ECLI:CZ:US:2010:4.US.1662.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1662/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Plášilem, advokátem se sídlem Chelčického 638, Libochovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. P 294/99, jež si za účelem posouzení důvodnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 2. 4. 2007 bylo na návrh J. S., babičky nezletilé, u okresního soudu zahájeno řízení o zvýšení výživného na nezletilou V. S. Rozsudkem okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 bylo výživné placené otcem (stěžovatelem) navýšeno z částky 400 Kč měsíčně na částku 800 Kč měsíčně a výživné placené matkou z částky 750 Kč měsíčně na částku 1000 Kč měsíčně. Rozsudkem okresního soudu č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008 byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného k nezletilé (výrok II.) a současně byl schválen právní úkon, učiněný za nezletilou V. S. její matkou, a to uzavření darovací smlouvy ze dne 8. 8. 2008, jejímž prostřednictvím nezletilá nabyla vlastnické právo k domu č. p. 55 v obci Černiv, na pozemku p. č. 57, a pozemku p. č. 57, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 290 m2, zapsáno na listu vlastnictví 59 vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, pro katastrální území Černiv, obec Černiv (výrok I.). Žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.) Rozsudkem Krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. a II. jako věcně správný potvrzen.
Výše uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení ustanovení §85 odst. 2, §88 odst. 1 a 2 a §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci okolností případu vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily provedené důkazy; zejména jim v této souvislosti vytýkal, že dostatečně nezohlednily jeho vážný zdravotní stav a s tím související vyšší životní náklady, a dále poukazoval na diskriminaci své osoby, a to jak v rovině nerespektování procesní zásady rovnosti účastníků řízení, tak i v rovině hmotněprávního posouzení, jímž měla být založena nerovnost mezi dětmi, které žijí se stěžovatelem ve společné domácnosti, a nezletilou V. S., jejíž životní úroveň je podstatně vyšší. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýkal, že v odvolacím řízení nereagoval na skutečnost, že svůj původní návrh na snížení výživného změnil na návrh na zproštění vyživovací povinnosti, a rovněž poukazoval na průtahy v řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010, rozsudek okresního soudu č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008, rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007 svým nálezem zrušil a ve věci sám rozhodl nebo věc předal k novému projednání jinému soudu než Okresnímu soudu v Litoměřicích. Konečně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "přezkoumal" stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR (v petitu blíže nespecifikované, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že se jednalo o sdělení Ministerstva spravedlnosti č. j. 116/2009-ODSK-ODSK/9 ze dne 29. 4. 2010 ve věci nároku stěžovatele na náhradu škody za nesprávný úřední postup).
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byl k jejímu projednání příslušný, zda ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, zda byla přípustná a zda byly splněny veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Ve vztahu k rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007 byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a od něj tedy bylo nutno odvozovat počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti. Jelikož byl zmíněný rozsudek stěžovateli doručen dne 14. 2. 2008, byla ústavní stížnost v této části, tzn. ve vztahu k rozsudku krajského soudu č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, podána zjevně opožděně a Ústavní soud ji proto odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že výše uvedené se týká výroku I. a II. rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007. Pokud jde o výroky III. a VII. rozsudku, stěžovatel proti nim nepodal odvolání a ústavní stížnost proto byla v této části nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Výroky IV., V. a VI. rozsudku, jimiž bylo určeno výživné hrazené matkou nezletilé, nemohly mít žádné negativní dopady do právní sféry stěžovatele a tento byl tedy ve vztahu k návrhu na jejich zrušení osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Rovněž v části, v níž se stěžovatel domáhal přezkoumání stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. 116/2009-ODSK-ODSK/9 ze dne 29. 4. 2010, nebyla ústavní stížnost způsobilá věcného přezkumu. Ministerstvo spravedlnosti uvedeným přípisem odmítlo uspokojit nárok stěžovatele na náhradu škody vzniklé v důsledku tvrzené újmy na jeho právech v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 20 E 281/2007, resp. postupem České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatel má za této situace možnost postupovat dle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a domáhat se ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy. Jelikož tento procesní prostředek k ochraně svých práv stěžovatel doposud nevyčerpal, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (shodně např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 974/09 a II. ÚS 1240/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
V části, jíž byl napaden rozsudek okresního soudu č.j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008 a rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010, byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není tak zpravidla oprávněn přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, jimiž tyto odůvodnily zamítnutí jeho návrhu na snížení výše výživného. Stěžovatel se neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a spatřoval v jejich postupu prvky diskriminace a svévole. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ze spisu okresního soudu vyplynulo, že k poslední úpravě vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé došlo rozsudkem okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, jímž bylo výživné placené stěžovatelem navýšeno z částky 400 Kč na částku 800 Kč měsíčně. Dle §99 odst. 1 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohodu či soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Pro posouzení návrhu stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou bylo tedy rozhodné pouze to, zda od poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo ke změně poměrů, která by takové snížení odůvodňovala, tedy zda se majetkové poměry stěžovatele či potřeby nezletilé podstatným způsobem změnily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zřejmé, že tyto se všemi podstatnými okolnostmi zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že ke změně poměrů ve výše uvedeném smyslu nedošlo. Závěry obecných soudů byly řádně a logicky odůvodněny a z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout; za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že krajský soud nereagoval na změnu návrhu stěžovatele, nelze považovat za významnou již z toho důvodu, že nebylo-li obecnými soudy shledáno důvodným snížení výše výživného, tím méně mohl být stěžovatel vyživovací povinnosti zcela zproštěn. Stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani v tom, že postup obecných soudů měl diskriminační charakter, neboť skutečnost, že tyto na základě provedeného dokazování dospěly k odlišným skutkovým a právním závěrům než stěžovatel, nelze považovat samu o sobě za porušení principu rovnosti účastníků řízení, resp. práva na spravedlivý proces.
Výrok rozsudku okresního soudu, jímž bylo schváleno uzavření darovací smlouvy, stěžovatel svou ústavní stížností rovněž formálně napadl, nicméně žádnou relevantní ústavněprávní námitku v této souvislosti nevznesl.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost v části, v níž směřovala vůči rozsudku krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010 a rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K projednání návrhu, aby Ústavní soud ve věci sám rozhodl nebo aby předal věc jinému soudu, nebyl Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť takový postup zákon o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud dle čl. 88 Ústavy České republiky vázán, neumožňuje.
K tvrzeným průtahům v řízení pak Ústavní soud podotýká, že námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů v řízení, které již bylo skončeno, by mohla být relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151). Jestliže stěžovatel doposud nevyčerpal možnost žaloby dle uvedeného právního předpisu, bylo by rozhodování Ústavního soudu o této otázce předčasné (srov. též usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1207/10, dostupné na http://usoud.cz), a ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu