ECLI:CZ:US:2011:1.US.333.11.1
sp. zn. I. ÚS 333/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem Vrchovecká 74/2, Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4759/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 26 Co 784/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 3. 2. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. 12 Nc 237/2007, kterým byla na návrh stěžovatele nařízena exekuce vůči povinné, tak, že tento návrh zamítl a zároveň uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto, když dovolací soud dospěl k závěru, že jestliže výrok soudu, jímž schválil smír uzavřený mezi účastníky, umožňuje každému z jeho účastníků - a objektivně i soudu - vyložit sporné ujednání (minimálně) třemi možnými způsoby, není rozsah a obsah závazků vymezen dostatečně určitě a toto rozhodnutí tudíž není materiálně vykonatelné.
Argumentace stěžovatele vychází z toho, že závěry obecných soudů o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu jsou elementárně nesprávné, když jsou v naprostém rozporu s textem exekučního titulu, který není možno interpretovat jinak, než-li tvrdí stěžovatel a než-li to správně učinil soud I. stupně, když exekuci nařídil. Obecnými soudy provedená interpretace této právní otázky extrémně vybočuje z mezí hlavy páté (zřejmě Listiny) a z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v důsledku toho nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Vojen Güttler
předseda senátu