ECLI:CZ:US:2011:1.US.2590.10.1
sp. zn. I. ÚS 2590/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. č. 32, České Budějovice, adresa pro doručování Tovacovského 3161, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, č. j. 25 Cdo 3068/2008-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 7. 2002, č.j. 7 C 151/96-95, byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni E. H. (resp. její právní nástupkyni M. H. - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníce) částku 375.000,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Rozsudkem Krajského soud v Brně (poté co jeho předchozí rozsudek Nejvyšší soud v Brně svým rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 2741/2005 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) ze dne 26. 11. 2007, č. j. 44 Co 198/2007-167, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku Krajského soud v Brně dovolání, neboť dle jeho názoru mělo napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam.
Usnesením Nejvyššího soud ze dne 15.6.2010, č.j. 25 Cdo 3068/2008-209, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Stěžovatel proto napadl citované usnesení ústavní stížností, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel především namítá, že soudy neřešily otázku vznesené námitky neplatnosti právního úkonu, což měly učinit vzhledem k časové působnosti občanského soudní řádu a době, kdy námitka neplatnosti byla v rámci soudní řízení vznesena.
Stěžovatel - podle svého tvrzení - již ve svém dovolání uvedl, že není rozhodné, z jakého důvodu byla neplatnost právního úkonu před soudy namítána, neboť soud byl povinen zkoumat platnost smlouvy ze všech důvodů. Tehdy platná zásada oficiality, která byla vůdčí zásadou v té době platného procesního postupu, nutila soud přezkoumávat platnost ze všech možných důvodů, aniž byly výslovně tvrzeny. Podle názoru stěžovatele postačilo pouze "namítnout neplatnost" s tím, že se tím účastník dovolal i případné platnosti relativní.
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti pro úplnost ještě dodává, že krajský soud ve svém posledním rozhodnutí dospívá ke skutkovému závěru, že stěžovatel mohl uplatnit námitku relativní neplatností, kterou však údajně nevznesl. Tento závěr podle stěžovatele není správný, neboť již například podáním právního zástupce žalovaných ze dne 17.12.1996 byla neplatnost sporné smlouvy namítána.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži vedený pod sp. zn. 7 C 151/96. Zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č. j. 44 Co 198/2007-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 7. 2002, č. j. 7 C 151/96-95, jímž bylo žalovaným (tj. stěžovateli a jeho manželce - dále také žalovaní) uloženo zaplatit žalobkyni částku 375.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, dovodil, že žalobkyni vznikla škoda ve výši částky, kterou plnila JUDr. M. za právní služby a kterou by plnit nemusela, kdyby žalovaní dostáli svému závazku, vyplývajícímu ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní M. H. (tj. původní žalobkyní) a žalovanými dne 14. 7. 1993; smlouvou uzavřenou podle §534 občanského zákoníku se žalovaní zavázali, že splní dluh žalobkyně vůči jmenovanému JUDr. M. Nesplněním tohoto závazku se žalovaní dopustili protiprávního jednání, což je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu, za kterou podle krajského soudu odpovídají.
K dovolání žalovaných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 6. 2010, č. j. 25 Cdo 3068/2008-209, tak, že dovolání odmíl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání v posuzovaném případě bylo totiž přípustné toliko v případě, že by byl Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. K tomuto závěru však Nejvyšší soud nedospěl. K jednotlivým otázkám, jež formuloval stěžovatel a jeho manželka jako otázky zásadního právního významu pak Nejvyšší soud zejména dodal: "Posouzení jednání proti dobrým mravům vždy odvisí od okolností konkrétního případu, přičemž jeho zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (...). Otázka rozporu určitého jednání s dobrými mravy tedy nemůže mít tzv. judikatorní přesah, ať se jedná o dohodu účastníků ze dne 14. 7. 1993 nebo o předchozí dohodu žalobkyně s JUDr. M. o právní pomoci. Posouzení jednání žalobkyně vůči žalovaným z hlediska dobrých mravů postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se dotýká jen tohoto konkrétního případu. [...] Námitka prvního žalovaného, že odvolací soud dospěl k závěru o relativní neplatnosti smlouvy ze dne 14. 7. 1993, je bezpředmětná, neboť takový závěr z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vůbec nevyplývá. Odvolací soud uvedl, že okolnost, zda žalobkyně informovala žalované při uzavření smlouvy ze dne 14. 7. 1993 o rozsahu svého závazku, by mohla mít význam pouze z hlediska relativní neplatnosti dohody (§40a obč. zák.), jíž se však žalovaní nedovolali. Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit námitka, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, je nesprávné. Nejedná se totiž o námitku proti právnímu posouzení, nýbrž o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; z tohoto důvodu však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena. [...] Ani otázka platnosti dohody se žalobkyní ze dne 14. 7. 1993 z důvodu, že žalovaní předpokládali nižší odměnu za právní služby JUDr. M. a že sjednaná výše plnění v této dohodě neodpovídala jejich skutečné vůli, [pročež je] uvedená dohoda absolutně neplatná, není podle Nejvyššího soudu otázkou zásadního právního významu. (...) [Č]iní-li [totiž] soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (...). Při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [ale] nelze správnost skutkových závěrů úspěšně zpochybnit." Pokud pak jde o smlouvu ze dne 27. 3. 1992 mezi žalobkyní a JUDr. M., o její platnosti bylo pravomocně rozhodnuto již v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 141/94.
III.
Dne 17. 1. 2011 doručila vedlejší účastnice, zastoupená advokátem JUDr. R. B., Ústavnímu soudu žádost o zaslání textu ústavní stížnosti k vyjádření ve smyslu §76 odst. 2 a §32 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že její vyjádření - vzhledem k výsledku řízení o právě projednávané ústavní stížnosti - není zapotřebí a že tím, že se vedlejší účastnice k ústavní stížnosti nevyjádří, její základní práva a svobody nebudou poškozena. Tu lze poukázat i na ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a contrario.
IV.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 331).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by však k takovému porušení v tomto článku garantovaného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal.
Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal. Pokud jde totiž o ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten zřetelně uvedl, proč v souzené věci neshledal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z jakého důvodu tedy dovolání odmítl. Dovolací soud jasně uvedl a vysvětlil význam potřebného judikatorního přesahu obecně a v souzené věci konkrétně. Nadto Ústavní soud v souzené věci neshledal porušení přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu cestou dovolání [jež Nejvyšší soud vysvětlil jak věcně, tak i v kontextu své běžné judikatury týkající se posouzení otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu a jeho možného judikatorního (ne-)přesahu], a ochranou subjektivních práv stěžovatele. Ústavní soud tedy nemá z ústavněprávního hlediska důvod zpochybnit výklad přijatý Nejvyšším soudem, který jednak odpovídá jeho ustálené judikatuře, jednak nevede k disproporcionalitě mezi ochranou základního práva na spravedlivý soudní proces a výkladem a aplikací institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na svou ustálenou a obecně známou judikaturu, podle níž - s výjimkou zjevného excesu - nezasahuje do úvahy Nejvyššího soudu pokud jde o splnění podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tu ostatně nelze nevidět, že stěžovatel výslovně napadl toliko usnesení Nejvyššího soudu, nikoli jiná rozhodnutí soudů obecných.
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel soudům (tzn. zejména soudu Nejvyššímu) vytýká, že neřešily otázku neplatnosti právního úkonu - stěžovatel zde má patrně na mysli dohodu ze dne 14.7. 1993 ve smyslu §534 občanského zákoníku uzavřenou mezi ním a jeho manželkou na straně jedné a právní předchůdkyní vedlejší účastnice na straně druhé - pak studiem spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tomu tak není. Soudy se touto otázkou zabývaly, a to v průběhu několik let trvajícího soudního řízení. V rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26.11. 2007 (č.l. 167-169) - které bylo napadeno dovoláním - krajský soud v této souvislosti mimo jiné odkázal na své předchozí rozhodnutí vydané v rámci tohoto případu sporu dne 5.2. 2001, č.j. 21 Co 697/97-54, kde se platností zmíněné dohody zabýval (srov. č.l. 55). Pokud Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí rekapituluje, resp. odkazuje na relevantní pasáže rozhodnutí odvolacího soudu (srov. oddíl II tohoto usnesení) činí tak však ne zcela přesně. Zmiňuje totiž jen některé úvahy krajského soudu týkající se relativní neplatnosti shora citované dohody ve smyslu §534 občanského zákoníku, aniž by byl upozornil na předchozí vývody krajského soudu, na něž sám krajský soud ve svém ve věci naposledy vydaném rozhodnutí navazuje.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu