ECLI:CZ:US:2011:2.US.2276.11.1
sp. zn. II. ÚS 2276/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Žižkova 4, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 6 Tdo 633/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 7 To 4/2011 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 34 T 2/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž konstatuje obsah svých opravných prostředků a odůvodnění napadených rozhodnutí. Uvádí, že od počátku namítal porušení procesních předpisů, především svého práva na obhajobu a v dovolacím řízení vyslovil nesouhlas s použitou právní kvalifikací. Poukazuje na čl. 40 odst. 3 Listiny, v němž upravená práva jsou konkretizována v ustanovení §33 tr. ř., podle něhož má obviněný právo mj. uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Dále poukazuje na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou žádné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Z výše uvedeného pak dovozuje, že orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, tzn. že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tím porušily ústavní právo stěžovatele na obhajobu. Opravné prostředky byly zamítány s odkazem na vázanost skutkových zjištění nalézacího soudu. Stěžovatel má za to, že Ústavní soud skutkovými zjištěními vázán není, proto navrhuje, aby závěry obecných soudů přezkoumal a přehodnotil.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 34 T 2/2010, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových zjištění se stěžovatel trestného jednání dopustil tím, že dne 13. 12. 2009 kolem 18,30 hod v Hranicích u Aše, Masarykovo nám. 845, se záměrem odcizit zboží vešel do prodejny označené "Tabák, cigarety, alkohol a nápoje", kde zaútočil na přítomnou prodavačku D. T. Ch., sedící za pultem, přineseným nožem, kterým ji zranil nejprve na hlavě, a když se začala bránit, chytil ji za hlavu, tlačil směrem k zemi a silou značné intenzity ji bodl do zad, přičemž vzhledem k povaze užitého nástroje, síle útoku a s ohledem na místo, na které útok vedl, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jí může usmrtit, a tímto jednáním poškozené způsobil dvě povrchní řezné rány na hlavě v levé spánkové temenní krajině s krevními výrony v okolí, drobnou řeznou ranku u levé lopatky a bodnou ránu u pravé lopatky, při které došlo k průniku nože hrudní stěnou a úplnému probodnutí pravé plíce, a v důsledku zranění těchto důležitých orgánů byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě selháním srdce a plic spolu s vykrvácením do pravé pohrudniční dutiny a bez včasné odborné lékařské pomoci a operačního zákroku, při němž jí musel být odstraněn horní lalok pravé plíce, by nepochybně zemřela.
O odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce v Plzni rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud se plně ztotožnil s argumenty a závěry krajského soudu o vině stěžovatele a na tyto závěry rozvedené v odůvodnění rozsudku odkázal, přičemž je ve stručné podobě připomněl a k zásadním skutkovým zjištěním připojil i stěžejní důkazy, které tato zjištění potvrzují. V další části se zaměřil na změnu výroku o trestu a odůvodnění této změny.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Shledal, že uplatněné dovolací námitky primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Neshledal, že byly naplněny dovolací důvody.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost se po obsahové stránce skládá především z rekapitulace řízení a téměř doslovného znění obsahu opravného prostředku - odvolání podaného stěžovatelem. Je odůvodněna pouze obecným tvrzením o porušení článku 40 odst. 3 Listiny a ustanovení §33 odst. 1 a §2 odst. 5 tr. ř. V čem konkrétně je namítané porušení zákona i Listiny spatřováno, již uvedeno není, když je pouze tvrzeno, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi rozhodováním obecných soudů a funkcí, kterou plní rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou přirozeně nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým, což je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), kterého není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však ústavní stížnost založena na citaci podání stěžovatele učiněného v řízení před obecnými soudy, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si argumentaci sám vyhledával, prováděl její selekci z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu nikterak neslučuje.
Za této situace Ústavní soud toliko přezkoumal, zda soud prvního stupně, s jehož závěry se zcela ztotožnil odvolací soud, při svém rozhodování respektoval podmínky dané ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř. , tedy, zda jasně vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, krajský soud podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke zjištěním, popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a vypořádal se s námitkami směřujícími do rozsahu a způsobu dokazování a s důkazními návrhy obhajoby. Stěžovatel sice prosazoval jiné hodnocení důkazů a vlastní, pro něho příznivou verzi skutkového stavu věci, jeho obhajoba však byla bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. Ze spáchání posuzovaného jednání byl usvědčen nejen výpovědí poškozené, která stěžovatele znala již z minulosti, ale i dalšími provedenými důkazy, především biologickou a genetickou expertízou (ve skvrnách na bundě stěžovatele, kterou měl prokazatelně oblečenou v inkriminované době, byla prokázána přítomnost lidské krve, v jejímž vzorku byl nalezen DNA profil osoby ženského pohlaví, který se shoduje s DNA profilem nalezeným v bukálním stěru u poškozené). Jeho přítomnost v bezprostřední blízkosti místa činu byla prokázána i dalšími svědeckými výpověďmi. Nelze ani pominout, že stěžovatel se při prvních výsleších provedených za přítomnosti jeho obhájkyně doznal, byť uváděl jiný mechanismus vzniku poranění poškozené, který však znalec z odvětví soudního lékařství jednoznačně vyloučil. Závěr obecných soudů, že provedené důkazy svědčí ve svém souhrnu jednoznačně o vině stěžovatele, tak Ústavní soud shledal akceptovatelným.
Pro úplnost, ve vztahu k nevyhovění některým důkazním návrhům Ústavní soud odkazuje na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 122, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. To bylo obhajobě umožněno. Pokud byly některé návrhy odmítnuty, bylo vysvětleno, proč nebylo nutné dokazování dále doplňovat, což je z ústavního hlediska akceptovatelné.
Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obou soudů neshledal žádnou libovůli, pouze připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 41).
Proto ani obecná námitka dopadající na právní posouzení věci nebyla shledána opodstatněnou, neboť závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. odpovídá výsledkům dokazování.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu