ECLI:CZ:US:2011:2.US.3123.11.1
sp. zn. II. ÚS 3123/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem advokátní kanceláře sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1082/2010-379, rozsudku Krajského soudu Hradec Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 23 Co 171/2009-349 a rozsudku Okresního soudu Pardubice ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 10 C 96/2002-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými byla zavázána společně a nerozdílně se svým manželem k zaplacení 115 265 Kč s příslušenstvím. Částka představovala nezaplacenou část ceny za rekonstrukci nemovitosti manželů, uskutečněnou žalobcem na základě dohody o provedení díla. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatelka považuje názor dovolacího soudu, podle nějž nebyly dány důvody přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. za nesprávný, neboť v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 2003, jímž byla žaloba zamítnuta, byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku přitom odvolací soud jednak vyložil, jaká zákonná ustanovení bude nutné aplikovat na projednávanou věc a dále zavázal prvoinstanční soud povinností doplnit dokazování. Nalézací soud po doplnění dokazování žalobě vyhověl.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti důkazu znaleckým posudkem na ocenění prací provedených na stavbě do odstoupení od smlouvy a množství a druhu spotřebovaného materiálu. Přestože dle stěžovatelky znalec připustil, že k vyčíslení ceny prací a materiálu použil metodu méně přesnou, než na kterou poukázala stěžovatelka v nalézacím řízení, soud přijal takto zpochybněné závěry znalce za správné a rozhodl v neprospěch stěžovatelky. Dále se soudy nezabývaly dopisem adresovaným žalobcem stěžovatelce ze dne 22. 5. 2001, rovněž zpochybňujícím závěry znalce a v konečném důsledku tedy i správnost a objektivnost rozhodnutí soudu. Stěžovatelka v odvolání i dovolání vznášela další výhrady ke znaleckému posudku, odvolací soud však k nim nepřihlédl, stejně jako k tomu, že odkázala na konkrétní objektivně existující a ve spise založené důkazy. Došlo tak k porušení ustanovení §132 o.s.ř., které platí i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Soud sice nemůže přezkoumávat věcnou stránku odborných závěrů konstatovaných ve znaleckém posudku, je však povinen posoudit, zda závěry znaleckého posudku jsou správné po stránce formální a především, zda korespondují s důkazy, které byly v řízení provedeny. Soud není vázán znaleckým posudkem a nemusí jej bez dalšího převzít.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky ohledně přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším žalobu zamítajícím rozsudku, ovšem nikoliv proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 1. 2005, č.j. 23 Co 221/2004-116 byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 2003 z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu věci (soud uložil soudu prvního stupně provést dokazování k okolnostem ukončení smluvního vztahu a v návaznosti na to dokazování ohledně výše nároku žalobce, tj. hodnoty provedeného díla). Okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení též naznačil, která hmotněprávní ustanovení (obecně) by mohla být po doplnění dokazování na zjištěný skutkový stav použita, nelze hodnotit jako vyslovení právního názoru, kterým by byl soud prvního stupně v dalším rozhodování vázán. V době rozhodování odvolacího soudu totiž ještě ani nebyly známy skutkové okolnosti, na jejichž základě by bylo možné závazné právní závěry formulovat.
Ústavní soud neshledal jako opodstatněné ani námitky stěžovatelky vztahující se k věci samé a zejména k procesu dokazování. Ústavní soud připomíná, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou, že by v procesu dokazování před krajským soudem došlo k pochybení, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení jejího základního práva. Důkazy byly hodnoceny z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v hodnocení důkazů nebyl shledán logický rozpor. Obecné soudy zdůvodnily, z jakých důvodů považují znalecký posudek za přesvědčivý, proč považují za správnou zvolenou metodiku znaleckého ocenění a proč argumentace žalovaných závěry znaleckého posudku nevyvrátila. Vyjádřily se i k listině ze dne 22. 5. 2001, kterou považovaly za argumentační vysvětlení manželky žalobce. Vzhledem k tomu, že cena díla zjištěná ze znaleckého dokazování přesahovala žalobcův návrh, bylo žalobě vyhověno.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož žalobci vzniklo právo na zaplacení jím provedených prací, ani nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu