. Zdůraznil, že žalobami podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,v platném znění, napadl nejen rozhodnutí valné hromady o posledním schválení výše ideálních podílů členů vedlejšího účastníka (tj. usnesení valné hromady ze dne 17. 12. 2004 č. 3), ale též předmětné usnesení valné hromady ze dne 14. 12. 2007 č. 5. Proto obecné soudy měly posledně uvedené usnesení podrobit "řádnému (nelimitovanému) soudnímu přezkumu."
V části IV. stěžovatel poukázal na dříve vedená řízení, jichž byl účastníkem, a srovnáním jejich výsledků s ústavní stížností napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že obecné soudy se nyní "paradoxně ztotožňují s původní argumentací stěžovatele, kterou dříve odmítly. Tímto postupem obecné soudy v daném případě porušily princip předvídatelnosti práva, vlastní právnímu státu, a porušily tak ústavou zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces."
V částech V. až IX. ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na údajné rozpory v rozhodnutích dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 a ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1521/2009. Tvrdil, že dovolací soud nedal odpověď na právní otázku nastolenou v dovolání ze dne 22. 7. 2009 a poukázal na nález ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07. Vyjádřil vlastní názor na způsob řešení kolize mezi principem autonomie občanského sdružení a právem na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a uvedl, že v jeho případě obecné soudy nepřiměřeně upřednostňovaly ústavní princip spolkové autonomie na úkor jeho práva na soudní ochranu proti rozhodnutí občanského sdružení a práva na ochranu jeho vlastnického práva. Uvedl "některé závažné dopady právního názoru dovolacího soudu, že naříkané delimitační rozhodnutí je pouze a výlučně rozhodnutím o celkové výši rozdělovaných prostředků." V závěru stěžovatel mj. poukázal na možnosti vyplývající z ustanovení §15 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a konstatoval, že s ohledem na platný právní řád se nemůže domáhat zvýšení svého ideálního podílu, který je klíčem k majetkovému vypořádání. Deformací je dle jeho přesvědčení poznamenáno i poslední nastavení ideálních podílů dne 17. 12. 2004 schválené usnesením č. 3. Odstranění trvající nezákonnosti nastavení ideálních podílů nelze dosáhnout v řízením před obecnými soudy, neboť tyto poukazují na zákaz zasahování do spolkové autonomie.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost neopodstatněnou z následujících důvodů,
Tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny (resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě) a práva svobodně se sdružovat dle čl. 20 Listiny (resp. čl. 11 Úmluvy) Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné, neboť nebylo stěžovatelem doplněno jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud mnohokráte již judikoval, že není jeho povinností, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah do základního práva, nahrazoval svým vlastním pátráním. Ostatně v projednávané věci nelze v napadených rozhodnutích žádné porušení citovaných článků Listiny, resp. Úmluvy, shledat (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2009 IV. ÚS 2593/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že podstatou tohoto tvrzení stěžovatele je především nesouhlas stěžovatele s posouzením podmínek projednatelnosti jeho tvrzení o nezákonnosti stanovené výše jeho ideálního podílu na majetku vedlejšího účastníka obecnými soudy. Ústavní soud je toho názoru, že s touto otázkou se obecné soudy všech stupňů přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnaly. Proto postačí na rozhodovací důvody obsažené v těchto rozhodnutích odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.
Stejně tak Ústavní soud nepovažoval za nutné znovu opakovat své závěry uvedené mj. v usneseních ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1646/10, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2438/09 a ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2437/09, neboť tato usnesení jsou stěžovateli jakožto účastníku řízení vedoucích k jejich vydání známa.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu