ECLI:CZ:US:2011:2.US.1470.11.1
sp. zn. II. ÚS 1470/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké věci stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čapčuch, Keršner & spol., Brno, Orlí 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. března 2011, č.j. 1 ZN 1050/2011-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 1. Oddělení, ze dne 2. února 2011, č.j. KRPB-24840-14/TČ-2010-060081-KADL, byla odložena trestní věc, podezření ze spáchání trestného činu podvodu, neboť ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Stížnosti proti tomuto usnesení zamítl napadeným usnesením státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je jediným jednatelem a společníkem společnosti Elitbau, s. r. o., a dne 10. 1. 2010 podal trestní oznámení na J. H., který měl pro svoji společnost HOLCNER-DOPRAVA, s.r.o., vyinkasovat, od společností ŽSD, a.s., a JOLI - zemní práce, s.r.o., platby za práce, které však měla provést jmenovaná společnost. K proplacení prací společnosti HOLCNER-DOPRAVA, s.r.o., přitom dle stěžovatele neexistoval žádný právní důvod. Šetření podnětu bylo zakončeno rozhodnutím policie o odložení věci. Stížnost brojící proti rozhodnutí Policie České republiky státní zastupitelství zamítlo jako podání učiněné osobou neoprávněnou. Proti takovému závěru brojí stěžovatel v ústavní stížnosti, neboť jak v poučení, tak ze zákona plyne oprávnění poškozeného podat proti rozhodnutí policie stížnost. Podle závěrů státního zastupitelství je však předpokladem existence poškozeného vznik, případně hrozba vzniku škody protiprávním jednáním pachatele. Vzhledem k tomu, že společnosti Elitbau, s. r. o., škoda ani její hrozba nevznikla, přičemž státní zastupitelství zastává právní názor, že cena díla není majetkem, není-li doposud zaplacena, bylo negováno její postavení poškozené v trestním řízení. S takovou interpretací však stěžovatel nesouhlasí a považuje společnost za poškozenou. Jako poškozenou ji označil policejní orgán, a v pravomoci státního zástupce, podle přesvědčení stěžovatele, nebylo posuzování tohoto postavení. Tím, že se státní zastupitelství nezabývalo věcí samotnou, byli stěžovatel i společnost zkráceni ve svých právech.
Totožnou ústavní stížnost podala rovněž společnost Elitbau, s. r. o. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 5. 10. 2011 sp.zn. IV. ÚS 1465/11 odmítnuta pro nepřípustnost. V rámci této ústavní stížnosti si Ústavní soud k věci vyžádal spisový materiál Policie České republiky sp. zn. KRPB-24840/TČ-2010-060081-KADL, a rovněž zjišťoval relevantní skutečnosti u příslušného státního zástupce.
Z příslušných materiálů bylo zjištěno, že prostřednictvím advokáta učinil J. K., jakožto oznamovatel, "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu". Jako poškozenou označil společnost Elitbau,s. r. o., přičemž uvedl, že oba, tedy oznamovatel i poškozená, jsou zastoupeni stejným advokátem. Do policejního spisu však byla založena písemně pouze plná moc pro zastupování společnosti. Na základě oznámení provedla Policie České republiky řízení. Nejprve vyloučila ze společného řízení část věci k samostatnému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 30. září 2010, č.j. KRPB-2189-49/TČ-2010-060081-KADL, byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. Následně byla odložena i druhá část, a to výše citovaným usnesením Policie České republiky ze dne 2. února 2011. Toto usnesení bylo zasíláno jak J. K. (neúspěšně), tak i zvolenému právnímu zástupci, kterému bylo doručeno dne 11. února 2011. Dne 15. února 2011 byla Policii České republiky doručena blanketní "Stížnost oznamovatele do usnesení policejního orgánu ze dne 2. února 2011, č.j. KRPB-24840-14/TČ-2010-060081-KADL, o odložení věci". Za oznamovatele zde byl uveden J. K., zastoupen JUDr. Pavlem Čapčuchem. Následně byla stížnost, prostřednictvím advokáta, dne 3. března 2011 doplněna, přičemž i zde bylo uvedeno, že se jedná o "Odůvodnění stížnosti oznamovatele do usnesení policejního orgánu...". Následně bylo vydáno napadené usnesení státního zástupce.
V obou případech byla podání předložena shodným advokátem a brojila proti shodnému usnesení státního zastupitelství. Shodoval se i obsah podání, přičemž bylo důkladně odlišeno, které procesní kroky učinil J. K. (oznamovatel) a které společnost Elitbau, s.r.o. (poškozená).
Z ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu, a ve shodě s tím i z poučení v rozhodnutí Policie České republiky ze dne 2. února 2011, plyne, že stížnost, mající odkladný účinek, proti rozhodnutí o odložení věci může podat výhradně poškozený. Jak je však již výše uvedeno, ze spisu i z podání k Ústavnímu soudu vyplývá, že jsou pečlivě rozlišeny úkony, které učinila společnost jako poškozená a které učinil J. K. jako oznamovatel. Ústavní soud dospěl ve věci sp.zn. IV. ÚS 1465/11 k závěru, že navrhovatelka (společnost-poškozená) fakticky nevyužila své zákonné procesní možnosti podat stížnost proti usnesení o odložení věci, které naopak, nesprávně, využil oznamovatel trestného činu, J. K.
Ústavní soud učinil tento závěr bez ohledu na závěry státního zástupce, který při posuzování stížnosti nesprávně posoudil osobu podávající stížnost. Státní zástupce vycházeje výhradně z faktu právního zastoupení, pro absenci jiné plné moci než vztahující se k poškozené společnosti, dospěl k přesvědčení, že stížnost podala poškozená.
V nyní projednávané ústavní stížnosti vystupuje jako stěžovatel J. K., v předmětné trestní věci vystupující jako oznamovatel.
K problematice trestních oznámení a jejich odkládání orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti (srov. usnesení II.ÚS 361/96, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (usnesení III. ÚS 192/2000, nepublikováno) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních §158 a následující. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. V dané věci je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatele se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Současně ve svých rozhodnutích oprávněně upozornily na skutečnost, že prostředky trestně právní represe slouží zejména v případě obchodně právních či civilně právních vztahů až jako krajní prostředek nápravy. Odložení podnětu nepředstavuje porušení žádného z ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele. Nesouhlas s negativním výsledkem vyřízení podnětu není v dané věci nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti, navíc za situace, kdy procesní postup stěžovatele a poškozené společnosti vykazuje nedostatky v tom smyslu, že jsou oba subjekty více méně zaměňovány, a to jak v písemnostech určených orgánům činným v trestním řízení, tak v samotných rozhodnutích těchto orgánů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu