ECLI:CZ:US:2011:1.US.69.11.1
sp. zn. I. ÚS 69/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Petrem Faltusem, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, čj. 36 Co 90/2010 - 187, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 6. 2010, čj. 50 Nc 1007/2009 - 181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále "odvolací soud") mechanicky zamítl její odvolání, aniž by se řádně vyrovnal s jejími argumenty, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále "soud prvního stupně") je nepřezkoumatelné, protože je odůvodněno pouze citací zákonného ustanovení, bez uvedení okolností odůvodňujících přiznání náhrady nákladů řízení T. H. (odpůrci v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, zahájeného z podnětu stěžovatelky) v konkrétně stanovené výši. Odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o základu nákladů řízení s tím, že soud citoval ustanovení §142 odst. 1 OSŘ, nepovažuje stěžovatelka za souladné s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Odvolací soud se tak odmítl zabývat tím, že soud prvního stupně své rozhodnutí přiznat odpůrci náklady řízení neodůvodnil, pouze odkázal na §142 odst. 1 OSŘ, bez jakéhokoli vztahu k §146 odst. 1 písm. a) věta za středníkem. Pokud soud prvního stupně rozhodl o její povinnosti nahradit odpůrci náklady řízení a rozhodnutí o jejich výši vyhradil samostatnému rozhodnutí, netušila, že budou přiznány ve výši 16.200,- Kč, a proto je ani nenapadla odvoláním. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení v takovéto výši nejsou splněny, neboť v době zahájení řízení existovaly okolnosti, které podání návrhu odůvodňovaly, což bylo v řízení prokázáno. Návrh podala i ku prospěchu odpůrce, neboť v průběhu řízení se jeho stav závislosti na alkoholu, jak stěžovatelka dokládá citacemi ze znaleckých posudků, postupně zlepšil.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 6. 2010, čj. 50 Nc 1007/2009 - 181, byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit odpůrci náklady řízení ve výši 16.200,- Kč. K jejímu odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2010, čj. 36 Co 90/2010 - 187, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05). Stěžovatelka totožnou argumentaci uplatnila již v odvolání, kdy jí odvolací soud zcela srozumitelně vysvětlil, že poté, co rozhodnutí, které jí určilo povinnost nahradit odpůrci náklady řízení, nabylo právní moci, nelze již v rámci odvolacího řízení přezkoumávat základ přiznaného nároku, ale pouze jeho výši. Tu pak odvolací soud plnohodnotně přezkoumal a shledal jako správnou.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla žádná základní práva stěžovatelky porušena, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu