ECLI:CZ:US:2011:2.US.1410.10.1
sp. zn. II. ÚS 1410/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatele JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1101, Frýdek-Místek, IČ: 00032379, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 2, Havířov-Město, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 9 C 335/2006-49 ze dne 26. 2. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 343/2009-75 ze dne 6. 8. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1049/2010-95 ze dne 14. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, s odkazem na porušení jeho ústavně zaručeného práva nerušeně vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu připojeného listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení vedeném proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v němž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. 1129 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 429 m2, parc. č. 351/4 - ostatní plocha o výměře 1702m2, parc. č. 354/8 - ostatní plocha o výměře 2150m2 a parc. č. 354/10 - ostatní plocha o výměře 320 m2, zapsaných na LV č. 60000 pro k.ú. Čeladná u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek. Žalobu odůvodnil tím, že mu svědčilo právo trvalého užívání k pozemkům shora uvedeným, přičemž za podmínek dle §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), se toto právo změnilo ke dni 1. 7. 2001 na právo vlastnické.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 9 C 335/2006-49 ze dne 26. 2. 2009, jímž řízení ve výroku I. v rozsahu určení vlastnictví k pozemku parc. č. 354/10 zastavil, neboť stěžovatel vzal v této části žalobu zpět, dále ve výroku II. ve vztahu ke zbývajícím pozemkům žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud odkázal na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3425/2008 ze dne 31. 10. 2008, v němž Nejvyšší soud akceptoval názor odvolacího soudu, že podmínkou vyhovění návrhu ve smyslu ustanovení §879c občanského zákoníku je "prokázání a) existence práva trvalého užívání pozemku, b) vlastnictví budovy, kterou je pozemek zastavěn, c) podání žádosti o změnu trvalého užívání na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000." K podmínkám pro vyhovění nároku na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické se tedy řadila i skutečnost, že subjekt tohoto práva byl ke dni 1. 7. 2001 vlastníkem stavby zřízené na pozemku v trvalém užívání. Opačný výklad by podle soudu odporoval záměru zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku, na němž budova stojí. Dle učiněných zjištění stěžovatel pozbyl vlastnictví budovy stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky před datem 1. 7. 2001, okresní soud žalobě proto nevyhověl a návrh zamítl.
K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. jako věcně správné potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 343/2009-75 ze dne 6. 8. 2009. Posléze podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením č. j. 22 Cdo 1049/2010-95 ze dne 14. 4. 2010, shledávaje napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatel spatřuje porušení základního práva vlastnit nerušeně majetek v tom, že obecné soudy při aplikaci ustanovení §879c občanského zákoníku nevycházely z "doslovného ani jazykového výkladu tohoto ustanovení". Podle jeho slov obecné soudy svým nepřípustně extenzivním výkladem nad rámec textu zákona vytvořily další nutné podmínky k nabytí vlastnického práva k pozemku, a tím ho fakticky omezily. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby se stal vlastníkem předmětných pozemků, splnil všechny zákonem výslovně předpokládané podmínky. Názor obecných soudů, podle něhož je nutno k podmínkám transformace práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické zařadit také vlastnictví budovy postavené na jednom z těchto pozemků ke dni 1. 7. 2001, označil výslovně za nesprávný. Údajný úmysl zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku byl dovozen soudy, samotný zákonodárce tento úmysl do textu právní normy nevtělil. Stěžovatel závěrem vyslovil názor, že stavba i pozemek pod ní jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu, prodejem stavby nemůže tedy dojít ke ztrátě vlastnického práva k pozemku pod ní.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 31. 5. 2010, stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 ze dne 21. 4. 2010 s tvrzením, že ani judikatura dovolacího soudu při posuzování právní otázky, zda ustanovení §879c občanského zákoníku obsahuje podmínku trvání vlastnictví k budově na pozemku v trvalém užívání až do 1. 7. 2001, není zdaleka jednotná. V citovaném rozhodnutí dovolací soud s odkazem na četná svá rozhodnutí neshledal otázku trvání vlastnictví ke stavbě k datu 1. 7. 2001 po právní stránce zásadně významnou, jinými slovy dle stěžovatele konstatoval, že okolnost pozbytí vlastnictví ke stavbě v mezidobí od 1. 7. 2000 do 1. 7. 2001 není překážkou pro nabytí vlastnictví k pozemkům ve smyslu §879c občanského zákoníku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §879c odst. 1 občanského zákoníku podaný obecnými soudy. V této souvislosti stojí za připomenutí, že existence odlišného výkladu zákonného ustanovení, zastávaného stěžovatelem, od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, nezakládá sama o sobě důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou transformace práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, spojenou se splněním podmínky trvání vlastnického práva ke stavbě stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky i ke dni 1. 7. 2001, v minulosti zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud, který řešil obsahově shodnou ústavní stížnost stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1254/10. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v uvedeném řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.
Nad rámec námitek uplatněných v předchozím řízení stěžovatel vytýká toliko Nejvyššímu soudu nejednotnost jeho rozhodovací praxe, což dokládá odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 ze dne 21. 4. 2010, v němž dovolací soud údajně dospěl k opačnému právnímu názoru od názoru vysloveného v nyní projednávané věci. Ústavní soud ani v tomto ohledu nemůže dát stěžovateli za pravdu. Dle zjištění Ústavního soudu se dovolací soud spornou otázkou v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 fakticky nezabýval, byť tato byla dovolatelkou uplatněna. Stalo se tak v důsledku opomenutí, kdy Nejvyšší soud nesprávně odkázal na judikaturu týkající se aplikace ustanovení §879c občanského zákoníku, jež nicméně řešila zcela odlišnou otázku, a to zda předmětné ustanovení mohlo vykazovat právní účinky za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb. (nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II"), kterou byl předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001, mj. zrušen již zmíněný §879c občanského zákoníku, jinými slovy zda takto "oživené" ustanovení občanského zákoníku mohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo. Nejvyšším soudem citovaná judikatura v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3262/2008, jakož i samotné rozhodnutí, se sporné otázky trvání vlastnictví ke stavbě nijak nedotkla, nelze z ní tudíž dovozovat právní názor dovolacího soudu v této věci, jak to činí stěžovatel.
Pro úplnost je možno poznamenat, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo s ohledem na výše uvedené - věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu či jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", zejména měl-li by zrušit rozhodnutí, jejichž výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a jelikož Ústavní soud porušení vytýkaných základních práv stěžovatele neshledal, nezbylo mu než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu