ECLI:CZ:US:2010:4.US.2518.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2518/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele správce konkurzní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, Ing. Pavla Bednaříka, Obránců míru 6, Ostrava, právně zastoupeného advokátkou Mgr. Denisou Bělošovičovou, Bohumínská 788/61, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008 sp. zn. 14 Cm 126/2004 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 1 Cmo 144/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 10. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně rozhodly o výši paušální odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 540.000,- Kč, když tuto přiznaly podle ustanovení §8 písm. b) ve spojení s §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dále jen "vyhláška"), ve výši 3.100,- Kč a ne podle ustanovení §3 odst. 1 ve spojení s §18 odst. 1 vyhlášky ve výši 19.800,- Kč. Krajský soud v Ostravě řádně neodůvodnil aplikaci ustanovení §8 písm. b) vyhlášky, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že incidenční žaloba je ve své podstatě žalobou na plnění, a proto se paušální odměna za zastupování účastníka advokátem podle vyhlášky určuje podle ustanovení §3 odst. 1, podle kterého se určuje výše paušální odměny advokáta ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky, a ne podle ustanovení §8 písm. b) vyhlášky, který je subsidiární a lze jej použít pouze v případě, že paušální odměnu za zastupování účastníka advokátem nelze určit podle pochozích ustanovení vyhlášky, což v projednávaném případě možné bylo.
Stěžovatel v souvislosti s projednávaným případem nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 905/2003, podle něhož se paušální odměna za zastupování advokátem v incidenčním sporu určuje podle ustanovení §8 písm. b) vyhlášky. S ohledem na obtížnost incidenčních sporů, nelze paušální odměnu za zastupování účastníka řízení advokátem podle ustanovení §8 písm. b) vyhlášky považovat za přiměřenou.
III.
Ústavní soud se předmětným případem podrobně zabýval a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích obvykle připomíná, a stejně činí i v tomto případě, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Stěžovatel učinil předmětem přezkumu výrok o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces již mnohokrát zabýval. Obecně lze říci, že se k zasahování do této výseče rozhodovací činnosti obecných soudů staví značně zdrženlivě. Opakovaně tak k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, jejich nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05, či stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1531/07); okolnosti těchto případů jsou nicméně od případu přezkoumávaného odlišné.
Vzhledem k tomu, že obdobnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se Ústavní soud v minulosti již zabýval, odkazuje se v podrobnostech např. na usnesení sp. zn. I. ÚS 2489/09.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu