ECLI:CZ:US:2010:4.US.3388.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3388/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hájkem, advokátem se sídlem České Budějovice, U Tří lvů 8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2010 č. j. 19 Co 1909/2010-15 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2010 č. j. 9 C 142/2010-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. prosince 2010, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že stěžovatel se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 16. dubna 2010, domáhá, aby bylo žalovanému advokátovi JUDr. V. K. uloženo nahradit stěžovateli způsobenou škodu a dále, aby byla žalovanému uložena povinnost vykonat to, k čemu byl vyzván 22. února, resp. 5. března 2010 - tj. aby žalovaný vzal zpět rozbor jako nevyžádané plnění právní služby. Stěžovatel v souvislosti s doručením výzvy k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 600,- Kč požádal soud o osvobození od soudních poplatků. Z důvodu, že stěžovatel soudu neuvedl ani nedoložil aktuální výši všech svých příjmů a z údajů stěžovatelem uvedených nelze objektivně zjistit, jaké jsou jeho sociální a majetkové poměry, jakož i s přihlédnutím k tomu, že žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (§138 odst. 1 o. s. ř.), soud prvního stupně osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací podané odvolání odmítl pro jeho nedůvodnost a napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Zejména argumentoval tím, že usnesení soudu prvního stupně, ve kterém o jeho věci rozhodovala asistentka soudce, je nelegitimní a že soudy nepřihlédly k jeho listinám generálně uloženým u správy soudů obou stupňů v Českých Budějovicích. Posouzení jeho věci soudy pak považuje za povrchní a šikanózní.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 271/2000 in http://nalus.usoud.cz) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti návrhu dospěly. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 in http://nalus.usoud.cz). Takováto pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obecné soudy se návrhem na osvobození od soudních poplatků řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
K obsahu ústavní stížnosti lze tedy uvést, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že se jedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva a že stěžovatel řádně neosvědčil zda jeho poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Proto dovodil, že soud prvního stupně postupoval správně, když stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. K námitce stěžovatele, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala asistentka soudce, Ústavní soud pro zjevnou nedůvodnost této námitky toliko odkazuje na ustanovení §36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se zákonem č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. prosince 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu