ECLI:CZ:US:2011:1.US.3600.10.1
sp. zn. I. ÚS 3600/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis s. r. o., se sídlem Žitná 45/1656, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 8 Afs 68/2009-43, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 18/2009 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím - výzvou k poskytnutí součinnosti ze dne 19. 12. 2008 č. j. 5363-18/08-016400-024 vyzval Celní úřad Žďár nad Sázavou stěžovatelku "k poskytnutí potřebné součinnosti k výkonu správy spotřební daně, spočívající zejména v realizaci oprávnění správce daně v souladu s §41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních". Dále byla stěžovatelka vyzvána ke splnění těchto povinností: umožnění pracovníkům Celního úřadu Žďár nad Sázavou vstupu do provozní budovy daňového subjektu, do místností, kde jsou vyráběny, zpracovány a skladovány vybrané výrobky, a dále ke splnění dalších skutečností, které bude Celní úřad Žďár nad Sázavou vyžadovat v rámci součinnosti pro řádný výkon správy spotřebních daní. Proti rozhodnutí Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou podala stěžovatelka žalobu u Krajského soudu v Brně. Usnesením ze dne 28. 4. 2009 č. j. 30 Ca 18/2009-21 Krajský soud v Brně žalobu odmítl s odůvodněním, že výzva k součinnosti podle §41 zákona o spotřebních daních je opatřením dočasné povahy, které je z přezkumu ve správním soudnictví podle §70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno. Stěžovatelka podala poté k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, ve které namítala, že výzva k součinnosti je konečným rozhodnutím, kterým Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou stěžovatelce ukládá s konečnou platností a bez možnosti odvolání povinnost. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 8 Afs 68/2009-43 byla kasační stížnost odmítnuta, současně bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2009 č. j. 30 Ca 18/2009-21, neboť bylo - byť jako věcně správné - nesprávně odůvodněno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právními názory uvedenými v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že povinnosti, které jí Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou uložil a odůvodnil ustanovením §41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb."), stěžovatelka ze zákona nemá, neboť toto ustanovení popisuje práva správního orgánu, nikoliv povinnosti stěžovatelky. Další povinnosti uložené stěžovatelce jsou povinnostmi v místním šetření dle §15 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), tyto povinnosti však správní orgán uvedeným ustanovením zákonně neodůvodnil. Dřívější judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu bylo přitom konstatováno, že místní šetření, které není konáno v přímé souvislosti s probíhajícím daňovým řízením, je nezákonným zásahem do základních práv postiženého subjektu. Stěžovatelka má dále za nepřijatelný odkaz Nejvyššího správního soudu na svá rozhodnutí ve věcech sp. zn. 7 Afs 92/2006 a 1 Afs 10/2006, neboť v obou citovaných případech jde o výzvy, které jsou zjevně vydány v rámci probíhajícího daňového řízení - jedná se tedy o výzvy předcházející stanovení daně, v případě stěžovatelky však není vedeno žádné daňové řízení - správní orgán proto není oprávněn stěžovatelce ukládat povinnosti v neexistujícím daňovém řízení, stěžovatelka nemá ani povinnost spolupráce dle §2 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, které stěžovatelka napadla správní žalobou, je tedy rozhodnutím, a to rozhodnutím nezákonným, kterým Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou v rozporu s ustanoveními §41 zákona č. 353/2003 Sb. a §15 zákona č. 337/1992 Sb. ukládá stěžovatelce povinnosti. Stěžovatelka poukazuje závěrem na skutečnost, že při výrobě doplňků stravy postupuje v souladu s ustanovením §67 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb. přesně podle doporučení zákonodárce z důvodové zprávy - nakupuje líh s daní, aniž by konečné výrobky stěžovatelky podléhaly opětovnému zdanění. Stěžovatelka tedy koná činnost zcela identickou s postupem provozovatelů barů, restaurací, kaváren, vináren, cukráren apod., kteří také nakupují líh se spotřební daní a z něj vyrábějí zcela jiné (nové) výrobky zařazované pod jiný (nový) kód KN 2208 90 69. Na rozdíl od stěžovatelky však žádného z výše jmenovaných podnikatelských subjektů Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou k místnímu šetření ani k opětovnému zdanění nedonucuje a nikdy nedonucoval, stejně tak žádné z výše uvedených alkoholických nápojů a lihovin Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou nezajišťuje a nikdy nezajišťoval. Tím Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou zasáhl do stěžovatelova práva na rovné postavení všech subjektů před zákonem dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě, učiněná Nejvyšším správním soudem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud dospěl shodně s Krajským soudem v Brně k závěru, že v dané věci byly dány důvody pro odmítnutí správní žaloby; zatímco však Krajský soud v Brně žalobu odmítl s odůvodněním, že výzva k součinnosti podle §41 zákona o spotřebních daních je opatřením dočasné povahy, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalobou napadený úkon správního orgánu nelze vůbec označit za rozhodnutí a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu podle §65 s. ř. s.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §70 písm. a) a §68 písm.e) s. ř. s., podle kterého se lze v řízení o žalobách před správními soudy domáhat přezkoumání jen takových správních aktů, které lze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Soudnímu přezkumu tedy v zásadě podléhají takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce. Výzvou, kterou stěžovatelka napadla žalobou, však dle názoru Nejvyššího správního soudu, který opřel o svou dosavadní judikaturu týkající se charakteru obdobných výzev vydaných správním orgánem na základě zákona č. 337/1992 Sb. (§43, §31 odst. 9), nebylo rozhodováno o právech a povinnostech, ani se jí práva či povinnosti závazně neurčovala; stěžovatelka byla toliko vyzvána k plnění povinnosti umožnit Celnímu úřadu ve Žďáru nad Sázavou vstup do objektů sloužících k provozu jeho podniku a k umožnění realizovat tak jeho oprávnění dle §15 zákona č. 337/1992 Sb.; povinnost spolupráce ostatně daňovým subjektům ukládá §2 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že žalobou napadená výzva není rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu dle §65 s. ř. s.
Podle §41 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb. platí, že kterýkoliv celní úřad nebo celní ředitelství jsou oprávněny vstupovat do každé provozní budovy, místnosti nebo místa, kde jsou vyráběny, zpracovávány nebo skladovány vybrané výrobky. Celní úřad nebo celní ředitelství jsou také oprávněny vstupovat do prostor, o kterých je známo, nebo se dá důvodně předpokládat, že se v nich vybrané výrobky vyrábějí, zpracovávají nebo skladují. Toto právo mají také, jde-li o byt, který je užíván pro účely podnikání.
Ve věci stěžovatelky tedy nedošlo uložením povinností, jak jsou uvedeny v rozhodnutí - výzvě k poskytnutí součinnosti Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 12. 2008 č. j. 5363-18/08-016400-024, k nezákonnému zásahu do jejích základních práv. Pokud stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že některé z povinností jí byly uloženy v rámci místního šetření, přičemž vůči stěžovatelce není vedeno žádné daňové řízení, zde Ústavní soud odkazuje na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož platí, že správce daně je oprávněn v souvislosti s daňovým řízením provádět místní šetření jak u subjektu daně, tak i u jiných osob; podle §15 odst. 5 téhož zákona jsou daňový subjekt a třetí osoby povinny poskytnout pracovníku správce daně všechny přiměřené prostředky a pomoc potřebnou k účinnému provedení místního šetření, zejména mu podat potřebná vysvětlení. Lze tedy přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že stěžovatelka byla povinna poskytnout součinnost ze zákona, v nyní řešené věci ji však k tomu Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou nad rámec vyzval.
Pokud jde o charakter výzvy dle §41 zákona č. 353/2003 Sb., zde stěžovatelka namítá, že výzvy vydané podle §43 a §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., na které poukazoval Nejvyšší správní soud, byly, na rozdíl od její věci, vydané v rámci probíhajícího daňového řízení. I přes tuto pro zákonný charakter výzvy nijak podstatnou odlišnost (ve světle výše citovaných povinností uložených zákonem nejen danému subjektu, ale také třetím osobám) přisvědčuje Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že "při použití výkladu "ad maiori a minus" je třeba konstatovat, že nepovažuje-li se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění (§43 d. ř.: vyjádřit se k určitým pochybnostem správce daně ohledně správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, a předložení důkazních prostředků, §31 odst. 9 d. ř.: prokázat určité skutečnosti), pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a umožnění provést šetření správním orgánem".
Ústavní soud tedy uzavírá, že závěr Nejvyššího správního soudu, že výzvu k součinnosti podle §41 zákona o spotřebních daních nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, které podléhá ve smyslu §65 s. ř. s. soudnímu přezkumu, neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., zákona č. 337/1992 Sb. i soudního řádu správního byly provedeny správním orgánem i Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu