ECLI:CZ:US:2011:2.US.2959.09.1
sp. zn. II. ÚS 2959/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem Farského 15, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 171/2006-949 ze dne 25. 2. 2008, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 434/2008-1145 ze dne 18. 12. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 679/2009-1170 ze dne 29. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi, jakož i řízeními, která vydání těchto rozhodnutí předcházela, došlo k porušení základních principů trestního řízení upravených v §2 odst. 5, 6, §89 a §125 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v takové intenzitě, že tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 171/2006-949 ze dne 25. 2. 2008 uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu pod bodem 1) podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem 2) rozsudku podle §250a odst. 1 a 3 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a k jeho výkonu zařazen do věznice s dozorem. Dle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona mu soud uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce vedoucího pracovníka ve státním, družstevním a soukromém sektoru v trvání tří roků a dle §228 odst. 1 trestního řádu ho zavázal uhradit poškozené pojišťovně Kooperativě, a.s., škodu ve výši 1.451.402,- Kč. Popsaných trestných činů se měl stěžovatel, zkráceně řečeno, dopustit tím, že jako statutární orgán Nemocnice s poliklinikou v Rakovníku uplatnil u Pojišťovny České spořitelny, a. s., nárok na pojistné plnění z důvodu poškození v rozsudku specifikovaných lékařských přístrojů úderem bleskem, ačkoli věděl, že k poškození došlo z jiných důvodů a v jiné době. Příslušné pojišťovně tím způsobil v jednom případě značnou škodu a ve druhém případě škodu nikoli malou.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 To 434/2008-1145 ze dne 18. 12. 2008 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích o trestu a o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 679/2009-1170 ze dne 29. 7. 2009 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval ve věci podjatý soudce. Toto opírá o skutečnost, že se od mládí důvěrně znají a navštěvují manželka předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Kose s manželkou MUDr. J. S., kterého označuje stěžovatel za klíčového svědka, jehož výpověď byla soudem prvého stupně přijata nekriticky a v rozporu s obsahem dalších provedených důkazů. Podrobně rozebírá další rodinné a přátelské vztahy mezi rodinami JUDr. Kose a MUDr. S., časové souvislosti těchto vztahů s hlavními líčeními u soudu prvého stupně a s argumenty JUDr. Kose k této námitce podjatosti, které považuje za nepravdivé a účelové, prohlubující spíše pochybnosti o jeho nepodjatosti. Stěžovatel poukázal na to, že ve vztahu k této námitce podjatosti podával odvolacímu soudu důkazní návrhy, o nichž nebylo nijak rozhodnuto.
Dále je v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedeno stanovisko stěžovatele k otázce viny, a to u každého skutku, resp. u každého přístroje zvlášť, a to co do subjektivní stránky, resp. důvodu, mechanismu a okamžiku poškození. Stěžovatel uvádí, že skutková věta napadených rozhodnutí neobsahuje relevantní tvrzení skutečností, na základě kterých měl stěžovatel vědět, že k poškození přístrojů nedošlo živelnou událostí. Tyto skutečnosti nevyplývají ani z odůvodnění. Obecným soudům stěžovatel vytýká nedůslednost v souvislosti se zjišťováním příčin poškození jednotlivých přístrojů a existence zavinění na jeho straně. Konkrétní námitky přitom směřuje do provádění důkazů a jejich hodnocení, jež podle jeho názoru odporovalo zásadám trestního řízení i spravedlivého procesu a je nepřezkoumatelné. Obecné soudy měly údajně přihlížet výlučně k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, některé předložené důkazy pak nezahrnuly do svých úvah a jiné neprovedly a tento postup ani řádně neodůvodnily. Dotčené soudy se nedostatečně vypořádaly s rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích či jejich rozpory s některými listinnými důkazy, nezabývaly se námitkami stran nevěrohodnosti svědka MUDr. S., který ke stěžovateli údajně chová nepřátelský vztah, a v minulosti byl navíc spolupracovníkem StB (stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil kopii svazku StB z archivu bezpečnostních složek). Stěžovatel rovněž polemizuje se závěry soudních znalců D. a Ing. M., jejichž znalecké posudky svědčí v jeho neprospěch. Připomíná, že jinými znaleckými posudky dvou znaleckých ústavů, které odvolací soud ani řádně neprovedl k důkazu, když je během veřejného zasedáni pouze přečetl, byli znalci D. a Ing. M. "usvědčeni, že se v problematice škod způsobených bleskem vůbec neorientují". Stěžovatel se naopak zaštiťuje závěry znalce Ing. P. CSc., uznávané autority v této oblasti, jehož znalecký posudek (stručně a obecně řečeno) přiznával působení atmosférického přepětí (blesku) zásadní význam. Prvoinstanční soud se s obsahem tohoto posudku dle stěžovatele řádně nevypořádal, čímž nesplnil pokyn daný odvolacím soudem v jeho zrušujícím usnesení ze dne 23. 8. 2007. Pokud Krajský soud v Praze za této situace poté rozhodl napadeným rozsudkem, porušil zásadu dvojinstančnosti.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel závěrem navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, předtím žádá Ústavní soud, aby provedl k důkazu spis Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 171/2006, kopii spisu StB, výslechy určených svědků a vyžádal si zprávu z matričního úřadu Rakovník stran rodinných poměrů JUDr. Kose.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu).
Po prozkoumání přiloženého spisového materiálu Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení shora vymezené zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení, pročež aplikace pravidla in dubio pro reo nebyla na místě, neboť obhajoba stěžovatele byla obecnými soudy vyvrácena.
Pokud jde o konkrétní výhrady stěžovatele, velmi podrobně rozepsané ve stížnostním návrhu, jedná se o opakování argumentace, kterou stěžovatel uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích, čímž staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. Ústavní soud není z hlediska svého postavení povolán k tomu, aby se jednotlivě vyjadřoval k důkazům provedeným v průběhu trestního řízení, nehledě na skutečnost, že Ústavní soud shledává odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v tomto směru za věcně vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc. Nepovažuje proto dále za nutné se ke skutkovým námitkám stěžovatele znovu obsáhle vyjadřovat a odkazuje na napadená rozhodnutí, která z ústavně právního hlediska obstojí.
Jen ve stručnosti, vina stěžovatele v případě skutku pod bodem 1) rozsudku, ale i skutku pod bodem 2), byla prokázána vždy v kontextu celého řetězce důkazů, tvořeného výpověďmi svědků, listinných důkazů a znaleckých posudků. Stěžovatel ve snaze zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch z tohoto kontextu vytrhává pouze vybrané části důkazů, hodnotí je izolovaně od ostatních a na jejich podkladě pak prosazuje vlastní skutkovou verzi. Tento postup je však nesprávný, neboť při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele je třeba vycházet z obsahu všech skutkových zjištění a jejich vzájemných souvislostí. Účelem dokazování v trestním řízení je také ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech. V dané věci měly přitom obecné soudy k dispozici dostatek relevantních důkazů, z nichž trestná činnost stěžovatele nepochybně a prokazatelně vyplývala, detaily předestřené stěžovatelem nemohly nějakým zásadním způsobem znevěrohodnit takto zjištěný skutkový stav věci.
Zdůrazňuje-li stěžovatel, že se soudy nezabývaly namítanými skutečnostmi, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně, je v tomto směru vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/echr).
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, podle níž se nalézací soud nevypořádal se znaleckým posudkem Ing. P. CSc., vypracovaným pro účely řízení na žádost stěžovatele. Okresní soud v Rakovníku po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2007 dotčeného znalce v rámci hlavního líčení konaného dne 19. 12. 2007 (č. l. 871-882) vyslechl, a to za přítomnosti znalců D. a Ing. M., kteří byli rovněž opakovaně vyslechnuti. Obsah jejich výpovědí nalézací soud poté podrobně shrnul v odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil názor, že znalci D. a Ing. .naprosto jednoznačně vyvrátili stanovisko zastávané ve znaleckém posudku znalce Ing. P. CSc. z důvodu, že tento znalec vycházel z mylných údajů co se týče způsobu napájení Nemocnice v Rakovníku. Jejich závěry podle soudu zcela zapadaly do kontextu ostatních provedených důkazů, naopak závěry Ing. P. CSc. se s nimi dostávaly do rozporu. Nesouhlas s příslušnými argumenty soudu prvního stupně stěžovatel mohl vyjádřit v odvolání, což také učinil, a potud i námitka o porušení zásady dvojinstančnosti je neopodstatněná. Odvolací soud se poté ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Podle jeho vyjádření nelze znalecké posudky hodnotit osamoceně, nezávisle na ostatních provedených důkazech. Neshody panující mezi závěry znalců D., Ing. M. a naproti tomu stojících znaleckých ústavů, nebyly dle odvolacího soudu s to zvrátit skutkové závěry soudu prvního stupně, které měly jinak v provedených důkazech spolehlivý podklad.
K procesní námitce nesprávného provedení obhajobou předložených posudků vypracovaných znaleckými ústavy k důkazu, Ústavní soud odkazuje na ustanovení §211 odst. 5 trestního řádu, podle něhož lze místo výslechu znalce číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle §106 trestního řádu, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Podmínka poučení znalce před podáním písemného znaleckého posudku je považována za splněnou i v případě znaleckého posudku předloženého stranou podle §110a trestního řádu, jestliže tento posudek má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Nahlédnutím do přiloženého spisového materiálu bylo zjištěno naplnění výše uvedených předpokladů, procesnímu postupu odvolacího soudu, který v průběhu veřejného zasedání znalecké posudky přečetl, proto nic nebránilo. Skutečnost, že se jedná o provádění důkazu, je ze spisového materiálu zřejmá, stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, kterému musel být tento postup navíc znám.
Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že "zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl" [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)].
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2008 je patrné, že stěžovateli bylo umožněno předložit soudu své návrhy na doplnění dokazování, z nichž však část soud prvního stupně postupně zamítl (č. l. 942-943 připojeného spisu). Učinil tak bez vysvětlení, tento nedostatek nicméně odstranil soud odvolací, který na straně 3 napadeného rozsudku uvedl, proč nepovažuje provedení dalšího dokazování za potřebné, konkrétně označil rozsah provedeného dokazování za "úplný a plně postačující ke zjištění skutkového stavu, o němž nevznikají důvodné pochybnosti". Důkazy vztahující se k stěžovatelem zmiňovanému anonymu odmítl odvolací soud výslovně provést s odůvodněním, že by nijak nepřispěly k objasnění věci. Ve světle řečeného nelze tedy dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly opomenuty.
Tvrzením o podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Kose se zabýval Krajský soud v Praze v usnesení č. j. 11 To 388/2008-1081 ze dne 11. 9. 2008, kterým zamítl stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku (č. l. 1061), jímž JUDr. Kos z projednávání a rozhodování souzené věci vyloučen nebyl, a rovněž Nejvyšší soud v rámci přezkumu podaného dovolání. Ve svých rozhodnutích zcela srozumitelně vyložily, proč považují námitku podjatosti za nedůvodnou, pročež Ústavní soud na ně odkazuje s tím, že v jejich postupu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým námitku posoudily, je ústavně konformní. Pro úplnost Ústavní soud připomíná své stanovisko, které zaujal k otázce podjatosti soudce ve své rozhodovací praxi [viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)], ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (nebo jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele, jak je tomu v nyní projednávané věci.
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Již jen na vysvětlenou se poznamenává, že z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím (toliko) tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (kam spadají i stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesené důkazní návrhy), je proto použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279). Důkazními návrhy se stěžovatel v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem soudům obecným (prvního stupně a odvolacího), a ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu