ECLI:CZ:US:2011:1.US.3705.10.1
sp. zn. I. ÚS 3705/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Renoirova 624, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 25 Co 262/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 5. 2010 sp. zn. 5 P 170/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 28. 12. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 v rozsahu, jímž bylo na návrh otce zvýšeno výživné matky vůči dceři na 3 000 Kč měsíčně, přičemž z důvodu nabytí zletilosti dcery bylo nově určeno, že výživné je splatné k jejím rukám. Výrok II. rozsudku obvodního soudu byl změněn co do výše dlužného výživného za dobu trvání odvolacího řízení a co do splatnosti, když odvolací soud zrušil splátkový kalendář a nově matce k úhradě dlužného výživného poskytl lhůtu do 31. 3. 2011. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že obecné soudy nesprávně zjistily majetkové poměry otce, když vycházely z jím předložených nepodložených údajů; obecné soudy dále dle tvrzení stěžovatelky nesprávně hodnotily její majetkové poměry, když do jejích příjmů zahrnuly prodej zahrady, přičemž tato částka sloužila k úhradě dluhů a daňových povinností, a nepřihlédly k tomu, že do doby vydání rozhodnutí její příjmy poklesly (blíže viz argumentace stěžovatelky obsažená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která je zcela totožná s argumentací uplatněnou v řízení o ústavní stížnosti).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě doslovným opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení odvolacím a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak zejména městský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (přičemž v řízení nalézacím ponechala stěžovatelka stanovení výživného plně na úvaze soudu), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Stěžovatelka přehlíží, že v předmětném řízení bylo rozhodováno o její vyživovací povinnosti vůči dceři, nikoli o vyživovací povinnosti otce, a to z důvodu změny poměrů na straně dítěte (zvýšení výdajů v souvislosti s nástupem na střední školu) a na straně matky (nárůst příjmů v souvislosti s opětovným nástupem do zaměstnání a prodejem nemovitosti). Přičemž účelem právní úpravy výživného není pouhé zajištění minimálních nákladů na "přežití" dítěte, ale s přihlédnutím k majetkovým poměrům povinných (rodičů) zajištění jeho důstojné obživy. Stěžovatelka se patrně domnívá, že rozhodnutím obecných soudů je plněním vyživovací povinnosti zatížena pouze ona; ovšem to, že vyživovací povinnost otce není určena soudem neznamená, že ten ji neplní, když dcera u něj bydlí a částka 1 000 Kč, resp. zvýšená napadenými rozhodnutími na 3 000 Kč jen stěží pokryje minimální potřeby dnes již mladé ženy. Ostatně nepochopení institutu vyživovací povinnosti ze strany stěžovatelky ilustruje její argumentace o nemožnosti přihlédnout k příjmům z prodeje nemovitosti (600 000 Kč), když ty plně sloužily k pokrytí stěžovatelkou neuváženě (k úhradě dluhů jejího bývalého partnera) pořízených úvěrů. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu