ECLI:CZ:US:2011:2.US.231.10.1
sp. zn. II. ÚS 231/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 12. července 2011 sp. zn. II. ÚS 231/10 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 9/2008-40 ze dne 11. června 2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 577/2008-71 ze dne 14. ledna 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3090/2009-89 ze dne 10. listopadu 2009 vydaným ve sporu o zaplacení částky 180 000 Kč, jakožto náhrady za stěžovatelovu práci vynaloženou na stavební úpravy domu ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a F. K. jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Návrhem došlým dne 26. ledna 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu] doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 9/2008-40 ze dne 11. června 2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 577/2008-71 ze dne 14. ledna 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3090/2009-89 ze dne 10. listopadu 2009.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti shora uvedeným rozhodnutím, protože nebylo vyhověno jeho žalobnímu návrhu, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 180 000 Kč, neboť touto částkou ohodnotil svoji práci vynaloženou na stavební úpravy domu č. p. 212, stojícího na pozemku parc. č. 296 v k. ú. Hanušovice, obec Hanušovice, okr. Šumperk, ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice; řízení o tomto návrhu bylo vyloučeno k samostatnému projednání z řízení o vypořádání společného jmění manželů.
3. Stěžovatel navrhl zrušení citovaných rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, protože obecné soudy vyloučily jeho návrh k samostatnému řízení, ač neměly, postupovaly liknavě a s průtahy, chybně vyložily uzavřený a soudem schválený smír mezi ním a vedlejší účastnicí stran vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") v řízení sp. zn. 25 C 160/2001 u Okresního soudu v Ostravě, jakož i ustanovení §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ustanovení §114 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "obč. zák.") a konečně obecné soudy neaplikovaly stran náhrady nákladů řízení ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ač mohly a měly.
II.
Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu
4. Manželství účastníků bylo uzavřeno 2. 8. 1958 a rozvedeno rozsudkem ze dne 29. 5. 2000, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2000.
5. Vedlejší účastnice svojí žalobou v r. 2001 zahájila řízení o vypořádání SJM. V jeho průběhu vznesl stěžovatel návrh, aby předmětem řízení byly i vnosy ze společného jmění manželů do výlučného jmění vedlejší účastnice (zmíněného domu č. p. 212), přičemž míněn tím byl jak prostavěný materiál pořízený z prostředků SJM, tak hodnota práce vynaložená stěžovatelem.
6. Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 160/2001-191 ze dne 9. 2. 2004 byl návrh stěžovatele vyloučen k samostatnému řízení (nadále vedenému pod sp. zn. 25 C 9/2008), přičemž řízení o vypořádání SJM bylo ukončeno uzavřením smíru a jeho schválením soudem. V samostatném řízení stěžovatel nejprve navrhl změnu žaloby, což soud připustil, a předmětem řízení se tak staly toliko práce provedené stěžovatelem na předmětné nemovitosti v letech 1978 až 1995.
7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná získala předmětnou nemovitost od své matky na základě darovací smlouvy ze dne 31. 8. 1984.
8. Dle soudu prvního stupně nebylo lze žalobě za období od roku 1978 do převodu předmětné nemovitosti na vedlejší účastnici v roce 1984 vyhovět, neboť ta - nevlastnila-li v tomto období předmětnou nemovitost - nebyla ve věci pasivně legitimována. Od roku 1984 do roku 1995 také nebylo lze žalobě vyhovět, neboť v tomto období byli účastníci manželé, a proto měli v souladu s ustanovením §18 zákona o rodině povinnost si vzájemně pomáhat, přičemž nalézací soud pod tuto povinnost podřadil zhodnocení majetku vedlejší účastnice s odůvodněním, že uvedené ustanovení vylučuje mezi manžely úplatu za práci; i kdyby tedy stěžovatel práce provedl (což nebylo dokazováno), uzavřel soud, nevzniklo by bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem poskytnutého plnění byla zákonem uložená pomoc mezi manžely.
9. S tím se stěžovatel neztotožnil, přičemž svá tvrzení odůvodnil tím, že taková aplikace zákona byla absurdní, protože by tím bylo zabráněno spravedlivému vypořádání SJM. K jeho odvolání pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2009 č. j. 42 Co 577/2008-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel již počátkem roku 1996 věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejší účastnice vzniklému provedením prací na nemovitosti patřící do jejího výlučného vlastnictví, i kdo jej získal. Protože svůj nárok uplatnil až v rámci podání došlého soudu dne 12. 12. 2001, učinil tak dle odvolacího soudu po uplynutí tříleté objektivní lhůty, a jeho nárok byl tak promlčen. S ohledem na tuto skutečnost soud další dokazování neprováděl.
10. Ani s tímto náhledem se stěžovatel neztotožnil, protože výkladu provedenému odvolacím soudem podle něj zřetelně bránilo ustanovení §114 obč. zák.
11. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele uznal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže přehlédl ustanovení §114 obč. zák.,a chybně vyslovil, že došlo k promlčení stěžovatelova práva. Nejvyšší soud konstatoval, že nebylo pochyb o tom, že práce, kdy materiál byl financován ze společných prostředků účastníků sporu, byly prováděny se svolením vedlejší účastnice. Bezdůvodné obohacení mělo spočívat v pracích provedených stěžovatelem na majetku ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice. Nejednalo se podle něj o závazkově právní vztah (smlouvu o dílo), ale o manželskou výpomoc, resp. společenskou úsluhu, která byla v souladu s ustanovením §18 zákona o rodině.
III.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
12. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
13. Nejvyšší soud ve svém podání podrobně rozebral předmět řízení z pohledu vypořádání SJM, rozděleného na materiál použitý při rekonstrukci nemovitosti a zvýšení její hodnoty pracemi provedenými stěžovatelem. Shledal pochybení ve svém rozhodnutí spočívající v tom, že výslovně neuvedl, že materiál pořízený ze společných prostředků stěžovatele a jeho bývalé manželky byl předmětem řízení ve věci vypořádání SJM, nicméně toto pochybení by nemělo dosahovat intenzity porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
14. Krajský soud v Ostravě vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušil, a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Na závěr vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Návrh, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto, neučinil.
15. Okresní soud v Ostravě ve svém přípisu zdůraznil, že jeho právním závěrům Nejvyšší soud přisvědčil. Podrobněji dále rozvedl důvody procesního postupu. Návrh, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto, neučinil. Protože se k upuštění od ústního jednání nevyjádřil, rozhodl se Ústavní soud postupovat v souladu s poučením, které mu poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu nemá námitky (§63 zákona o Ústavním soudu a §101 odst. 4 o. s. ř.).
16. Vedlejší účastnice též zaslala své vyjádření, k němu však Ústavní soud nemohl přihlédnout. I přes výslovné poučení, že musí být zastoupena advokátem, byla Ústavnímu soudu doručena zpráva podepsaná toliko vedlejší účastnicí. Plná moc advokáta absentovala. Ústavní soud se rozhodl postupovat v souladu s poučením, které jí poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu nemá námitky (§63 zákona o Ústavním soudu a §101 odst. 4 o. s. ř.).
17. Stěžovateli byla vyjádření ostatních procesně zúčastněných zaslána k replice. Prostřednictvím svého právního zástupce sdělil, že se účastníci nevypořádali s jeho námitkami. Setrval na svém návrhu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Východiska
18. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem soudního spisu a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná a zčásti (ve zbytku) nedůvodná.
V.
Posouzení
20. Ústavní soud se shoduje s Nejvyšším soudem ve výkladu, že z ustanovení §149 odst. 2 věty druhé obč. zák. ani z žádného jiného zákonného ustanovení nevyplývá, že by při vypořádání SJM mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich, jinými slovy je s ním ve shodě, že při vypořádání společného jmění manželů se nemá přihlížet k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na výlučný majetek druhého.
21. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje s odvolacím soudem, že stěžovatel již počátkem roku 1996 znal rozhodné skutečnosti (tedy že mohlo dojít k "bezdůvodnému obohacení" provedením prací na nemovitosti patřící do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, a také věděl, kdo je mohl získat); souhlasí dále s Nejvyšším soudem, že pro počátek běhu objektivní tříleté promlčecí doby je rozhodný až den právní moci rozsudku, kterým bylo manželství rozvedeno, neboť jak vyplývá z ustanovení §114 obč. zák., o jehož výkladu neexistují v judikatuře ani literatuře pochybnosti, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění.
22. Ústavní soud dále shledal, že výroky a úvahy obecných soudů stran nedůvodnosti žaloby stěžovatele ohledně práva na náhradu za vykonané práce v letech, kdy nemovitost náležela jiné osobě než vedlejší účastnici, jsou správné a ústavně konformní, a proto v této části ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
23. Ohledně námitky stěžovatele o průtazích v řízení před obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že by je shledal toliko v době, trvající bezmála 4 roky, mezi vyloučením návrhu k samostatnému řízení a prvním úkonem ve věci samé (výzva k zaplacení soudního poplatku), kdyby však stěžovatel včas a řádně uplatnil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz ustanovení §174a o. s. ř.). Protože tak ale neučinil, je v této části ústavní stížnost nepřípustná.
24. Ústavní soud sice nesdílí výklad ustanovení §18 zákona o rodině, in concreto "povinnosti vzájemně si pomáhat", provedený zejména nalézacím soudem, má-li mít dopad do výlučných majetkových práv jednoho z manželů, avšak - jak níže vysvětleno - toto pochybení není takové intenzity, aby ospravedlnilo zásah Ústavního soudu vůči napadeným výrokům; v této části (tj. ve zbytku) je tak ústavní stížnost nedůvodná.
25. Předně je zapotřebí upřesnit, zda se z uvedeného ustanovení §18 zákona o rodině podává zákaz úplaty za práci mezi manžely. Takový zákaz z něj dovodit nelze; platný právní řád obsahuje toliko ustanovení §318 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který stanoví, že "[p]racovněprávní vztah uvedený v §3 větě druhé [zákoníku práce] nemůže být mezi manžely nebo partnery.". Toto ustanovení zakazuje existenci pracovněprávního vztahu (ať již založeného pracovní smlouvou, jmenováním či některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr) mezi mužem a ženou, kteří vstoupili do svazku manželského, a mezi osobami stejného pohlaví, které vstoupily do partnerství. Pro úplnost se dodává, že jen tímto ustanovením došlo ke zpřísnění právní úpravy platné od 1. 2. 1991 do 31. 12. 2006, kdy manželé mohli setrvat v pracovněprávním vztahu při výkonu práce, pokud k jeho vzniku došlo před uzavřením manželství. Legitimita tohoto zákazu není předmětem tohoto řízení, ale Ústavní soud jako obiter dictum dodává, že o jeho opodstatněnosti lze mít oprávněné pochybnosti.
26. Z žádného ustanovení právního řádu nelze ani výkladem dovodit, že by manželé mezi sebou nemohli uzavřít smlouvu o dílo, jak se nalézací soud snažil s ohledem na ustanovení §18 zákona o rodině předestřít. Jakkoli je zřejmé, že z hlediska majetkových dispozic bude muset jeden z manželů (objednatel, zaměstnavatel) disponovat s od SJM oddělenými, výlučnými prostředky (za účelem zaplacení ceny za provedení díla či zaplacení mzdy, platu nebo odměny), je to situace představitelná a rovnost práv a povinností v manželství zpravidla nenarušující; excesivní případy lze posoudit např. podle ustanovení §18 zákoníku práce ve spojení s ustanovením §39 občanského zákoníku.
27. Dále je nutné zdůraznit, že k výlučnému majetku manžela nemá druhý manžel zpravidla žádná práva, pokud k tomu manželem-vlastníkem není zmocněn anebo nejde-li o běžnou záležitost ve smyslu §21 zákona o rodině. Ohledně výlučného majetku vznikají mezi manžely v zásadě stejné právní vztahy jako mezi ostatními osobami. S majetkovými vztahy mezi manžely ostatně počítá i ustanovení §114 obč. zák. upravující promlčení mezi manžely; z pravidla uvedeného v §114 obč. zák. je vyloučeno např. právo na opětující se plnění (typicky výživné), z čehož lze též dovodit, že mezi manžely mohou existovat i jiná majetková práva, která má ustanovení §114 obč. zák. na mysli [viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2437/2008 ze dne 17. října 2008 (in http://www.nsoud.cz/), k výběru finančních prostředků z bankovního účtu, na kterém jsou uloženy výlučně finanční prostředky druhého manžela, bez jeho souhlasu].
28. Nalézací soud shledal, že práce vykonané stěžovatelem v letech 1984 až 1995 na výlučném majetku vedlejší účastnice nebyly provedeny v závazkově právním vztahu (smlouvě o dílo), nýbrž šlo o plnění zákonné povinnosti uložené ustanovením §18 zákona o rodině. Bylo dodáno, že porušení této zákonné povinnosti není právem sankciováno a její plnění nelze, pokud není uskutečněno dobrovolně, s úspěchem soudně vynucovat. Dovodil, že ustanovení §18 zákona o rodině stanovující mj. povinnost jednoho manžela pomáhat druhému, obsahuje i povinnost jednoho manžela svojí prací zvelebit či rozmnožit výlučný majetek druhého manžela s tím, že tento však k takovému plnění nemůže být nijak donucen, ale uskuteční-li je, pak nemůže za svoji práci požadovat náhradu, resp. na straně manžela, který by takové plnění přijal, by nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Svoji povahou tak má jít o naturální pohledávku, tj. prostřednictvím soudu, popř. jiného státního orgánu nevynutitelné právo manžela, o jehož výlučný majetek se jedná.
29. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že společenskou úsluhu nelze ztotožňovat s právním vztahem, jehož předmětem může být i naturální pohledávka. Společenské úsluze totiž nepředcházejí právní úkony, které by směřovaly ke způsobení právního následku v podobě vzniku, změny či zániku právního vztahu (o společenskou úsluhu tak jde např. při pozvání na kulturní akci, konzumaci nápojů, jednorázovém poskytnutí přístřeší, odnosu nákupu denní potřeby fyzicky nemohoucí osobě, sousedem provedené zahradnické úpravě ovocného stromu, výměně píchlé pneumatiky za rezervní atp.). Rozhodující je tak úmysl (vůle) právní vztah založit anebo alespoň úmysl způsobit svým chování právní následky. Společenské úsluhy z povahy věci rovněž zpravidla nepředstavují vyšší majetkovou hodnotu. Dle právní teorie (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha, 2009, 2321 s.) jde v těchto případech o projevy vůle neprávní povahy, jež působí následky pouze v mimoprávní, konkrétně v morální sféře. Právní řád takovéto projevy vůle nezakazuje, neuznává však pro jejich podstatu a účel jejich právní relevanci. Případné porušení takto vzniklých morálních povinností je spojeno rovněž jen s morálními sankcemi, tj. s morálními odsudky (str. 317).
30. Naturální pohledávkou, jež je objektem právního vztahu, je obecně taková pohledávka, u níž je sice věřitel oprávněn požadovat od dlužníka splnění, avšak nemůže ji s úspěchem procesně (autoritativně - mocensky) prostřednictvím soudu vynutit; v těchto případech by eventuálně podaná žaloba na splnění takové pohledávky byla soudem zamítnuta (u promlčeného dluhu ovšem za předpokladu, že dlužník uplatnil námitku promlčení). Stalo by se tak nikoliv proto, že se žalobci nedostává subjektivního práva, nýbrž proto, že se jeho subjektivnímu právu nedostává nároku. Z toho, že věřitelova pohledávka, i když bez odpovídajícího nároku u naturálního závazkového právního vztahu, existuje, vyplývá, že dlužník, který by svou naturální obligaci splnil, by ji splnil po právu (dlužník by splnil svůj existující dluh, neboli splnil by indebite). Proto také na straně věřitele nevzniká bezdůvodné obohacení (§455 odst. 1 obč. zák.), tj. dlužník, který by, byť třeba v důsledku svého omylu o vynutitelnosti svého dluhu, věřiteli svůj dluh splnil, nemůže již s úspěchem požadovat poskytnuté plnění zpět.
31. Naturální pohledávky nejsou s úspěchem soudně vynutitelné z toho důvodu, že pro jejich povahu tu není dán tak intenzivní veřejný zájem na tom, aby jim byla poskytována soudní (právní) ochrana; u části naturálních pohledávek jde o důvod spočívající v upřednostnění principu ochrany právní jistoty, u části v tzv. aleatornosti - odvážnosti spojené s prvky náhodnosti a nejistoty, s neuváženým rizikem. Za tzv. naturální obligaci se pravidelně považuje právo na splnění promlčeného dluhu, dále dluhu, který vznikl na základě právního úkonu neplatného jen pro nedodržení jeho zákonné či smluvené formy, právo na výhru ze smlouvy o hře či sázce uzavřené mezi fyzickými osobami či pohledávka z půjček poskytnutých vědomě do sázky nebo hry s výjimkou, jde-li o výherní podnik, který provozuje stát nebo který byl úředně povolen.
32. Vznik naturální pohledávky ve skutečnosti tkví ve stanovení specifických případů, v nichž dojde k odmítnutí poskytnutí mocenského aparátu státu k vymožení jinak po právu existující pohledávky. Takové odmítnutí musí vycházet ze zákona a musí racionálně odůvodňovat oprávněnost, spravedlivost, užitečnost a účelnost takového přístupu; zejména nesmí být v kolizi s principem vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti.
33. Zatímco účelem vzniku naturálních pohledávek dle bodu 27 shora je ochrana principu právní jistoty a snaha nepodporovat hazard, soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, kde shora popsaný právní vztah podřadil pod stejný právní režim, žádné relevantní a konkrétní důvody pro takový postup neuvedl. Takový postup při absenci výslovného znění zákona není správný.
34. I mezi manžely může ve vztahu k výlučnému majetku jednoho z manželů docházet k tzv. společenským úsluhám, soudy by však v obecné rovině měly na základě skutkových zjištění vyloučit, že nedošlo ke vzniku závazkového právního vztahu ze smlouvy. Běžná pomoc v podobě tzv. společenských úsluh, poskytnutá jedním z manželů druhému, je předpokládána, a to zcela v souladu s pravidly slušného chování mezi manžely.
35. Kritériem pro rozhodnutí soudů, zda se mezi manžely již nejedná o tzv. společenskou úsluhu, může být hledisko, zda manžel práce, které na výlučném majetku druhého manžela provedl, vykonává i za účelem výdělku a obživy, anebo by je v tomto režimu mohl provádět, a práce provedl v důvěře, že jejich výsledky bude také užívat (anebo se podílet na příjmech z užitku takového majetku). Nelze totiž ztrácet ze zřetele úvahu, proč by měl mít manžel-vlastník (výlučného majetku) při udržování či rozmnožování svého majetku pomocí svého manžela jiné faktické a právní postavení, než kdyby tak činil prostřednictvím třetích osob. Kdyby úvaha nalézacího soudu byla zobecněna, byla by založena disproporce, z níž by vyplynulo, že využitím schopností a dovedností druhého manžela by se manžel-vlastník "vyhnul" povinnosti k úhradě za provedené práce a současně by tohoto druhého manžela "poškodil" i tím, že ten by nemohl své síly a čas kupř. alokovat na udržení a rozmnožení společného jmění manželů, na péči o domácnost či na péči o svůj výlučný majetek.
36. Ústavní soud si je stran v předchozím bodě uvedeného kritéria vědom, že tato otázka není ani zákonem ani judikaturou náležitě vyřešena, a ponechává proto prostor zákonodárci a obecným soudům, aby tuto mezeru v zákoně vyplnily.
37. Ústavní soud k této části uzavírá, že vznik popsané situace mezi dvěma manžely není právem zapovězen, ustanovení §114 obč. zák. naopak obecně v těchto typových případech umožňuje, aby řešení těchto vzájemných majetkoprávních otázek nenarušovalo manželské soužití a mohlo být odsunuto až na dobu, kdy zájem na trvání manželského soužití vyprchá, resp. manželství zanikne. Ustanovení §18 zákona o rodině ve slovech "Muž a žena ... v manželství ... [j]sou povinni ... [si] pomáhat ..." není možné vyložit tak, že obsahuje i "nevynutitelnou povinnost jednoho manžela svými pracovními výkony bez práva na odměnu či náhradu udržovat a rozmnožovat výlučný majetek druhého manžela".
38. Jak z obsahu spisu vyplynulo, stěžovatel práce prováděl v rozmezí let 1978-1995 a sám je ocenil částkou 180 000 Kč. I kdyby soudy zjistily, že se nejednalo o částku nadhodnocenou, je akceptovatelné, aby - vzhledem k výše uvedenému - za společenské úsluhy byly považovány i udržovací práce na nemovitosti, jejichž hodnota (vyjádřena finančním ekvivalentem) se pohybuje mírně nad 10 000 Kč ročně. Z tohoto důvodu shledal Ústavní soud výroky obecných soudů správnými, byť jejich odůvodnění musel z pohledu čl. 11 odst. 3 věty prvé a druhé Listiny základních práv a svobod korigovat tak, jak shora uvedeno.
39. Poslední námitka, ke které je Ústavní soud povinen se vyjádřit, se týká náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se v minulosti mnohokrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně - tedy až na výjimky - nepřísluší zasahovat [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, při kterém soud musí důkladně vyhodnotit všechny okolnosti případu; tomuto zákonnému příkazu obecné soudy dostály a ani Ústavní soud podmínky pro užití citovaného ustanovení o. s. ř. neshledal.
V.
Akcesoria a závěr
40. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily stěžovatelova základní práva na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě vymezená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nevyhověl a ústavní stížnost, jak je ve výroku uvedeno, podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.