ECLI:CZ:US:2011:1.US.3637.11.1
sp. zn. I. ÚS 3637/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci Ústavní stížnosti stěžovatele: Phoenix-Zeppelin, spol. s r. o., se sídlem Modletice, Lipová 72, zastoupeného JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem Praha 2, V Tůních 3/1637, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, čj. 50 Cm 119/2004 - 136, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, čj. 4 Cmo 353/2008 - 169, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2011, čj. 32 Cdo 4558/2009 - 190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 2,016.661,60 Kč s přísl., ve kterém jako žalobce neuspěl. Podle stěžovatele obecné soudy vycházely z neúplných skutkových zjištění a na základě nesprávného právního názoru porušily základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru stěžovatele nebyly dodrženy principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze, jako soud prvního stupně, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému LubTec, s. r. o., na zaplacení částky 2,016.661,60 Kč s příslušenstvím. Vzal za prokázáno, že dne 16. 8. 2002 stěžovatel podepsal tzv. celoroční objednávku č. 02/1010/2003, na základě které mu žalovaný dodával, resp. montoval objednané zboží. Nedílnou součástí této objednávky byly všeobecné dodací podmínky žalované společnosti. Stěžovatel tyto podmínky přijal, předmětné zboží bylo stěžovatelem objednáváno telefonicky. Za celou dobu vzájemné spolupráce žalovaný od stěžovatele žádnou reklamaci neobdržel. Právní poměry mezi stěžovatelem a žalovaným se řídily §409 a násl. ObchZ. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatel a žalovaný uzavřeli, podle zavedené praxe kupní smlouvy, pro které byla podkladem celoroční objednávka č. 02/1010/2003 a Všeobecné dodací podmínky, na nichž se oba shodli. Podle odstavce b) Všeobecných dodacích podmínek dodání zboží se uskutečňovalo převzetím kupujícím - potvrzením dodacího listu, faktury nebo montážního listu, popřípadě předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího nebo předáním kupujícím pověřené osobě. Vyúčtování dodávky - fakturace - se provádělo okamžitě při odchodu zboží ze skladu prodávajícího - žalovaného. Originál faktury s jednou kopií se zasílal kupujícímu poštou. Dílčí dodávky při fakturačním prodeji byly přípustné. V daném případě stěžovatel všechny předmětné faktury, které byly za specifikované zboží vystaveny, řádně zaplatil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Při přezkoumávání rozsudku vycházel ze soudem prvního stupně provedených důkazů a závěrů o skutkovém stavu, na něž v podrobnostech odkázal, stejně tak jako na závěry právní. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost. Poukázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 OSŘ, vyložil, za jakých zákonných podmínek je přípustné podle něho postupovat a učinil závěr, že stěžovatelem zpochybněný právní závěr odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustanoveními §15 a §16 ObchZ a podmínky určené v těchto ustanoveních pro to, aby jednání zákonného zástupce či jiné osoby zavazovalo stěžovatele, byly naplněny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Není tedy jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, aniž by bylo nutno cokoli zde opakovat nebo zdůrazňovat. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení v soudní soustavě této republiky a ústavní stížnost je jen projevem stěžovatelovy neochoty přijmout neúspěch v daném řízení. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu