ECLI:CZ:US:2011:2.US.2840.10.1
sp. zn. II. ÚS 2840/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kroupova 957, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2010 č. j. 21 Co 288/2010-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení v části, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel vyslovuje názor, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s průběhem a výsledkem řízení. Má za to, že použití ustanovení §143 o. s. ř. je mimořádným prostředkem použitelným pouze ve výjimečných případech. Odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení velmi jednostranně a ve prospěch žalovaného. Nevysvětlil, z čeho dovodil, že žalovaný projevil dostatek vůle uspokojit žalovanou pohledávku, neboť žalovaný dluh sice uznal, ale splnění závazku se zjevně vyhýbal, byť měl po zrušení konkurzu dostatek času k tomu, aby projevil vůli jej splnit. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalovaný vzal odvolání ve věci samé zpět, čímž se stal tento výrok pravomocným, a odvolací soud to měl zohlednit při rozhodování o odvolání o nákladech řízení a v tomto směru aplikovat ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Z obsahu napadeného usnesení bylo zjištěno, že Okresní soud uložil rozsudkem ze dne 17. 12. 2009 č. j. 16 C 221/2008-48 žalovanému R. K. povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.332.605,- Kč s přísl. úrokem z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 118.470,- Kč. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, které vzal posléze stran věci samé zpět a setrval na něm pouze v rozsahu výroku o nákladech řízení. Odvolací soud napadeným usnesením odvolací řízení proti výroku o věci samé zastavil, výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem v částce 69.164,70 Kč, a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Měnící výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně odůvodnil ustanovením §143 o. s. ř.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací ustanovení §143 o. s. ř., upravujícím možnost přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému v případě, že svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srv. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 25, str. 307). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, se uplatní obecná zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže jde o výklad a aplikaci příslušných procesně právních ustanovení, který je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, přičemž shora zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Platí přitom, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §143 o. s. ř. v konkrétní věci je především věcí podústavního práva a jeho výkladu; je tedy zásadně záležitostí obecného soudu, aby uvážil, zda neúspěšný žalovaný zavdal či nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "neúspěšného" žalovaného důvody pro aplikaci §143 o. s. ř., není pak zpravidla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu; povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srv. III. ÚS 177/08, IV. ÚS 460/10, http://nalus.usoud.cz).
Požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu nebyly v projednávaném případě zjištěny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se soud věcí podrobně zabýval, přičemž uvedl důvody, proč považoval podanou žalobu za nadbytečnou. Stěžovatel totiž bez ohledu na ni již disponoval exekučním titulem - seznamem přihlášek (§274 písm. i/ o. s. ř. ve spojení s §45 zákona č. 328/1991 Sb.) a nic mu nebránilo, aby na jeho základě podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému bylo při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně na místě vážit možnost aplikace ustanovení §143 o. s. ř., jak také odvolací soud učinil. Jeho odůvodněné závěry tudíž nejsou projevem excesu, který by vedl k porušení práva na spravedlivý proces, ale jsou v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3332/09 na projednávanou věc zjevně nedopadá, neboť odvolací soud na rozdíl od situace řešené v uvedeném nálezu řádně a logicky zdůvodnil, proč při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně použil ustanovení §143 o. s. ř., které je výjimkou z obecného pravidla zakotveného v §142 o. s. ř.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu