ECLI:CZ:US:2010:4.US.1856.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1856/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. T., zastoupeného JUDr. Janem Camrdou, advokátem, AK se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010 čj. 13 Co 570/2009-291 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 18. 8. 2009 čj. 100 P 80/2009-241, 122P a Nc 95/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 28. 6. 2010 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se Ing. L. T. (dále jen "otec", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o výchovu, výživu a o úpravu styku; z napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, (dále jen "nalézací soud") ze dne 18. 8. 2009 navrhl zrušit výroky II., IV. - VI. a VIII.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 8. 2009 nalézací soud řízení o návrhu otce na změnu výchovného prostředí u nezl. D. a nezl. T. zastavil (výrok I.), návrh na stanovení dohledu nad nezl. D. a nezl. T. zamítl (výrok II.), otce zprostil povinnosti platit výživné pro nezl. D. za dobu a v rozsahu ve výroku stanoveném (výrok III.), otci stanovil výživné počínaje dnem 27. 6. 2009 na nezl. D. v částce 12.000 Kč měsíčně a určil způsob úhrady nedoplatku na výživném za dobu od 27. 6. 2009 do 31. 8. 2009, otci stanovil výživné počínaje dnem 1. 9. 2009 na nezl. D. v částce 12.000 Kč měsíčně ( výrok IV.), zamítl návrh otce na snížení výživného pro nezl. T. (výrok V.), rozhodl, že matce se výživné pro nezl. D. k rukám otce za stanovenou dobu od 21. 1. 2009 do 26. 6. 2009 nestanoví (výrok VI.), změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 11. 2007 tak, že otcův styk s oběma nezletilými dětmi se nadále neupravuje (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.).
Dne 25. 3. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 18. 8. 2009 ve výroku II. zrušil a v tomto ohledu řízení zastavil (výrok I.), ve zbývající napadené části, tj. vyjma výroku I. a VII., potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech nalézacího a odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. V důsledku uvedených porušení pak došlo k neoprávněnému zásahu do rodičovských práv otce a do práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že při určení výše výživného na nezletilé děti soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly předložené důkazy o jeho příjmech a vyměřily výživné ve výši nepřiměřené k jeho skutečným příjmům; polemizoval se skutkovými a právními závěry vyvozenými obecnými soudy z provedených důkazů a byl toho názoru, že stanovená výše výživného byla v hrubém rozporu s ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině a zcela mimo jeho finanční možnosti. V průběhu dokazování a napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu.
K porušení rovnosti účastníků řízení podle stěžovatele došlo tím, že soudy se řádně nezabývaly skutečnými majetkovými poměry na straně matky a zejména z nich nevyvodily žádné právní závěry; poukázal na nálezy I. ÚS 527/06 a I. ÚS 593/04. Právo na spravedlivý proces porušil odvolací soud tím, že nevyslyšel jeho námitky a převzal skutková zjištění nalézacího soudu jako dostatečná.
Stěžovatel také tvrdil, že napadená rozhodnutí neochránila jeho rodičovská práva a naopak přispěla k prohloubení již narušených vztahů mezi ním a dětmi, čímž bylo zasaženo do práva na rodinný a soukromý život dle čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Závěrem stěžovatel navrhl, aby jeho návrh byl projednán jako věc naléhavá mimo pořadí ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy.
Ústavní soud nesdílí ani ústavněprávní argumentací podrobněji nezdůvodněné tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práva na rodinný a soukromý život dle čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu