ECLI:CZ:US:2011:2.US.2734.11.1
sp. zn. II. ÚS 2734/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. L., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem, se sídlem Radlická 28, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2011, č. j. 14 Co 273/2011-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v řádně a včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále že došlo k porušení mezí uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. července 2011, č. j. 14 Co 273/2011-123, změnil v rámci řízení, jímž žalobce (stěžovatel) uplatňoval svoje restituční nároky, předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. června 2011, č. j. 6 C 201/2011-97, tak, že žalobcův (stěžovatelův) návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího ve zdržení se dispozice (převodu vlastnického práva, převodu práva hospodaření na třetí osoby a zřízení věcného břemene či užívacího práva a zřízení zástavního práv ve prospěch třetích osob) obou žalovaných (Pozemkového fondu České republiky a Povodí Vltavy, státního podniku) s nemovitostmi v Praze blíže specifikovanými v rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl. Odvolací soud při rozhodování o předběžném opatření nedovodil naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť současně konstatoval, že důvody, pro které soud prvního stupně nařídil předběžné opatření (ohrožení výkonu rozhodnutí v řízení posléze vydaného) nejsou správné, poněvadž rozsudek, kterým se ukládá povinnost k plnění spočívající v prohlášení vůle, nemůže být titulem pro přímý výkon rozhodnutí nepeněžitým plněním. Odvolací soud uvedl, že na straně Pozemkového fondu České republiky nedochází k průtahům a obcházení zákona a navíc ani tento nemůže s pozemky disponovat, neboť právo hospodaření již dříve (před vznikem žalobcova nároku na náhradní pozemky) převedl na druhého žalovaného - Povodí Vltavy, státní podnik. Druhý žalovaný pak ve vztahu k žalobě nemůže splnit povinnost, kterou mu zákon neukládá a je tedy třetí osobou, které by se mělo v rámci řízení něco ukládat.
II.
3. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel uvádí, že se vydání předběžného opatření domáhá za situace, kdy postup Pozemkového fondu České republiky je provázen liknavostí a průtahy a jeho cílem je neuspokojení restitučního nároku stěžovatele. V prvé řadě dovozuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud odmítl poskytnout ochranu nároku stěžovatele, přestože byly podmínky pro vydání předběžného opatření podle §102 odst. 1 o. s. ř. splněny. Stěžovatel poukazuje na to, že návrh předběžného opatření se týkal toliko dispozičního omezení, nikoliv však práva užívání, přičemž sankce v podobě omezení dispozice měla postihnout zejména Pozemkový fond České republiky za jeho liknavý přístup k uspokojování restitučních nároků. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že podmínky pro nařízení předběžného opatření byly splněny, neboť jeho nárok byl osvědčen a dle jeho názoru byla prokázána i potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o tom, že na straně Pozemkového fondu České republiky nedochází k průtahům a obcházení zákona, že Pozemkový fond nemůže disponovat s majetkem s ohledem na právo hospodaření Povodí Vltavy i závěr o tom, že Povodí Vltavy ve vztahu k žalobě nemůže splnit povinnost, kterou mu zákon neukládá, a tudíž je třetí osobou. Stěžovatel dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neexistenci jedné z podmínek pro nařízení předběžného opatření, a to obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí. V další části stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění ze strany odvolacího soudu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 635/06, podle něhož je obecný soud povinen vypořádat se s argumentací navrhovatele a odůvodnit, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že předběžné opatření nemá z hlediska ochrany práv navrhovatele žádný význam. Stěžovatel rovněž namítá porušení práva na legitimní očekávání ochrany majetku.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 19/98) vyjádřil již v minulosti tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17. Výše uvedené sice platí pro rozhodnutí, jímž se účastníkovi předběžné opatření ukládá, ale tím spíše lze vyslovené závěry vztáhnout i na rozhodnutí, jímž se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Argument, že v budoucnu (pokud by nebylo předběžné opatření nařízeno) může eventuálně dojít k porušení práv stěžovatele, není pro ústavněprávní přezkum stávajícího rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření relevantní. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí odvolacího soudu v zásadě vyhovuje.
6. V dané věci odvolací soud návrh zamítl s poukazem na to, že nejsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a toto svoje rozhodnutí stručně odůvodnil. Specifikem řízení o návrhu na vydání předběžného opatření jsou právě, jak již bylo naznačeno výše, m. j. nižší nároky na zjišťování potřebných skutečností a jejich dokazování (postačuje pouhé osvědčení) a s tím související i nižší nároky na odůvodnění soudního rozhodnutí. Z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti rozhodnutí odvolacího soudu tedy všechny náležitosti splňuje. Odvolací soud stručně, ale srozumitelně vyložil, proč nepovažuje návrh na vydání předběžného opatření za důvodný, což nelze považovat za projev svévole a rovněž samotné rozhodnutí bylo vydáno příslušným soudem. Vývody stěžovatele pak představují pouhou polemiku s právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu a jako takové nedosahují ústavněprávní roviny.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu