ECLI:CZ:US:2010:4.US.276.10.1
sp. zn. IV. ÚS 276/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. Z., zastoupeného Mgr. Václavem Špačkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. 3 Tdo 1272/2009-987, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 č. j. 10 To 56/2009-870 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 56 T 3/2009-815, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na osobní svobodu, zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 56 T 3/2009-815 byl uznán vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. z. s ohledem na skutečnost, že znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stěžovateli byl za uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. z. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Stěžovatelem a dalšími spoluobviněnými podané odvolání bylo zamítnuto, z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 č. j. l0 To 56/2009-870 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jejího výkonu zrušen a stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatelem podané dovolání proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. 3 Tdo 1272/2009-987 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká nesprávnou právní kvalifikaci jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, jíž pak odpovídá i nepřiměřeně vysoký uložený trest odnětí svobody a zařazení stěžovatele do nejpřísnějšího typu věznice se zvýšenou ostrahou. Obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že byl do jednotlivých útoků vtažen spoluobviněným P. V. a následně jím také vydírán. Ze strany P. V. i osob, jež o jednání pachatelů věděly, byl na stěžovatele vyvíjen soustavný nátlak a hrozba nahlášení věci na policii. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že byl v rozhodné době v tíživé situaci, kterou si sám nezpůsobil, byl bez prostředků i bydlení a tedy v lidsky nedůstojné situaci, čehož právě P. V. zneužil. Z uvedených skutečností vyplývá, že míra stěžovatelova narušení není natolik velká, aby bylo jeho jednání posuzováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Tomu nasvědčují i skutečnosti, že nedošlo k jakékoliv fyzické újmě poškozených, neboť nebylo zájmem stěžovatele jim ublížit. Nejsou tak podle stěžovatelova názoru z materiálního hlediska jednoznačně a přesvědčivě splněny podmínky pro použití právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §41 t. z. V podrobnostech pak stěžovatel odkazuje na podané dovolání ze dne 14. 9. 2009. S ohledem na tvrzený zásah do jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Stěžovatel dále uvádí, že v dané věci podal návrh na obnovu řízení, neboť v souvislosti se stále probíhajícím trestním řízením P. V. vyvstaly nové skutečnosti, o kterých stěžovatel nevěděl.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 3/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
5. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkazuje na své rozhodnutí ze dne 16. 6. 2009.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření sděluje, že vše, co považoval za podstatné, již uvedl v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 4. 2009 a nemá, co by více dodal.
8. Shora uvedená vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje pouze svůj nesouhlas s právní kvalifikaci jeho trestného jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení §41 odst. 1 tr. z. a s výší uloženého trestu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uváděl již v odvolání a zejména v podaném dovolání (č.l. 850-851 a 980), a jíž se odvolací a obsáhle pak dovolací soud ve svých rozhodnutích zabývaly a s níž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není proto v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodování. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") (. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
10. Ústavní soud posuzoval stěžovatelovu ústavní stížnost ve světle shora uvedených principů a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud se ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně zabýval otázkou naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. z. a v případech, kdy podle názoru Ústavního soudu nebyl tento materiální znak naplněn, konstatoval, že takové hodnocení ze strany obecných soudů představuje svévolnou aplikaci právních norem neslučitelnou s kautelami ústavního práva a rozsudky obecných soudů zrušil (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 747/06 a sp. zn. IV. US 396/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci má však Ústavní soud za to, že k naplnění formálního i materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy skutečně došlo a porušení základních práv stěžovatele nelze v tomto případě obecným soudům vytýkat.
12. Při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. z., je podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 třeba brát zřetel nejen na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale přihlédnout i k dalším okolnostem. Za relevantní je dle názoru trestněprávní nauky třeba považovat především způsob provádění trestné činnosti, škodu způsobenou nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výše dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu.
13. V souzené věci lze souhlasit s obecnými soudy, které při posuzování stěžovatelova jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. z. poukázaly zejména na skutečnost, že se stěžovatel trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. z., spáchaného obdobně nebezpečným způsobem, dopustil opakovaně. Ústavní soud v tomto směru považuje za podstatný i fakt, že stěžovatelovo dřívější i nynější trestné jednání představuje zvlášť nebezpečné násilné trestné činy se zištným motivem a se stejnou povahou trestné činnosti, která, co do řady loupeží provedených v nyní souzené věci krátce po sobě, vykazuje zjevnou gradaci závažnosti stěžovatelova trestného jednání. Otázkou naplněním materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy se ve svém rozhodnutí o dovolání dostatečně obšírně zabýval Nejvyšší soud, a to jak v obecné rovině, tak z hlediska nyní posuzované věci, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými tvrzeními argumentací, na níž lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné ji znovu opakovat.
14. Stěžovatel se další zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti obdobného charakteru dopustil po krátkém pobytu na svobodě poté, co byl potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, z čehož lze dovodit, že se předchozí trest minul účinkem a na stěžovatele je třeba působit důraznější sankcí, kdy fakt dřívějšího potrestání stěžovatele za obdobnou trestnou činnost podstatně zvyšuje u nyní posuzované trestné činnosti její stupeň nebezpečnosti pro společnost. Z těchto skutečností pak vycházely i obecné soudy ve svých závěrech hodnotících osobnost stěžovatele při stanovení výše trestu a způsobu jejího výkonu.
15. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší posuzovat přiměřenost výše trestu uloženého obecnými soudy v trestním řízení, až na případy, pokud by výše trestu byla ovlivněna porušením ústavně zaručeného práva (např. porušením zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny). Rozhodujícím pro posouzení dané věci je fakt, že se obecné soudy při úvaze o výši trestu pohybovaly v mezích, které stanoví §234 odst. 1 tr. z. ve spojení s §41 odst. 1 tr. z. Výše uvedené ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny (a obdobně čl. 90 Ústavy) je třeba v plném rozsahu vztáhnout i na námitku stěžovatele k jeho zařazení pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
16. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti stěžovatelem namítané porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 a násl. Listiny neshledal a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu