ECLI:CZ:US:2011:2.US.1403.11.1
sp. zn. II. ÚS 1403/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů L. B. a V. B., obou zastoupených JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 1/II, 377 01 Jindřichův Hradec, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2011, č. j. 7 Co 120/2008-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že došlo i porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. dubna 2011, č. j. 7 Co 120/2008-124, poté, co jeho předchozí rozsudek, jímž byla žaloba, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali určení vlastnického práva k pozemku, zamítnuta, byl zrušen Nejvyšším soudem, zastavil odvolací řízení, neboť žalovaná vzala své odvolání proti vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně zpět. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobcům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud vyšel sice z toho, že v řízení byli úspěšní žalobci, protože žalovaná v odvolacím řízení procesně zavinila zastavení řízení, nicméně ve věci shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro něž nemohl žalobcům náhradu nákladů řízení přiznat. Tyto důvody spatřoval především v charakteru sporu, kdy žalobci užívali pozemek o výměře 24 m2, aniž by byli jeho vlastníky (tedy bez právního důvodu), a až touto žalobou uplatnili své vlastnické právo spočívající ve vydržení tohoto pozemku. Žalobci svoji žalobu dále odůvodňovali tím, že přes předmětný pozemek potřebují jezdit zemědělskou a lesní technikou. Tento důvod však v době rozhodování odvolacího soudu odpadl, neboť žalobci své nemovitosti prodali třetí osobě a zůstali vlastníky pouze sporné části pozemku. Žalovaná ale o svůj díl pozemku v důsledku jeho vydržení žalobci přišla. V těchto okolnostech odvolací soud spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř. ohledně nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Současně uvedl, že žalovaná je i nadále povinna nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně podle jeho pravomocného rozsudku.
II.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která směřuje toliko do výroku o náhradě nákladů řízení, namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že odvolací soud v prvém případě, kdy změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, přiznal žalované náhradu nákladů podle zásady úspěšnosti ve sporu (§142 odst. 1 o. s. ř.). Ve svém druhém rozhodnutí (jednalo se přitom o shodný skutkový základ) však argumentoval důvody zvláštního zřetele hodnými a náhradu nákladů jinak úspěšným žalobcům nepřiznal. Tímto odlišným přístupem porušil odvolací soud dle názoru stěžovatelů princip rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelé zdůrazňují, že odvolací soud měl rozhodovat podle zásady úspěšnosti i ve druhém případě a náhradu nákladů jim přiznat. Poukazují přitom na to, že zvýšené náklady byly způsobeny především postupem odvolacího soudu, který dospěl k nesprávným právním závěrům, přičemž nerespektoval sjednocující judikaturu dovolacího soudu. Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat uvážení obecných soudů ohledně aplikace §150 o. s. ř., avšak jeho odůvodnění nepovažují za řádné a přesvědčivé. Odvolací soud vůbec nezkoumal majetkové, sociální a další poměry všech účastníků řízení, což jsou podle názoru stěžovatelů okolnosti, které jsou obvykle jako podmínky existence důvodů zvláštního zřetele hodných zkoumány.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelé brojí toliko proti rozhodnutím, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí předestírají Ústavnímu soudu svůj názor o nesprávnosti aplikace §150 o. s. ř. a předkládají dle svého názoru správný postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení (na základě zásady úspěšnosti ve sporu - §142 o. s. ř.). Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ovšem platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti jinak úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 357).
7. Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatelé brojí proti aplikaci §150 o. s. ř., tedy proti aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou. Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 38, str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II. ÚS 635/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 255).
8. Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaných případech neshledal. Odvolací soud nutnost aplikace §150 o. s. ř. a důvody pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných spatřoval zejména v charakteru sporu. Přestože takové odůvodnění aplikace §150 není příliš standardní, nelze je považovat za způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Podstatné z hlediska ústavněprávního je, že odvolací soud označil, jaké konkrétní okolnosti, resp. jejich souhrn, považoval za důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto okolnosti odvolací soud v odůvodnění svého usnesení popsal a vyložil, jak na ně nahlížel v kontextu celého případu. Jakkoliv s názory a závěry obecných soudů stěžovatelé nesouhlasí a lze jejich námitky chápat, nebylo možné napadené rozhodnutí považovat za způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv. Libovůle či svévole v rozhodování soudu nespočívá v tom, že soud hodnotí okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a následnému zastavení řízení, a poté je shledá za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladů řízení jinak úspěšnému účastníkovi. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by musely vytýkané "vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Tak tomu v projednávané věci nebylo. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry odvolacího soudu vykazovaly extrémní argumentační exces, a proto po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí konstatoval, že k porušení kautel vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovatelům nedošlo. Rovněž tak nelze v napadeném rozhodnutí spatřovat porušení práva na rovnost účastníků v řízení, a to ani s ohledem na předchozí (Nejvyšším soudem zrušené) rozhodnutí, v němž odvolací soud vycházel ze zásady úspěšnosti ve sporu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu