ECLI:CZ:US:2011:2.US.319.11.1
sp. zn. II. ÚS 319/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem Křenová 26, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 6 Ads 113/2010-60, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010 č. j. 5 Ad 5/2010-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou odmítl stěžovatelovu "žalobu pro neplatnost právního úkonu", jíž napadl rozkaz ministra obrany č. 94 ze dne 23. 4. 1996, kterým byl ke dni 31. 7. 1996 podle §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o vojácích z povolání, propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a přeložen do zálohy, neboť jej považuje za nezákonný a nebyl mu ani řádně doručen. Městský soud svůj závěr o opožděnosti podané žaloby mimo jiné odůvodnil tím, že z kopie napadeného rozkazu je zřejmé, že "(stěžovatel) dne 26. 4. 1996 svým podpisem stvrdil, že byl vyrozuměn o tom, že bylo rozhodnuto o jeho propuštění ke dni 31. 7. 1996 a ačkoliv zpochybňuje jeho řádné doručení rozhodnutí (rozkazu), z doložené písemnosti tak plyne, že se dne 26. 4. 1996 seznámil s existencí rozhodnutí i s jeho obsahem a důvodem jeho vydání. (...) I kdyby soud připustil, že (stěžovatel) se dne 26. 4. 1996 kvůli svému zdravotnímu stavu fakticky nemohl z obsahem rozhodnutí seznámit, seznámil se s ním nejpozději dne 8. 12. 2005, kdy mu Vojenský ústřední archiv vyhotovil výpis z rozkazu ministra obrany. (...) soud nepochybuje o tom, že mu rozhodnutí bylo oznámeno ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. (...) Od tohoto oznámení běží dvouměsíční lhůta, v níž lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu; (stěžovatel) však podal žalobu až dne 24. 2. 2010 - tj. až několik let poté, kdy už mu obsah rozhodnutí byl znám i podle jeho vlastního tvrzení - a učinil tak tedy opožděně."
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, když nesouhlasil s názorem městského soudu o opožděnosti jím podané žaloby. Stěžovatel opětovně tvrdil, že rozkaz ministra obrany ze dne 23. 4. 1996 mu nebyl řádným způsobem doručen, přičemž je zřejmé, že pořízení výpisu z Vojenského ústředního archivu nelze v žádném případě považovat za doručení tak, jak jej má na mysli ustanovení §72 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl, neboť ji neshledal důvodnou, když se ztotožnil s názorem městského soudu, že v daném případě bylo zcela evidentní, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné lhůty. Nadto Nejvyšší správní soud připomněl, že otázkou doručení rozkazu ministra obrany č. 94 ze dne 23. 4. 1996 stěžovateli se zabýval již ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2006 č. j. 6 As 49/2005-112, ve kterém dospěl k závěru, že dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle tehdy platného ustanovení §250b o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 počala stěžovateli běžet dnem, kdy mu byl doručen rozkaz ministra obrany o jeho propuštění ze služebního poměru. I kdyby vycházel z toho, že stěžovatel měl možnost se seznámit s rozkazem ministra obrany až v prosinci 2005, kdy mu Vojenský ústřední archiv vyhotovil výpis z rozkazu ministra obrany, nic by to neměnilo na správnosti závěru Městského soudu v Praze o opožděnosti podání žaloby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tyto právní závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil obdobnou argumentací, která byla již obsahem výše uvedené žaloby i kasační stížnosti. V rovině jednoduchého práva polemizuje zejména s právními závěry obecných soudů ohledně správnosti a řádnosti doručení napadeného rozkazu ministra obrany ze dne 23. 4. 1996 a údajného seznámení se s jeho obsahem a s tím souvisejícím závěrem o opožděnosti jím podané žaloby. Tyto závěry stěžovatel nepovažuje za správné a obecné soudy mu svým jednáním znemožňují domoci se svých práv před soudem. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Námitky stěžovatele se pohybují ryze v rovině podústavního práva, jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem obecných soudů a stěžovatelem předestřená argumentace stran porušení práva na spravedlivý proces je ve skutečnosti pouze nesouhlasným stanoviskem se způsobem, jakým obecné soudy v jeho věci již poněkolikáté rozhodly. Nelze se tak ztotožnit s námitkou stěžovatele, že mu obecné soudy svým postupem odepřely právo na přístup k soudu a věcné projednání jím podané žaloby, neboť právo na přístup k soudu není právem absolutním a podléhá určitým formálním omezením, resp. podmínkám, za jejichž splnění se lze soudní ochrany domáhat. Výklad těchto podmínek a posouzení jejich splnění v individuální věci musí být založeny na vztahu přiměřené rovnováhy mezi právem na přístup k soudu a prosazením jiných hodnot, která tato omezení sledují (v případě stanovení lhůt k podání žaloby je to především právní jistota a stabilita právních vztahů založená rozhodnutím orgánu veřejné moci). Jednou z těchto podmínek je proto i dodržení lhůty stanovené zákonem k podání žaloby ve správním soudnictví. Jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud dle názoru Ústavního soudu při formulaci svých právních názorů o opožděnosti stěžovatelem podané žaloby přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto Ústavní soud v tomto směru považuje za dostatečná a přiléhavá a v žádném případě je nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele.
Nadto Ústavní soud připomíná, že obdobnou problematiku k návrhu téhož stěžovatele v minulosti již řešil (srov. k tomu usnesení ze dne 12. 4. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 827/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a již tehdy Ústavní soud dospěl ke shodným závěrům jako v nyní projednávaném případě. Skutečnost, že se stěžovatel s výše předestřenými závěry obecných soudů, a v konečném důsledku ani se závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl v citovaném usnesení, dosud neztotožňuje, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu