ECLI:CZ:US:2010:4.US.2292.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2292/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti prap. P. Ř., právně zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, Bráfova 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 3 Tdo 96/2010, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. 42 To 132/2009 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 2 T 64/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výše citovaným rozsudkem okresního soudu v Třebíči byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku a podle ustanovení §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. z. k trestu zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. K odvolání státního zástupce zrušil krajský soud rozsudek ve výroku o uložených trestech a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, který podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Trest zákazu řízení motorových vozidel pak uložil na dobu dvou a půl roku. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že zásadně nesouhlasí s vylíčením skutkového stavu, jak ho pojaly obecné soudy. Ve skutečnosti se situace udála jinak, i když v důsledku stěžovatelovy amnézie si dodnes některé okolnosti přes veškerou léčbu a snahu obnovit si paměť, nepamatuje. Za jisté považuje stěžovatel tu skutečnost, že po absolvování třídního srazu, když se chystal uložit se v autě ke spánku, přišel k němu cizí muž, který viděl podle registrační značky, že je z kraje Vysočina a ptal se, jestli náhodou nejede směrem na Jadernou elektrárnu Dukovany, kde je zaměstnán a nemá se tam jak dostat. Nabídl se, že by cestou řídil a jelikož má stěžovatel u Dukovan příbuzné, tak souhlasil. Poté, co oba muži mezi obcemi Dukovany a Slavětice na přímém úseku vozovky havarovali v rychlosti 114 km/h, řidič vozidla z místa nehody utekl a neposkytl stěžovateli ani základní první pomoc. Prvním svědkem, který našel havarované vozidlo byl až pan P. Š., který v ranních hodinách rozvážel pečivo a kterému se podařilo dveře na straně řidiče, na jehož místo se stěžovatel přemístil, neboť dveře na straně spolujezdce nešly otevřít, hrubou silou otevřít. Z napadeného usnesení okresního soudu pak mimo jiné vyplývá, že svědek P. Š. poté zavolal polici a vyprostil stěžovateli nohy zpoza pedálů a rozepnul bezpečnostní pás.
Stěžovatel však s tímto skutkovým stavem zásadně nesouhlasí a ve svém návrhu snáší celou řadu argumentů a pochybení, ke kterým došlo jak na straně policie, tak i obecných soudů. Orgány činné v trestním řízení se vůbec nevypořádaly s otázkou, kam zmizela jeho hnědá bunda, kterou mu neznámý muž ukradl a kterou mohlo být prokázáno, že řídila jiná osoba. Stejně tak se soudy nezabývaly výpovědí svědkyně P. T., která může dosvědčit, že jí stěžovatel v průběhu jízdy s neznámým mužem volal a sděloval jí, že neřídí on, nýbrž kamarád. Další oblast námitek proti postupu soudů vychází z rozpornosti znaleckého posudku vyhotoveného MUDr. P., CSc. a MUDr. K. s čímž se obecné soudy nevypořádaly. K pochybení došlo dle stěžovatele již při samotném odběru krve, kdy tato mu byla odebrána bez jeho souhlasu a k takovému, procesně vadným způsobem získanému důkazu, nelze přihlížet. Samostatnou oblast námitek pak tvoří ty, směřované stěžovatelem proti šikanóznímu postupu nadřízených, kteří zásadním způsobem zasahovali do průběhu vyšetřování a manipulovali s důkazy.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Pokud jde o jednotlivé námitky a sporná stanoviska stěžovatele, jakož i případná pochybení soudu, má Ústavní soud za to, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol. Úkolem Ústavního soudu není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení resp. odepření základních práv. Pokud pak jde o formálně procesní závady, nebyly v tomto případě takové povahy a intenzity, aby bylo možno usoudit, že výrazným způsobem ovlivnily materiální uplatnění subjektivního práva stěžovatele.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu