ECLI:CZ:US:2011:1.US.1784.11.1
sp. zn. I. ÚS 1784/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Danielem Burgetem, advokátem se sídlem Bartošova 3, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 č. j. 5 Tdo 164/2011-41, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 8 To 303/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 12 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 11 T 203/2009 uznal stěžovatele vinného ze spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění zákona účinného do 31. 12. 2009), jehož se měl dopustit v bodě 1 a 2 rozsudku blíže specifikovanými skutky, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek městského soudu ohledně trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku městského soudu) a ve výroku o trestu zrušil. Podle §226 písm. a) tr. řádu tak stěžovatele zprostil pro skutek, blíže specifikovaný v bodě 2 rozsudku městského soudu, ve kterém byl obžalobou spatřován předmětný trestný čin, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán. Nicméně za trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §152 odst. 1 tr. zák., jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že v době nejméně od 8.9. 2008 do 23. 3. 2009 v Brně v bytě č. 46 na ulici Spodní 679/18, pod přezdívkou "[EU][CZ] BAS" prostřednictvím internetové výměnné sítě P2P s použitím klienta Strong DC++, verze 2.22 vědomě, bez souhlasu autorů či držitelů autorských práv nebo výrobců a v rozporu s ust. §12, §76 a §80 zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, poskytoval jiným uživatelům těchto sítí přístup k souborům, které měl uloženy ve svém počítači s IP adresou 83.240.109.28, a které obsahovaly rozmnoženiny 315 kinematografických děl, čímž porušil majetková práva kolektivních správců autorských práv společnosti Česká protipirátská unie a způsobil tak škodu ve výši 364 610 Kč, ohledně kterého zůstal rozsudek městského soudu nedotčen, odsoudil krajský soud stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. stěžovateli rovněž uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil v plné výší škodu, kterou trestným činem způsobil. Krajský soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se způsobem zjištění skutkového stavu věci ve vztahu ke skutku blíže specifikovaném v bodě 1 rozsudku ze strany městského soudu, rovněž se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy, i s jeho právními závěry co do právní kvalifikace uvedeného skutku jako trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu ke skutku blíže specifikovaném v bodě 2 rozsudku nicméně krajský soud nesouhlasil se způsobem hodnocení některých skutečností, neboť je městský soud "nehodnotil s dostatečnou obezřetností, zejména z pohledu uplatněné obhajoby, směřující do bodu 2 výrokové části rozsudku, kde odvolací námitky vyhodnotil jako důvodné." (str. 9 rozsudku). Za těchto okolností krajský soud nesouhlasil ani s výší uloženého trestu, neboť "omezenější rozsah, v němž byl oproti rozsudku I. stupně (stěžovatel) uznán vinným odvolacím soudem, odůvodňuje snížení výměry ukládaného trestu. Ten svůj účel (§23 odst. 1 tr. zák.) může naplnit i uložením trestu odnětí svobody v prvé šestině zákonné trestní sazby, který bude podmíněně odložen na kratší zkušební dobu." (str. 12 rozsudku).
Dovolání stěžovatele, v němž rozsáhle namítal zejména neústavnost provedené domovní prohlídky, vadné a jednostranné vyhodnocení důkazů, nerespektování zásad trestního práva a rovněž neúplná skutková zjištění ohledně objektivní a subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání. Stěžovatel tak po rekapitulaci svých dovolacích námitek obsáhle polemizoval zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, který považoval za nedostatečně a neústavně (domovní prohlídka) zjištěný, dále se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy (svědecké výpovědi, znalecký posudek z oblasti kybernetiky) a v neposlední řadě i s právními závěry Nejvyššího soudu obsažených v napadeném usnesení, které považoval za chybné. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí (zejm. obsah pevného disku zajištěného počítače, svědecké výpovědi, znalecké posudky z oboru kybernetiky). Krajský soud se dle názoru Ústavního soudu řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti. Velmi důkladně se tak zabýval nejen námitkou ohledně řádného provedení domovní prohlídky, ale i námitkami stran kvalifikace samotného jednání stěžovatele. Ostatně krajský soud, po doplnění dokazování, také některým námitkám stěžovatele vyhověl, když se neztotožnil se způsobem posouzení skutku specifikovaného v bodě 2 jako trestného činu ze strany městského soudu, což jej vedlo i ke změně (snížení) výměry uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, pro stěžovatele nepochybně příznivější.
Za nepřípadnou shledal Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil opodstatněnost jím podaného dovolání, neboť své závěry dostatečně zdůvodnil, ať už s odkazem na právní závěry nalézacího i odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnil (viz str. 7 - 9, 11 usnesení), anebo s odkazem na právní závěry vyplývající z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k problematice řádného provedení domovní prohlídky (viz str. 9 - 11 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Proto Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
Vojen Güttler
předseda senátu