ECLI:CZ:US:2011:1.US.3571.10.1
sp. zn. I. ÚS 3571/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně oi ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010, č. j. 13 C 145/2009-53, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 C 145/2009-96, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 18 Co 251/2010-125, takto:
Vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010, č. j. 13 C 145/2009-53, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 C 145/2009-96, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 18 Co 251/2010-125, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatelky.
Odůvodnění:
I.
Výrokem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo stěžovatelce nařízeno do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit garážové stání (nebytovou jednotku - garáž) a současně jí byla uložena povinnost uhradit žalobci k rukám právního zástupce insolvenčního správce náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrokem odvolacího soudu byla stěžovatelce rovněý uložena povinnost uhradit žalobci k rukám právního zástupce insolvenčního správce náklady odvolacího řízení.
V nyní posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o žalobě na vyklizení nebytové jednotky - garážového stání, podané s odůvodněním, že vlastníkem této jednotky, kterou užívá stěžovatelka bez právního důvodu, je žalobce (Pražské stavební bytové družstvo). Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila s tím podstatným odůvodněním, že za předmětný nebytový prostor řádně zaplatila a žalobce se zavázal převést na ni vlastnické právo k této garáži, svoji povinnost však nesplnil. Dovolávala se též §3 občanského zákoníku.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil důvodnost žaloby. Vycházel ze zjištění, že Pražské stavební bytové družstvo je zapsáno jako vlastník předmětné nebytové jednotky v katastru nemovitostí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, bylo rozhodnuto o úpadku Pražského stavebního bytového družstva, na jeho majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán. Pražské stavební bytové družstvo (označené jako pronajímatel) a žalovaná stěžovatelka (označená jako nájemce) uzavřeli dne 28. 7. 1997 smlouvu nazvanou jako nájemní, na základě které byl předmětný nebytový prostor přenechán do užívání žalované na dobu určitou od podpisu smlouvy do dne vkladu práva vlastnického k této věci do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky. Nájem byl sjednán jako bezúplatný. Na úhradu zamýšlené koupě předmětné nebytové jednotky a spoluvlastnického podílu na pozemku stěžovatelka zaplatila Pražskému stavebnímu bytovému družstvu 110.000,- Kč. Tato zjištění právně posoudil soud prvního stupně tak, že smlouva ze dne 28. 7. 1997 neobsahuje jednu ze základních náležitostí - ujednání o výši nájemného, a proto je neplatná. Skutečnost, že účastníci zamýšleli převod vlastnického práva k předmětné garáži na stěžovatelku, soud prvního stupně nezhodnotil jako právně významnou. S odkazem na §126 odst. 1 občanského zákoníku proto žalobě vyhověl, neboť stěžovatelka měla užívat nebytový prostor - garáž bez právního důvodu. K argumentaci stěžovatelky uvedl, že ani ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, a že by takový postup vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 109/94).
Odvolací soud - potvrdiv citovaný rozsudek - dovodil, že smyslem předmětné smlouvy bylo upravit právo stěžovatelky na bezúplatné užívání garážového stání, a to až do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky, k čemuž však dosud nedošlo. Smlouvu proto odvolací soud právně posoudil jako smlouvu o výpůjčce dle §659 občanského zákoníku, neboť naplňuje její základní náležitosti, tedy bezplatnost užívání a dočasnost tohoto užívání. Odvolací soud se tedy odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž nebyla smlouva od počátku platnou. Odvolací soud však dovodil, že to nic nemění na povinnosti stěžovatelky k návrhu insolvenčního správce garážové stání vyklidit; uzavřel, že i přes skutečnosti, že dosud nedošlo k ukončení doby bezplatného užívání dle uzavřené smlouvy (nebyl proveden vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky), vzniklo dle §255 insolvenčního zákona prohlášením konkurzu právo insolvenčního správce požadovat vrácení předmětu výpůjčky. Toto právo insolvenční správce využil a jeho uplatněním pozbyla stěžovatelka právní titul věc užívat. K námitkám stěžovatelky o výkonu práv a povinností žalobce v rozporu s dobrými mravy odvolací soud kromě argumentace soudu I. stupně (dle které nelze prostřednictvím tohoto ustanovení konstituovat neexistující oprávnění věc užívat) odkázal i na základní principy insolvenčního řízení, mezi které patří právo jednotlivých věřitelů na uspokojení svých pohledávek a jiných oprávněných nároků v mezích insolvenčního zákona. Stěžovatelka proto nemůže být zvýhodněna oproti jiným věřitelům odkazem na dobré mravy a své finanční nároky vůči dlužníkovi může uplatňovat jen v rámci insolvenčního řízení.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně porušují její základní práva zaručená jí ústavním pořádkem, a to konkrétně právo na ochranu majetku a dále právo na soudní ochranu.
V konkrétnostech namítá stěžovatelka zejména následující. Pražské stavební bytové družstvo (dále též "PSBD" nebo "úpadce") uzavřelo dne 14. 8. 1995 se stěžovatelkou smlouvu (označenou v jejím záhlaví jako "smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní registrační číslo 815/163"), na jejímž základě vznikl PSBD obligační závazek převést do osobního vlastnictví stěžovatelky nebytovou jednotku - garáž č. 2548/163 (garážové stání). Stěžovatelka uhradila dle této smlouvy úpadci kupní cenu. Dne 28. 7. 1997 došlo ze strany PSBD k předání nebytové jednotky - garáže do oprávněné držby stěžovatelce. Až do okamžiku podání žaloby na vyklizení garážového státní, faktické vlastnictví stěžovatelky ke garáži č. 2548/163 úpadce (a ani nikdo jiný) nezpochybňoval a téměř 12 let proti tomuto faktickému stavu úpadce nepodnikl žádné právní kroky. Vzhledem k tomu, že v okamžiku předání nebytové jednotky - garáže do oprávněné držby stěžovatelce tato nemovitost jako nebytová jednotka i nadále právně neexistovala (prohlášení vlastníka budovy - kterým se určují prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem o vlastnictví bytů stanou jednotkami - bylo do katastru nemovitostí vloženo až dne 10. 7. 2000), nezbylo stěžovatelce než přistoupit na uzavření PSBD předložené smlouvy, označené v záhlaví jako nájemní; přitom s ohledem na účel této smlouvy ze dne 28. 7. 1997 bylo smluvními stranami výslovně ujednáno bezúplatné užívání shora uvedené nemovitosti až do okamžiku vložení vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí. Stěžovatelka od okamžiku předání předmětné garáže až dosud hradí veškeré náklady spojené s užíváním jako vlastník a je plátcem daně z nemovitosti. Je proto názoru o jejím existujícím legitimním očekávání dosáhnout účinného nabytí vlastnického práva. Uplynutím zákonné vydržecí doby se stěžovatelka stala ex lege vlastníkem předmětné nemovitosti. Již od počátku byla oprávněným držitelem předmětné nemovitosti, s přesvědčením, že jí patří. Důvody toho, že smlouva neobsahuje náležitosti nezbytné k tomu, aby na jejím základě již v minulosti došlo k vložení práva vlastnického ve prospěch stěžovatelky, lze zjevně spatřovat na straně PSBD, které de facto již těmito smlouvami prodávalo v té době ještě "právně" i "fakticky" neexistující a nezkolaudované nemovitosti do osobního vlastnictví kupujících (tedy i stěžovatelky) a za tyto kontrakty vždy předem inkasovalo od kupujících celou sjednanou kupní cenu, přičemž z těchto PSBD inkasovaných plnění byla výstavba takových nemovitostí financována. Dále stěžovatelka uvádí, že mezi úpadcem a stěžovatelkou se o výpůjčku nemohlo jednat. Pro tento závěr svědčí dle stěžovatelky jak druhové a účelové určení věci (garáž), tak skutečnost, že úmyslem úpadce byl od samotného počátku převod vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku, úpadce se od samého počátku choval ke stěžovatelce jako "prodávající" a se stěžovatelkou jednal jako s "kupující", a dále stěžovatelka prokazatelně zaplatila na účet PSBD celou dohodnutou "kupní cenu".
III.
Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud může podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Již důvodová zpráva k návrhu zákona o Ústavním soudu, zakotvujícímu institut odkladu vykonatelnosti, uváděla, že "V mimořádných případech se však Ústavnímu soudu umožňuje, aby odložil vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, protože jinak by ochrana práv a svobod Ústavním soudem mohla v některých případech ztratit praktický význam (např. nebylo by věc po vyhovění stížnosti možno uvést do původního stavu)." [srov. např. Filip, J., Hollander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář.2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 622]. Smyslem odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci je předejít situaci, kdy by po eventálním zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před takovým protiústavním rozhodnutím orgánu veřejné moci. O takový případ jde i v nyní posuzované věci. Jak uvádí stěžovatelka, ze strany insolvenčního správce by jí - v případě realizace výroku napadených rozhodnutí (tedy vyklizení nebytové jednotky - garáže) - logicky (tedy s ohledem na insolvenční řízení) hrozilo bezprostřední zpeněžení majetku (předmětné garáže). Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem; výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Návrhu stěžovatelky na předběžné opatření Ústavní soud vyhovět nemohl. Podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vydat předběžné opatření jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelky vak míří proti rozhodnutí obecných soudů, což za "jiný zásah" považovat nelze. Odklad vykonatelnosti a předběžné opatření se právě v tomto liší; pokud Ústavní soud nyní odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, není důvod vydávat (a především to dle zákona o Ústavním soudu ani nelze) předběžné opatření. Pokud byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, nemůže ani insolvenční správce zpeněžit předmětnou nemovitost (garáž), o které pojednávají napadená rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu