ECLI:CZ:US:2011:2.US.2678.11.2
sp. zn. II. ÚS 2678/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Bc. M. V., zastoupeného doc. JUDr. Jiřím Herczegem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 442/2011 ze dne 31. května 2011, a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 61/2010 ze dne 2. prosince 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. září 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 23. září 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 56 T 3/2010 ze dne 30. srpna 2010. Posledně uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 2 trestního zákoníku, pomocí k pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, pomocí k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku, a pomocí k pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny §348 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákoníku. Těch se měl dopustit tím, že ze služebního počítače jako příslušník Policie České republiky na základě žádosti spoluobžalovaného F. neoprávněně provedl v informačním systému centrálního registru obyvatel dotaz na údaje určitých osob, přestože si musel být vědom, že budou zneužity pro podvodné jednání. Takto získané osobní údaje za slíbenou finanční odměnu předal spoluobžalovanému F.; následně spoluobžalovaný K., vydávaje se na základě padělaného občanského průkazu a falešných generálních plných mocí (využívajících údajů od stěžovatele) za jiného, uzavřel s realitní kanceláří zprostředkovatelské smlouvy k prodeji pozemků, jichž nebyl vlastníkem, čímž hrozila škoda ve výši nejméně 120.329.150 Kč; a dále stěžovatel požádal o vydání výpisu z rejstříku trestů určité osoby a za tím účelem předložil padělaný občanský průkaz opatřený svojí fotografií. Za to mu byl uložen úhrnný trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho práva garantovaná čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutková zjištění obecných soudů byla učiněna zčásti na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů, zčásti proto, že soud pominul hodnocení těch důkazů, které jsou s názory zaujatými v rozsudku v rozporu. Napadená rozhodnutí tak trpí vadami, které ho činí nejasnými a jeho skutková zjištění jsou neúplná. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi pro rozhodnutí významnými a o správnosti jeho skutkových zjištění jsou vážné pochybnosti. V důsledku toho bylo nesprávně rozhodnuto o vině stěžovatele. Konkrétně uvádí, že nebyla prokázána skutečnost, že to byl právě stěžovatel, kdo prováděl lustraci osob a odvolací soud konstatoval, že není možné vyloučit možnost zneužití přihlašovacího hesla stěžovatele. Nebylo prokázáno, jakým způsobem se měl dostat k rodným číslům poškozených. Nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, protože si stěžovatel nebyl vědom toho, že předmětné osobní údaje budou zneužity k podvodnému jednání, nevěděl, že tyto osoby vlastní pozemky a již vůbec nevěděl, že má dojít k podvodnému jednání na úkor těchto osob. Vědomost stěžovatele o podvodném úmyslu spoluobžalovaných F. nebo K. nelze vyvodit ani z důkazů, tedy ani z toho, že slyšel slovo "obchod s pozemky". Závěr o tom, že to vědět měl, naprosto odmítá a považuje za nedůvodný. Namítá nezákonnost zvukového záznamu pořízeného v rámci sledování spoluobžalovaného F. ve vazební věznici Praha-Pankrác, neboť bylo nařízeno v jiné trestní věci a povolení soudce nebylo řádně odůvodněno. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným F. byl rovněž pořízen v jiné trestní věci, která nedospěla ni do stadia zahájení trestního stíhání. Soud prvního stupně nicméně předestřel obžalovaným výsledky tohoto procesně neúčinného důkazu a jejich výpověď tak byla ovlivněna, a o tyto procesně nepoužitelné odposlechy rovněž opřel svůj závěr o vině, podobně jako odvolací soud. V době od 1. do 26. února 2010, kdy došlo k prostudování spisu, výslechu stěžovatele a výslechu svědků, neměl stěžovatel obhájce (obhájce byl vyškrtnut ze seznamu advokátů), ačkoli šlo o případ nutné obhajoby. V tomto období provedené důkazy byly pak provedeny jako důkaz, ačkoli se jednalo o absolutně neúčinné důkazy. Má podezření, že po seznámení se spisem došlo k přečíslování některých listů a možná byly některé listy vyměněny, popř. ze spisu vyjmuty. Spis je totiž číslován zcela zmatečně a čísla listů netvoří nepřetržitou číselnou řadu. Je proto možné, že některé listy byly vyjmuty a nahrazeny jinými. Nebyly provedeny obhajobou navržené důkazy, a rozhodnutí o zamítnutí důkazních návrhů bylo obecné. Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval zcela formálně.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Zejména z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti uplatňoval stěžovatel i kontinuálně v celém trestním řízení v rámci vlastní obhajoby a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se jimi důsledně zabývaly. Odvolací soud zcela jasně vyložil, proč považuje neprovedené důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné a bezpředmětné, i to, proč jsou záznamy prostorových odposlechů cely spoluobžalovaného F. a záznamy odposlechnutých telefonických hovorů stěžovatele (potažmo dalších osob) procesně použitelné jako důkaz. Je přitom zřejmé, že se obecné soudy zabývaly i kritérii stanovenými pro provedené výsledky operativně pátracích prostředků v ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Argumentace stěžovatele, že tato kritéria splněna nebyla, je v situaci, kdy obecné soudy výslovně dospívají k opaku, pouhou obecnou polemikou, která není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
6. Je přitom zcela jasně vyloženo, že závěr o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo provedl neoprávněnou lustraci poškozených osob při vědomí o úmyslu zneužít těchto informací k dispozici s nemovitým majetkem poškozených osob, byl obecnými soudy založen na kombinaci shora uvedených důkazů, analýz bezpečnostního odboru ministerstva vnitra a správce policejních informačních systémů, a výslechy svědků L. a L. Pokud odvolací soud připustil obecnou teoretickou možnost zneužití přístupových dat stěžovatele, jak stěžovatel zdůrazňuje, tak tak učinil vzápětí po závěru, že je v daném konkrétním případě vyloučeno, aby předmětný úkon učinila jiná osoba než stěžovatel.
7. Podobně se obecné soudy prvního a druhého stupně shodly na tom, že zásah do práva na obhajobu stěžovatele, představovaný absencí obhájce v části přípravného řízení, byl zhojen v řízení před soudem prvního stupně, kde dříve relativně omezená práva byla reálně naplněna. Rovněž oba tyto soudy vyložily, že k mezeře v číselné řadě vyšetřovacího spisu došlo vyjmutím jednoho ze svazků, který byl duplicitní s jiným, o čemž byl stěžovatel již při této "manipulaci se spisem" řádně uvědomen.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvního a druhého stupně se v souladu s procesním předpisem, logicky a jasně vypořádaly s námitkami a iregularitami v průběhu procesu, a proto lze jejich postup a rozhodnutí považovat za ústavně souladné. S ohledem na to lze považovat za ústavně souladný i postup dovolacího soudu, který pro absenci extrémních excesů podřízených soudů neměl kompetenci k důkladnějšímu přezkumu.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu