ECLI:CZ:US:2010:4.US.2236.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2236/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové v právní věci stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 248/2010-38 ze dne 10. 5. 2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nt 2053/2010-20 ze dne 6. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp.zn. Nt 2053/2010, jenž si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením č. j. Nt 2053/2010-20 ze dne 6. 4. 2010 zamítl nárok stěžovatelky (poškozené) na bezplatnou právní pomoc poskytnutou zmocněncem ve smyslu §51a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 44 To 248/2010-38 ze dne 10. 5. 2010 byla stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta.
Výše uvedená usnesení obvodního a městského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy při svém rozhodování dostatečně nezohlednily její špatný zdravotní stav a z něj vyplývající tíživou finanční situaci. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na skutečnost, že v jiných probíhajících řízeních byly tytéž okolnosti hodnoceny jako natolik závažné, že jí byl na jejich základě ustanoven opatrovník; obecné soudy tedy v projednávané věci rozhodovaly nekonzistentně. Dále stěžovatelka popřela tvrzení soudu prvního stupně, že se nepřipojila k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, a vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy svým rozhodováním chránily a zvýhodňovaly podezřelého I. S. Stěžovatelka měla za to, že v důsledku pochybení obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 44 To 248/2010-38 ze dne 10. 5. 2010 a usnesení obvodního soudu č. j. Nt 2053/2010-20 ze dne 6. 4. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §51a odst. 1 trestního řádu platí, že osvědčí-li poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce, rozhodne na jeho návrh předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, že má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu; to neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem bylo zřejmě nadbytečné. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že institut bezplatného zastoupení zmocněncem je obdobou institutu osvobození od soudních poplatků v občanském soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1067/07, dostupné na http://usoud.cz), přičemž ve vztahu k posledně zmíněnému institutu Ústavní soud ustáleně judikuje, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Tytéž závěry lze analogicky vztáhnout i na rozhodování soudu dle §51a trestního řádu. Ústavní soud by byl povolán do úvahy obecných soudů zasáhnout toliko tehdy, jestliže by se z jejich strany jednalo o hodnocení zcela svévolné, příčící se principům spravedlnosti, postrádající racionální zdůvodnění či jinak ústavně neakceptovatelné. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Obecné soudy se návrhem stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k jeho zamítnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Nutno podotknout, že ústavní stížnost byla téměř doslovným přepisem stížnosti stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu, aniž by stěžovatelka jakkoliv reagovala na argumentaci městského soudu, jejímž prostřednictvím se v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi stížnostními námitkami důsledně vypořádal. Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to v totožném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu