ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.442.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 442/2011-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 o dovoláních, která podali obvinění Ing. Bc. M. V . , a R. K . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 4 To 61/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Bc. M. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 56 T 3/2010, byl obviněný Ing. Bc. M. V. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 2 tr. zákoníku, pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pomocí k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §348 odst. 1 tr. zákoníku a pomocí ke zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 26. 2. 2009 v 11.06 hod. P., J., ze služebního PC umístěného na SKPV P., a dále dne 3. 3. 2009 ve 12.36 hod. v P., L., ze služebního PC umístěného na SKPV P., jako příslušník Policie ČR, zařazený jako komisař Odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, na základě žádosti obžalovaného F. vědomě porušil čl. 8, odst. 5, písm. a), c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 55/2007 o ochraně osobních údajů a zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, když neoprávněně provedl v informačním systému Policie ČR, centrální registr obyvatel, pod jemu přiděleným loginem dotaz na osobní údaje osob D. K., I. V., a E. V., přesto, že přinejmenším z okolností, za nichž byly obžalovaným F. tyto údaje požadovány, si musel být vědom, že budou zneužity pro podvodné jednání; jako důvod přístupu k osobním údajům uvedl „kontrola osoby“, následně v době od 26. 2. 2009 do 20. 3. 2009 takto z evidencí Policie ČR získané osobní údaje k výše uvedeným osobám za slíbenou finanční odměnu předal obžalovanému F.; posléze právě na základě těchto údajů došlo k vyhotovení falešných generálních plných mocí, údajně udělených D.K., a E. V., a padělaného občanského průkazu znějícího na jméno I. V., přičemž následně obžalovaný K. ve dnech 20. 3. 2009 a 28. 4. 2009 v P., V., v realitní kanceláři MEXX Reality, s r.o., v úmyslu podvodně vylákat finanční prostředky prodejem pozemků, jichž nebyl vlastníkem, vydávaje se za Ing. I. V., po předložení uvedeného padělaného občanského průkazu znějícího na jméno I.V., a uvedených padělaných generálních plných mocí, údajně udělených E. V., a D. K., I. V., uzavřel osobně s realitní kanceláří zprostředkovatelské smlouvy k prodeji pozemků o celkové výměře 68.614 m2 za 800,- Kč/m2, o celkové výměře 41.823 m2 za 850,- Kč/m2 a o celkové výměře 10.636 m2 za 900,- kč/m2, vše v k.ú. D. M., zapsaných na LV, a dále o celkové výměře 27.088 m2 za 750,- Kč/m2 v k.ú. D., zapsaných na LV, tedy za celkovou částku 120.329.150,- Kč, jejichž vlastníky jsou citovaní I.V., E. V. a D.K., ačkoliv tito vlastníci pozemků žádné generální plné moci nepodepsali a předmětné pozemky k prodeji nenabízeli, přičemž předmětné pozemky byly na základě těchto zprostředkovatelských smluv realitní kanceláří MEXX Reality, s r.o., nabízeny k prodeji potenciálním zájemcům; dokonání činu zabránilo pouze to, že vlastník předmětných pozemků I. V. náhodně zaregistroval internetovou nabídku k jejich prodeji a jejich dalšímu nabízení zabránil; případnému kupujícímu předmětných pozemků by tak jako poškozenému, pokud by byl čin dokonán, byla způsobena škoda ve výši nejméně 120.329.150,- Kč, a dále dne 1. 4. 2009 v době od 8.00 hod. do 9.00 hod. v P., B., na ÚMČ P. požádal o vydání výpisu z rejstříku trestů, kdy k prokázání totožnosti předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno I. V., a opatřený svojí fotografií, přičemž poté, co jeho kontrolou příslušná referentka zjistila, že na předloženém občanském průkazů chybí údaj o místě narození, jej na úřadu zanechal a z místa odešel“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný Ing. Bc. M. V. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný R.K. byl tímtéž rozsudkem uznán vinným (v bodě III.1/) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a (v bodě III.2/) přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „III.1/ ve dnech 20. 3. 2009 a 28. 4. 2009 v P., V., v realitní kanceláři MEXX Reality, s r.o., v úmyslu podvodně vylákat finanční prostředky prodejem pozemků, jichž nebyl vlastníkem, vydávaje se za Ing. I. V., po předložení padělaného občanského průkazu znějícího na jméno I. V. a padělaných generálních plných mocí, údajně udělených E. V., a D. K., I.V., uzavřel osobně s realitní kanceláří zprostředkovatelské smlouvy k prodeji pozemků o celkové výměře 68.614 m2 za 800,- Kč/m2, o celkové výměře 41.823 m2 za 850,- Kč/m2 a o celkové výměře 10.636 m2 za 900,- kč/m2, vše v k.ú. D.M. zapsaných na LV č. 646, a dále o celkové výměře 27.088 m2 za 750,- Kč/m2 v k.ú. D. zapsaných na LV tedy za celkovou částku 120.329.150,- Kč, jejichž vlastníky jsou citovaní I. V., E. V. a D. K., ačkoliv tito vlastníci pozemků žádné generální plné moci nepodepsali a předmětné pozemky k prodeji nenabízeli, přičemž předmětné pozemky byly na základě těchto zprostředkovatelských smluv realitní kanceláří MEXX Reality, s r.o., nabízeny k prodeji potenciálním zájemcům a dokonání činu zabránilo pouze to, že vlastník předmětných pozemků I. V. náhodně zaregistroval internetovou nabídku k jejich prodeji a jejich dalšímu nabízení zabránil; případnému kupujícímu předmětných pozemků by tak jako poškozenému, pokud by byl čin dokonán, byla způsobena škoda ve výši nejméně 120.329.150,- Kč,
2/ dne 1. 4. 2009 v době od 8.00 hod. do 9.00 hod. v P., B., na ÚMČ P. požádal o vydání výpisu z rejstříku trestů, kdy k prokázání totožnosti předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno I. V., a opatřený svojí fotografií, přičemž poté, co jeho kontrolou příslušná referentka zjistila, že na předloženém občanském průkazů chybí údaj o místě narození, jej na úřadu zanechal a z místa odešel.“ Za tuto trestnou činnost a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 25 T 12/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 8 To 341/2010, byl obviněný R.K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu uložené obviněnému R. K.rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 25 T 12/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 8 To 341/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného A.F.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. Bc. M. V., R. K. a A.F., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 4 To 61/2010, z podnětu odvolání obviněných R. K. a A. F. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného R. K. ve výroku o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem III./2 napadeného rozsudku a ohledně obviněných R. K. a A. F. ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. K. uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 1. 4. 2009 v době od 8.00 hod. do 9.00 hod. v P., B., na ÚMČ P. požádal o vydání výpisu z rejstříku trestů, kdy k prokázání totožnosti předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno I. V. a opatřený svojí fotografií, přičemž poté, co jeho kontrolou příslušná referentka zjistila, že na předloženém občanském průkazů chybí údaj o místě narození, jej na úřadu zanechal a z místa odešel“, a za tento trestný čin a dále za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2, písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 25 T 12/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 8 To 341/2010, ho podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestu uložené obviněnému R. K. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 25 T 12/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 8 To 341/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak rozhodl o trestu obviněného A. F. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. Bc. M.V. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění Ing. Bc. M. V. a R. K. dovolání. Obviněný Ing. Bc. M. V. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný R.K. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. Bc. M. V. uvedl, že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku tohoto rozsudku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky (konkrétně subjektivní stránku) především pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu, pomoci k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §348 odst. 1 tr. zákoníku a pomoci ke zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu. Prohlásil, že nebyl a ani nemohl být aktérem předmětné trestné činnosti, přičemž shledal, že v řízení nebylo prokázáno, že osoby lustroval právě on, a dodal, že také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že není možné vyloučit možnost zneužití loginu a provedení lustrací jinou osobou. Poznamenal, že u Policie bylo běžnou praxí, že jeden kolega lustroval z počítače druhého kolegy, resp. že ve výpisu lustrací mohly být rovněž údaje o předmětných osobách vloženy. Dodal, že prokázáno nebylo ani to, jakým způsobem se měl dostal k rodným číslům osob za účelem jejich lustrace, popř. že by měl něco konkrétního předat spoluobviněnému F. Dále namítl nelegálnost provádění důkazu odposlechem podle §158d tr. ř. Rovněž argumentoval, že jeho komunikace se spoluobviněným F. vzešla z iniciativy spoluobviněného F., že on (obviněný V.) se nesoustředil na to, co mu říká a snažil se ukončit hovor útržkovitými odpověďmi ve smyslu „hm, hm“. Odmítl jako zcela nedůvodný závěr nalézacího soudu, že měl vědět, o jaké pozemky a v jaké ceně jde (že by mohlo dojít ke škodě přesahující 5 mil. Kč) a podotkl, že tento závěr není uveden v odůvodnění rozsudku a není ani zřejmé, z jakých konkrétních důkazů na tyto okolnosti nalézací soud usuzuje. Rovněž se ohradil proti závěru odvolacího soudu, že pokud slyšel slovo „obchod s pozemky“, muselo mu být zřejmé a musel být jako kriminalista srozuměn s tím, že tyto údaje mohou být zneužity. Akcentoval, že obchod s pozemky ještě neznamená podvodné jednání a trestnou činnost, že neměl žádné povědomí o padělání dokladů či generálních plných mocí a uzavřel, že ve skutku, pro který byl odsouzen, postrádá úmyslné zavinění. Vyslovil též názor, že nalézací soud pochybil ve vztahu k důkazu telekomunikačním provozem podle §88 tr. ř. a že předestření vyjádření se k takovému důkazu je rovněž nelegální, neboť tento důkaz a důkazy na něj navazující měly být ze spisu vyřazeny. V neposlední řadě vyjádřil přesvědčení, že délka jemu uloženého trestu je s ohledem na celé dosavadní trestní řízení i předchozí vazbu nepřiměřená, nevýchovná a neúměrná účelu trestního řízení, přitom poukázal na závěrečný návrh VSZ ze dne 2. 12. 2010 a připomněl, že byl doposud bezúhonným občanem s rodinným zázemím a že byl navrhnut na povýšení ve své službě.
Z těchto důvodů obviněný Ing. Bc. M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku II., podle 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje. Současně učinil podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává, s tím, že z dovolání i z obsahu spisu lze předpokládat uložení přinejmenším mírnějšího trestu se zařazením do jiného stupně věznice.
Obviněný R.K. v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Skutek popsaný ve výroku III./l rozsudku nalézacího soudu podle něho nenaplňuje znaky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Prohlásil, že pokud má být trestným činem uvedení v omyl potenciálního kupujícího předmětných pozemků ohledně skutečnosti, že jsou prodávány jejich vlastníky a způsobení škody ve výši kupní ceny, není skutek, jehož se měl dopustit, pokusem trestného činu, protože jeho jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání tohoto trestného činu - nebyla sepsána kupní smlouva ani smlouva o smlouvě budoucí, když uzavření kupní smlouvy by ani nebylo možné, pokud zanechal padělaný občanský průkaz na obecním úřadě. Dodal, že u něho nebyly nalezeny ani další podklady, které by byly třeba k dokonání trestného činu (např. originály nabývacích titulů apod.). Poznamenal, že pokud by se skutku dopustil, pak těžko s úmyslem podvodný převod pozemků dokončit, neboť se v celé věci přestal angažovat hned po podpisu zprostředkovatelské smlouvy (pokud by hodlal skutek dokonat, jistě by si mohl opatřit další falešný průkaz totožnosti). Evidentně nebyl hlavním pachatelem připravovaného podvodu.
Stran zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že jednání o zprostředkování a podpis zprostředkovatelské smlouvy nelze posuzovat jako pokus užití veřejné listiny (občanského průkazu) jako pravé, když mu navíc ani nebyl vydán výpis z rejstříku trestů, o který měl žádat (není ani jasné, proč by o tento výpis žádal, když k převodu pozemků není potřeba).
Rovněž použití padělaného občanského průkazu k podání žádosti o výpis z rejstříku trestů není podle jeho názoru trestný činem podle §176 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek se nestal. K tomu poznamenal, že nebylo prokázáno, že osobou žádající o vydání výpisu byl on, neboť žádná z pracovnic ÚMČ Praha 15 nedokázala falešného žadatele o výpis ztotožnit s jeho osobou, důkaz záznamem kamerového systému nebyl proveden a jediným důkazem jeho přítomnosti na ÚMČ Praha 15 tak zůstala značně nepřesná lokalizace mobilního telefonu.
Shrnul, že shora uvedená pochybení byla způsobena řadou dalších procesních chyb jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně. Upozornil, že hlavním důkazem proti jeho osobě je záznam prostorových odposlechů spoluobviněného A. F., jenž je osobou nevěrohodnou, s kriminální minulostí, s tím že záznam byl pořízen v cele vazební věznice nejspíše na základě provokace ze strany agenta – spoluvězně. Soudu vytkl, že se otázkou legálnosti použití těchto prostorových odposlechů vůbec nezabýval (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1235/09). Nadto odposlechy byly povoleny ve zcela jiné trestní věci, a tedy nejde o procesně použitelný důkaz. Dále se ohradil proti tomu, že nebyla provedena grafologická expertiza podpisu na zprostředkovatelské smlouvě (nebyl přibrán znalec podle §105 odst. 1 tr. ř.), což za situace, kdy ho realitní makléř - svědek K. - ani jiní svědci nedokázali ztotožnit s osobou, která se jednání účastnila, představuje vážnou procesní chybu (navíc svědci uvádí údaje svědčící o tom, že podvodníkem mohla být jiná osoba a v realitní kanceláři nebyla nalezena kopie údajně padělaného OP). Uzavřel, že skutek, za který byl odsouzen, nespáchal a že byl odsouzen nespravedlivě.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný R.K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v rozsahu uvedeném v jeho dovolání, jakož i veškerá rozhodnutí na něj navazující, zrušil a aby přikázal soudu, který napadené rozhodnutí vydal, věc znovu projednat a rozhodnout. Současně předsedu senátu soudu prvního stupně požádal, aby v souvislosti s dovoláním podal Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 4 To 61/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na tomto místě nutno dodat, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Z těchto důvodů není možno s podáními obviněného Ing. Bc. M. V. (ze dne 21. 1. 2011, ze dne 7. 5. 2011 a ze dne 17. 5. 2011), jež nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval obviněný Ing. Bc. M. V., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného Ing. Bc. M.V. žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný oběma obviněnými je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky obviněného Ing. Bc. M.V., jež vztáhl k výroku o vině, směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených skutkových, procesních výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (vyjadřuje přesvědčení, že tento nevykazuje všechny zákonné znaky, jmenovitě pak subjektivní stránku, trestných činů, jimiž byl uznán vinným).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným Ing. Bc. M. V. ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §88 tr. ř. a §158d tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný Ing. Bc. M. V. namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný Ing. Bc. M. V. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný Ing. Bc. M. V., musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný Ing. Bc. M. V. neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ještě výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného Ing. Bc. M. V. směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému Ing. Bc. M. V. byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nejvyšší soud dále seznal, že také dovolací argumentace obviněného R. K. směřuje z podstatné části do oblasti skutkové a procesní, když tento orgánům činným v trestním řízení vytýká pochybení při provádění dokazování, resp. neúplné důkazní řízení a jmenovitě soudům pak i nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Také on prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovou argumentaci však, jak již podrobně rozvedeno shora, nelze označit z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani z hlediska jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. za právně relevantní.
Obviněný R. K. ovšem rovněž namítl, že skutek popsaný v bodě III.1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze právně posoudit jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, protože jeho jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání tohoto trestného činu, a dále argumentoval stran zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, že jednání o zprostředkování a podpis zprostředkovatelské smlouvy nelze posuzovat jako pokus užití veřejné listiny (občanského průkazu) jako pravé. Takové námitky je možno ryze formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat.
Zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě poškozeného sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí škodou nikoli nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, větší škodou škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč, značnou škodou škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 5,000.000,- Kč.
Zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění veřejné listiny, způsobí-li takovým činem značnou škodu a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Pojem pokusu je tedy vymezen těmito znaky:
a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin a
c) nedostatkem dokonání.
Pokus vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozh. č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozh. č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Bezprostřední význam pro dokonání činu má především odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti (např. pachatel odtrhl visací zámek zajišťující vstup do skladu stavebnin, které hodlal odcizit). Takový význam má i použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru (např. odemknutí dveří rodinného domku pomocí paklíče). To je třeba odlišit od pouhého opatření prostředku potřebného ke spáchání trestného činu. O pokus půjde i tehdy, když pachatel bude působit na hmotný předmět útoku (např. pachatel spoutal svou oběť v úmyslu ji později uškrtit). Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě (časová určenost pokusu). Konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu (místní určenost pokusu) bezprostředně před dokonáním trestného činu (např. vrah se ukryl na místě, kde hodlá usmrtit svou oběť, která již přichází). Tento případ je třeba odlišit od případu, když se pachatel nalézá na místě trestného činu za účelem obhlídky tohoto místa z hlediska možnosti v budoucnu spáchat trestný čin, nebo se nachází již na místě trestného činu, ale ne v bezprostřední místní a časové souvislosti. Takové případy bude třeba zpravidla považovat jen za přípravu k zvlášť závažnému zločinu. Konečně je možno poznamenat, že časová a místní určenost pokusu jsou jen pomocná kritéria, která obvykle spoluurčují, zda jednání pachatele má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Obvykle jsou dány kumulativně, ale nemusí tomu tak být vždy [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 238].
Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům. Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních prostředků. Zvláštní význam má v této souvislosti povaha nebo způsob jednání, z něhož bude možno někdy usuzovat, zda se jedná o dokonaný trestný čin méně závažný nebo o pokus závažnějšího trestného činu. Z toho, že pokus vyžaduje úmysl, vyplývá, že je pokus trestný jen u trestných činů úmyslných. Pokud by pachatelův úmysl směřoval i k způsobení těžšího následku, porušujícího tentýž druhový objekt, k němuž však pro okolnosti na pachateli nezávislé nedošlo, půjde o pokus trestného činu, spáchaný za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (srov. zpráva č. 62/1973 Sb. rozh. tr.) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 239].
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný R.K. : „…v realitní kanceláři MEXX Reality, s r.o., v úmyslu podvodně vylákat finanční prostředky prodejem pozemků, jichž nebyl vlastníkem, vydávaje se za Ing. I. V… po předložení padělaného občanského průkazu znějícího na jméno I. V… a padělaných generálních plných mocí, údajně udělených E. V. … a D. K. … I. V. … uzavřel osobně s realitní kanceláří zprostředkovatelské smlouvy k prodeji pozemků … v k.ú. D.M. zapsaných na LV a dále …. v k.ú. D. zapsaných na LV… za celkovou částku 120.329.150,- Kč, jejichž vlastníky jsou citovaní I. V., E. V.a D. K., ačkoliv tito vlastníci pozemků žádné generální plné moci nepodepsali a předmětné pozemky k prodeji nenabízeli, přičemž předmětné pozemky byly na základě těchto zprostředkovatelských smluv realitní kanceláří MEXX Reality, s r.o., nabízeny k prodeji potenciálním zájemcům a dokonání činu zabránilo pouze to, že vlastník předmětných pozemků I. V. náhodně zaregistroval internetovou nabídku k jejich prodeji a jejich dalšímu nabízení zabránil; případnému kupujícímu předmětných pozemků by tak jako poškozenému, pokud by byl čin dokonán, byla způsobena škoda ve výši nejméně 120.329.150,Kč“ .
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. poznamenal, že : „… z hlediska subjektivní představy obžalovaných bylo učiněno vše, co bylo možno považovat za potřebné k dokonání činu směřujícího k získání velmi vysoké finanční částky na úkor kupujícího. Z informačních systémů Policie ČR byly získány správné údaje o osobách vlastníků předmětných lukrativních pozemků, na základě těchto údajů byly vytvořeny dokumenty, opravňující jednoho z vlastníků k samostatnému jednání, za něhož se následně obžalovaný K. s pomocí padělaného občanského průkazu úspěšně vydával, takto byly získány evidentně z katastru nemovitostí i další dokumenty potřebné k úspěšnému prodeji předmětných pozemků a konečně, došlo i k úspěšnému opakovanému jednání v realitní kanceláři, kde o totožnosti klienta prozatím nebylo pochyb; předmětné pozemky byly následně zahrnuty v internetové nabídce realitní kanceláře a dokonání celého jednání zabránila pouze a jen náhoda, skutečnost, že pravý vlastník, svědek V. se o nabízení předmětných pozemků na internetu dozvěděl prostřednictvím svého právního zástupce a neprodleně dalšímu nabízení zabránil. To že k úspěšnému dokonání mohlo dojít relativně rychle svědčí fakt, že krátce na to se realitní kancelář na svědka V. obrátila s tím, že zájemce mají a že by mohl dokonce nabídnout i vyšší cenu. K dokonání činu tedy nedošlo především včasným zásahem skutečného vlastníka předmětných pozemků. Čin se tak vyznačoval značnou rozhodností pachatelů, usilujících o své obohacení, navíc směřoval ke způsobení velmi vysoké škody výrazně a mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Také tato okolnost výrazně zvyšuje nebezpečí, které z uskutečněného pokusu plynulo a zvýrazňuje společenskou škodlivost činu, byť zůstal nedokonán, ve fázi pokusu. Byl ale způsobilý vyvolat poruchu chráněného společenského zájmu.“
S ohledem na výše předestřená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že soud první (a ani druhé) instance nepochybil, pokud skutek popsaný v bodě III.1/ výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Z popsaných skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, je totiž evidentní, že obviněný R. K. již započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, započal tedy uskutečňovat objektivní stránku těchto trestných činů, a to v úmyslu tyto trestné činy spáchat, avšak k jejich dokonání z důvodů na jeho vůli zcela nezávislých nedošlo.
Obviněný R. K. v úmyslu sebe a jiného obohatit a způsobit tak na cizím majetku (majetku potencionálního kupujícího pozemků) škodu velkého rozsahu (ve výši kupní ceny pozemků, konkrétně částky 120.329.150,- Kč), jiného (realitní kancelář MEXX Reality, s.r.o.) uvedl v omyl (s pomocí padělaného občanského průkazu a padělaných generálních plných mocí opakovaně a úspěšně v realitní kanceláři MEXX Reality, s.r.o. předstíral, že je spoluvlastníkem pozemků, oprávněným zastupovat ostatní spoluvlastníky ve věci prodeje pozemků, přičemž s realitní kanceláří uzavřel zprostředkovatelské smlouvy k prodeji pozemků, v důsledku čehož byly pozemky zahrnuty v internetové nabídce realitní kanceláře), avšak k dokonání zvlášť závažného zločinu podvodu nedošlo (když vlastnímu prodeji pozemků zabránil jejich pravý spoluvlastník, jenž se náhodou dozvěděl o nabídce jejich prodeje na internetu).
Přesvědčení obviněného R. K., že jeho jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť mj. nebyla sepsána kupní smlouva na předmětné pozemky ani smlouva o smlouvě budoucí, je tak třeba označit za liché. Z hlediska předmětné kvalifikace byla podstatná a postačovala ta skutečnost, že obviněný R. K. uvedl v omyl pracovníky realitní kanceláře MEXX Reality, s.r.o.
Ze stejných důvodů je třeba dovodit, že popsané jednání obviněného R. K. je na místě kvalifikovat jako pokus zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných je zřejmé, že obviněný R.K. užil padělané veřejné listiny jako pravé (předložení padělaného občanského průkazu s osobními údaji cizí osoby - spoluvlastníka pozemků I.V. - v realitní kanceláři v rámci jednání o zprostředkování prodeje těchto pozemků nepochybně naplňuje znak „užije padělanou veřejnou listinu jako pravou“ ve smyslu §348 odst. 1 tr. zákoníku) v úmyslu způsobit takovým činem značnou škodu a získat jím pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, neboť právě i díky padělanému občanskému průkazu znějícímu na jméno I. V. úspěšně započal realizaci podvodného prodeje pozemků prostřednictvím realitní kanceláře, když k tomuto prodeji, a tedy i ke způsobení škody a získání prospěchu nedošlo pouze a jen shodou okolností (viz shora).
Nutno dodat, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění (úmysl spáchat trestné činy) obviněného R. K., a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný R. K. jednal tak, jak je popsáno v bodě III.1/ tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně, a to právě proto, aby sebe a jiného obohatil a způsobil tak na cizím majetku škodu.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného R. K.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného Ing. Bc. M. V. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R.K.odmítl.
Takto Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obvinění Ing. Bc. M. V. a R.K. dali v dovolání podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, resp. rozhodnutí, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý