ECLI:CZ:US:2011:1.US.83.11.1
sp. zn. I. ÚS 83/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V., advokáta, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, čj. 16 Co 368/2010 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 81, o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Kladně zamítl žádost žalobce Ing. F. N. o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2007 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a ustanovil jeho zástupcem pro řízení stěžovatele. Jednalo se o řízení o náhradě škody vůči státu, které bylo následně přeneseno k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel poté vyúčtoval odměnu ve výši 387.600,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16. 8. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 81, přiznal stěžovateli odměnu ve výši 3.600,- Kč a Městský soud v Praze, shora označeným usnesením, usnesení obvodního soudu potvrdil.
Postup obecných soudů, které stěžovateli nepřiznaly vyúčtovanou odměnu v plné výši, považuje stěžovatel za zásah do svého základního práva podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel vyúčtoval odměnu v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., přičemž vycházel z tarifní hodnoty věci, jak to vyplývá z textu tohoto předpisu. Obvodní soud však odměnu v účtované výši nepřiznal s odůvodněním, že čistě formální aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. není v daném případě v souladu s účelem a smyslem zákona a vede k nespravedlivému řešení věci. Proto odměnu přiznal analogicky podle §150 OSŘ pouze jako opatrovníkovi účastníka. Městský soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a jeho usnesení potvrdil.
Závěry soudů obou stupňů považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. Stěžovatel byl žalobci ustanoven jako zástupce, nikoliv opatrovník. Z toho vyplývá určitý právní vztah mezi ustanoveným zástupcem a státem. I když ustanovení §150 OSŘ umožňuje soudům moderovat výši nákladů řízení, použití tohoto ustanovení v daném případě zakládá libovůli, která je nepřípustná. Stěžovatel v průběhu řízení řádně poučil žalobce o malé šanci na úspěch v daném sporu. Žalobce však trval na podané žalobě, stěžovateli proto nezbylo než ve vedení sporu pokračovat. Ustanovený zástupce nemůže jít proti přání klienta a vzít žalobu zpět nebo ji omezit bez souhlasu klienta. Vystavil by se tím přinejmenším kárnému řízení ze strany České advokátní komory.
Z obsahu předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2007, čj. 24 Co 558/2007 - 94, bylo žalobci (jednalo se o žalobu proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody ve výši 50 milionů Kč) přiznáno osvobození od soudních poplatků a jako advokát mu byl ustanoven stěžovatel. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 59 (dále jen "obvodní soud"), byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, čj. 16 Co 122/2010 - 76, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
Poté stěžovatel předložil obvodnímu soudu své vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů. Požadoval celkem 387.600,- Kč, z toho odměna činila za šest úkonů právní služby podle §7 vyhl. č. 177/1996 Sb. celkem 385.800,- Kč (za jeden úkon účtoval 64.300,- Kč, neboť vycházel z hodnoty sporu ve výši 50 milionů Kč) a náhrada hotových výdajů 1.800,- Kč za šest režijních paušálů po 300,- Kč.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 81, byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel učinil úkony právní služby tak, jak jsou popsány v jeho vyúčtování. Poté se zabýval otázkou tarifní hodnoty předmětu sporu. Pokud žalobce požadoval po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 50,000.000,- Kč z titulu náhrady škody, je tato částka, ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., tarifní hodnotou, a sazba mimosmluvní odměny by tedy činila 64.300,- Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že stěžovatel provedl v řízení šest úkonů právní služby, náležela by mu formálně odměna v jím vyúčtované výši.
Po zvážení všech relevantních okolností dané věci dospěl obvodní soud k závěru, že čistě formální aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. by v daném případě vedla k nespravedlivému řešení věci. I když jde o problém zákonodárce, který na takovou skutečnost nepamatoval, je nepřijatelné, aby ustanoveným zástupcům byla přiznávána odměna v řádu až statisíců korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a kde není žádné omezení výše nároku, který může žalobce požadovat, i když tento nárok může být od počátku zcela absurdní. V této souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07, podle něhož právo nelze interpretovat čistě formálně a mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky.
Proto obvodní soud přikročil k analogické aplikaci ustanovení §150 OSŘ, neboť se jedná o prakticky totožnou situaci jako v případě, kdy soud rozhoduje o náhradě nákladů podle §151 OSŘ a určuje výši odměny za zastupování advokátem. Poukázal na to, že možnost analogické aplikace ustanovení §150 OSŘ připustil i Ústavní soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1126/07. Obvodní soud dovodil, že pokud může neaplikovat podzákonný předpis a rozhodnout přímo na základě zákona, tím spíše může zvážit, zda výše odměny za zastupování zákonným zástupcem, vyplývající z podzákonného předpisu, je rozumná či nikoli, ve vztahu k účelu zákonné regulace.
Obvodní soud zdůraznil, že §150 OSŘ nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, ale jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení náhrady nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Proto úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06. Dále argumentoval tím, že pokud je v řízení účastníkovi ustanoven zástupce podle §30 OSŘ, musí být splněny dvě zákonné podmínky. Jednak předpoklady pro osvobození účastníka od soudních poplatků, jednak nutnost ochrany jeho zájmů. Skutečnost, že je k ochraně zájmů účastníka třeba ustanovit mu zástupce, se blíží důvodům k užití příbuzného institutu opatrovníka v případech, kdy účastník není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Nové platné znění OSŘ v §31 výslovně staví opatrovníka a ustanoveného zástupce zcela na roveň. Opatrovník i ustanovený zástupce jsou tak velmi příbuzné instituty sloužící k ochraně práv účastníků.
Vyhláška č. 177/1996 Sb. obsahuje v §9 odst. 5 zvláštní ustanovení pro přiznávání odměny opatrovníkovi a stanoví, že při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení za podmínek tam stanovených, se považuje za tarifní hodnotu částka 500,- Kč. I když lze tuto částku považovat za poměrně nízkou, neshledal soud žádný důvod pro závěr, že ustanovený zástupce by měl, v zásadě za stejnou práci jako opatrovník, dostat odměnu o několik řádů vyšší.
Uvedené skutečnosti vedly obvodní soud k závěru, že v daném případě nelze při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce - advokáta - vycházet čistě formálně z textu vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť to by vedlo, posuzováno v kontextu všech okolností daného případu, k odměně ve výši zcela neodpovídající okolnostem posuzovaného případu. Obvodní soud tak dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné a ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu stejnou, jaká by v daném případě příslušela ustanovenému opatrovníkovi. V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2684/09 a na usnesení Městského soudu v Praze čj. 53 Co 577/2009 - 103.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil poté, co se v podstatě ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Konstatoval, že není-li nárok na náhradu škody či nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. důvodný proto, že se v řízení ukáže, že nejsou dány předpoklady pro úspěch takové žaloby, pak pro účely určení odměny ustanovenému zástupci nelze vycházet z toho, že předmětem sporu byla částka, jejíž zaplacení žalobce v řízení požadoval. Lze proto analogicky dovodit, že práce ustanoveného zástupce je svým charakterem obdobná práci ustanoveného opatrovníka. Je proto namístě postupovat při určení výše odměny ustanoveného zástupce podle §30 odst. 2 OSŘ v těchto případech analogicky jako při určení odměny opatrovníku ustanovenému podle §29 odst. 3 OSŘ, jak učinil soud prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností té části řízení před soudy obou stupňů, ve kterém rozhodoval o odměně stěžovatele, jako advokáta ve zmíněné věci.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obou stupňů jsou ústavně zcela konformní. Zejména obvodní soud se danou otázkou velmi podrobně zabýval a úspěšně se s ní vypořádal. Vycházel z platné právní úpravy i judikatury Ústavního soudu a dospěl po posouzení všech aspektů daného případu k závěrům, které pečlivě a přesvědčivě odůvodnil a k nimž Ústavní soud v podstatě nemá co dodat. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádné prvky svévole.
V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud poměrně podrobně zrekapituloval podstatné části z argumentace stěžovatele a z argumentace obecných soudů, aby tak poukázal na absurdnost postoje stěžovatele, jehož základním cílem je získat z daného sporu co největší majetkový prospěch. Tato snaha, byť cudně zakryta jakýmsi právním převlekem, nemůže požívat žádné obecně právní, natožpak ústavně-právní ochrany. Jako advokát, u něhož lze předpokládat alespoň elementární znalosti judikatury obecných soudů v oblasti řízení o náhradu škody, mohl předpokládat výsledky sporu, ve kterém byl jako advokát ustanoven. Jeho profesionalita se měla projevit při projednávání vlastní žaloby, zejména v poskytování kvalitních právních informací svému klientovi, a nikoli při "vyúčtování odměny".
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu