ECLI:CZ:US:2010:4.US.3343.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3343/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelů M. K., A. K., T. K., a H. K., právně zastoupených advokátem Mgr. Milanem Partíkem, Slezská 949/32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 64 Co 236/2010, a to v části, v jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů soudního řízení a dále v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části výše citovaného rozsudku.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé, jež směřují svoji ústavní stížnost proti výroku o nákladech řízení, se před obecnými soudy domáhali určení vlastnického práva ke spornému pozemku, jehož se v soudním řízení domáhala již jejich právní předchůdkyně. Soud prvního stupně žalobě předchůdkyně sice vyhověl, ale toto bylo i s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu zrušeno Nejvyšším soudem, a to z důvodu nesprávné pasivní legitimace účastníka řízení. Stěžovatelé vzali po smrti zůstavitelky její návrh zpět a následně podali žalobu novou, jíž se domáhali určení, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastníkem sporného pozemku. Soud prvního stupně žalobě sice vyhověl, ovšem odvolací soud rozsudek zrušil. Při opětovném projednávání věci před nalézacím soudem předložil vedlejší účastník nové listiny, na jejichž základě soud žalobu stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé v rámci nalézacího řízení navrhli, aby soud aplikoval ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jemuž však soud nevyhověl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelé jsou toho názoru, že ustanovení §150 o. s. ř. mělo být aplikováno, neboť v původním řízení bylo žalobě dvakrát vyhověno a tato skutečnost zásadním způsobem ovlivnila jejich rozhodnutí pokračovat v soudním řízení i po smrti zůstavitelky. Obecné soudy nevzaly v potaz ani tu skutečnost, že po 11 letech soudních řízení byly ve věci předloženy listiny, jejichž obsah stěžovatelé znát nemohli a které byly pro rozhodnutí ve věci stěžejní. Dle náhledu stěžovatelů jim také nemůže být kladeno k tíži, že podali ve své věci odvolání, neboť ze soudní praxe vyplývá, že při podání odvolání jen do nákladů řízení je opravný prostředek v drtivé většině případů neúspěšný. Stěžovatelé neměli žádný důvod pochybovat o správnosti předchozích soudních rozhodnutí, když třikrát bylo rozhodnuto o vlastnickém právu zůstavitelky kladně. Smyslem a účelem ustanovení §150 o. s. ř. je odstranění tvrdosti zákona, aby nedocházelo ke vzniku situací, které by odporovaly dobrým mravům, jako se to stalo v předmětném případě.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníků řízení, musí předestřené vady řízení dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nespatřuje v napadených usneseních ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti přezkumu pokládá za vyčerpané. Požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde tedy zjevně nejsou, a to ani v případě, že by v rovině podústavní mohly být o "správnosti" napadeného náhradového výroku pochybnosti. Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, není povolán k ochraně "prosté" zákonnosti, nýbrž až ústavnosti. Odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Z dikce ustanovení §150 o. s. ř. neplyne obecným soudům povinnost jej v určitých případech aplikovat, je jim dána pouze možnost, jejíž využití pak musí náležitě zdůvodnit. V případě, že se stěžovatelé neztotožňují se způsobem či rozsahem odůvodnění neaplikace ustanovení §150 o. s. ř., nezbývá než podotknout, že obecné soudy musí v zásadě odůvodňovat jen jeho aplikaci, neboť se jedná o využití mimořádného institutu, který umožňuje obecným soudům se odchýlit od obecné právní úpravy úhrady nákladů soudního řízení.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu