infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.05.2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:2.US.3241.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:2.US.3241.10.1
sp. zn. II. ÚS 3241/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 28 Cdo 1677/2010-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009 č. j. 16 Co 320/2009-51 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. dubna 2009 č. j. 13 C 251/2008-21, spojené s návrhem na zrušení §1 odst. 2 a odst. 3 věty první in fine znějící: "jestliže tyto osoby (jejich dědicové) měly bydliště na území Československé republiky dne 25. července 1958" a §3 vyhlášky ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, a s návrhem na zrušení §2 odst. 1, §3 odst. 1 písm. a), b) a část písm. c) znějící: "zanechala v období od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a po dobu do 23. května 1945", §3 odst. 2 věta druhá a třetí znějící: "Řádně a včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud ještě nedošlo k výplatě vypořádání, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby jen na osoby uvedené v odstavci 3. Nejsou-li tyto osoby, pak nárok zaniká." a odst. 3, §6 odst. 2 písm. b), §7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, Ministerstva financí České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť mu nebylo poskytnuto odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi (dále též uváděno jako "Zakarpatská Ukrajina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. dubna 2009 č. j. 13 C 251/2008-21 zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Ministerstvo financí) zaplacení částky 2,223.225 Kč s tím, že tak nahradil rozhodnutí ministra financí ze dne 27. června 2008 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. března 2008, blíže specifikovaná ve výroku. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobcův nárok uplatněný u Ministerstva financí neměl oporu v žádném pozitivněprávním předpise. Žalobou byla požadována částka (s připočteným úrokem z prodlení), vyčíslená již dříve na základě vyhlášky ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen "vyhláška č. 159/1959 Ú. l."). Vypořádání se týkalo nemovitostí (obytný dům s příslušenstvím a pozemky) zanechaných manželi M. (předchůdci stěžovatele) na území Podkarpatské Rusi (dřívější součásti Československé republiky). Soud prvního stupně považoval za rozhodující, že nárok žalobce nemůže vycházet z mezinárodní smlouvy, ale z vnitrostátní úpravy. Ta byla obsažena v §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a neumožňovala přiznat náhradu za nemovitosti (šlo o obytný dům, nikoli o rodinný domek, za který by náhrada jinak náležela) přihlášené k náhradě právními předchůdci žalobce. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2009 č. j. 16 Co 320/2009-51 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud své úvahy o nedůvodnosti odvolání žalobce opřel kromě zákona č. 186/1946 Sb. a zákona č. 42/1958 Sb. (a související vyhlášky č. 43/1959 Ú. l.) zejména o vyhlášku č. 159/1959 Ú. l., konkretizující podmínky vnitrostátního uplatnění nároků repatriantů ze Zakarpatské Ukrajiny na náhradu za nemovitosti zde zanechané. Ve vztahu k této vyhlášce aplikoval vyhlášku ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o hospodaření s byty (dále jen "vyhláška č. 57/1957 Ú. l.") a která v §13 a §14 stanovila, že za rodinný domek se považuje obytný dům, který obsahuje nejvýše pět obytných místností, nepočítajíc v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností nepřesahuje úhrn podlahové plochy obytných místností (§19 a §22 vyhlášky č. 57/1957 Ú. l.) 120 m2. Odvolací soud aplikoval též ustanovení obsažená v zákoně č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen "zákon č. 212/2009 Sb."). Tímto zákonem bylo podle odvolacího soudu nově založeno právo fyzických osob na vyplacení odškodnění za veškerý nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi. V §3 zákona č. 212/2009 Sb. je stanoven okruh oprávněných osob pro případ, že nárok byl řádně a včas uplatněn, ale nebylo o něm rozhodnuto nebo nedošlo k výplatě vypořádání. Oprávněnou je osoba, která nemovitosti na uvedeném území v období od 5. listopadu 1938 zanechala a splnila další podmínky podle odst. 1 (stala se občanem Československé republiky a je ke dni účinnosti zákona občanem České republiky). V případě úmrtí oprávněné osoby přechází podle §3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. nárok na jejího manžela a děti (občany České republiky), na každého stejným dílem; nejsou-li tyto osoby, nárok zaniká. Odvozuje-li tedy žalobce svůj nárok ze závěti, pak mezi tyto osoby nepatří. Odvolací soud se též vyjádřil k účelu a povaze zákona č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. října 2009. Dovodil, že jde o zmírnění křivd náležející k restitučnímu zákonodárství, provedené v mezích možností České republiky. Konstituovaný nárok má osobní charakter, neboť vzniká buď přímo poškozeným, nebo jeho manželu či pozůstalým dětem. 4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 28 Cdo 1677/2010-81 odmítnuto jako nepřípustné, neboť právní otázky, které v dovolání formuloval dovolatel, byly již vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2162/2009. Z textu §237 odst. 3 o. s. ř. je také zřejmé, že se dovolací soud nemohl zabývat v rámci svého přezkumu dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. tvrzenými procesními vadami napadeného rozsudku. Nejvyšší soud ve výše citované věci řešil otázku, jak posuzovat ve vztahu k §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nárok žalobců, jejichž právní předchůdce zanechal na Podkarpatské Rusi nemovitosti přesahující vymezení v citovaném ustanovení (umožňujícím poskytnutí náhrady jen za nemovitosti v osobním vlastnictví nebo použitelné při drobném soukromém hospodaření). Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byla zamítnuta. Dovolací soud v označené věci dovodil, že právní úprava provedená v zákonech č. 186/1946 Sb., č. 42/1958 Sb. a ve vyhlášce č. 159/1959 Ú. l. je v posuzované věci použitelná a tedy stále platná. Nově vydaný zákon č. 212/2009 Sb. sice umožňuje uplatnit nyní nárok u Ministerstva vnitra (§4), současně však vychází z kontinuity trvání nároků již dříve přihláškou uplatněných. Je zřejmé, že i pro tyto nároky zákon zachovává co do druhu nemovitostí jako měřítka ty předpisy, které byly rozhodné pro posouzení oprávněnosti náhrady v řízení podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Pokud tedy nemovitosti, za něž nyní požaduje náhradu žalobce, nesplňovaly znaky rodinného domku podle §3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. ve spojení s již citovanými ustanoveními vyhlášky č. 57/1957 Ú. l., pak platí závěry již vyslovené a nárok na náhradu nebyl uplatněn po právu. Zákon č. 212/2009 Sb. omezuje v §3 odst. 2, 3 okruh oprávněných osob - kromě osoby zanechavší nemovitosti - na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo tak, na rozdíl od vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vylučuje dědění nároku. V tomto ohledu by mohl mít žalobce závažné námitky, poněvadž se již v roce 1997 dědicem nároku stal a jako dědic jej také nyní uplatňuje. Pro právní posouzení věci však zůstává určující, že předmětné nemovitosti nesplňovaly znaky rodinného domku podle relevantních právních předpisů. II. 5. Proti shora uvedeným rozhodnutím si stěžovatel podal obsáhlou ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů. V ústavní stížnosti dále požádal, aby jako vedlejší účastníci byly do řízení přibrány i další v ústavní stížnosti uvedené osoby (celkem se jedná o 140 fyzických osob a 1 občanské sdružení), u nichž stěžovatel dovozuje právní zájem na řízení, neboť v současnosti vedou skutkově obdobná řízení a soudy postupují nejednotně, resp. se jedná o osoby, které teprve žádají o odškodnění u Ministerstva vnitra České republiky. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku, jichž se dopustily obecné soudy. Stěžovatel nejprve podrobně rekapituluje postup správních i soudních orgánů ve své věci a dále popisuje skutkový stav věci, historické souvislosti a vývoj právní úpravy od roku 1945 do současnosti ve vztahu k odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi osobami české a slovenské národnosti. Z pohledu právní úpravy dospívá k závěru o rozporu v záhlaví uvedených ustanovení vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. se stávajícím ústavním pořádkem České republiky, ale i Ústavou platnou v době vydání vyhlášky. Zároveň vyslovuje přesvědčení, že i přes řadu nedostatků lze právní úpravu vydanou po roce 1948 použít pro účel odškodnění, ale je třeba ji aplikovat ve světle demokratického právního státu. Stěžovatel považuje za protiústavní úpravu vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., na jejímž základě měla být poskytnuta náhrada pouze na nemovitý majetek menšího rozsahu a s řadou dalších omezení. Rovněž tak definici rodinného domku nepovažuje za legální, neboť byla přijata pro účely jiného zákona. Soudy podle názoru stěžovatele pochybily tím, že interpretovaly pojem rodinného domu obsažený ve vyhlášce č. 57/1957 Ú. l. dle jeho původního výkladu, tedy výkladu, který diskriminoval mezi jednotlivými vlastníky. Stěžovatel poukazuje na to, že se obecné soudy vůbec nezabývaly rozporem právní úpravy před rokem 1989 s ústavním pořádkem České republiky, který jím byl namítán. 7. Jako rozporný s ústavním pořádkem České republiky pokládá stěžovatel i zákon č. 212/2009 Sb., který obsahuje řadu omezení, jež ve svém důsledku naprosto vylučují poskytnutí odškodnění ve valné většině případů a znamenají zejména porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Jedná se zejména o následující případy: a. diskriminační stanovení data (29. září 1938), podle něhož je vymezeno území Podkarpatské Rusi; b. vyloučení osob, které nebyly k 29. červnu 1945 občany Československa, protože nežily [§3 odst. 1 písm. a) zákona č. 212/2009 Sb.]; c. vyloučení osob, které nejsou občany České republiky [§3 odst. 1 písm. b) zákona č. 212/2009 Sb.]; d. vyloučení právních nástupců oprávněných osob (§3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb.); e. založení nerovnosti žadatelů v závislosti na důkazním prostředku, jímž lze prokázat existenci státního občanství [§6 odst. 2 písm. b) zákona č. 212/2009 Sb.)]; f. stanovení nepřiměřeně nízkého koeficientu ohodnocení majetku (§7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb.); g. stanovení limitu vypořádání částkou 2,000.000 Kč. 8. Vadný postup obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že nepodaly návrh na zrušení výše uvedených protiústavních ustanovení Ústavnímu soudu. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem, místo zvažování souladu relevantních předpisů s Listinou a obecnými zásadami právního státu, paušálně odmítly jakoukoliv pochybnost jejich souladu s ústavním pořádkem, aniž by však tento závěr dostatečně podložily jakýmikoliv argumenty. 9. Stěžovatel dále poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski v. Polsko, jímž byla založena aplikovatelnost Úmluvy z časového hlediska i na případy, k nimž došlo dávno před přijetím Úmluvy ze strany Polska, a který podle jeho názoru dopadá i na stávající případ. Vyslovuje přesvědčení, že právo na odškodnění za zanechaný majetek na území Podkarpatské Rusi výslovně zakotvovala již Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině (dále jen "Smlouva o Zakarpatské Ukrajině"), a jakákoliv jiná interpretace jejího znění je v rozporu s jejím smyslem a účelem, jakož i s úmyslem tehdejších představitelů Československa, kteří smlouvu podepisovali. 10. Stěžovatel dále uvádí, že Československo obdrželo jako vyrovnání za postoupené území od SSSR částku odpovídající 920,000.000 Kč, z níž však bylo poškozeným vyplaceno pouze 13,000.000 Kč a zbytek byl použit k jiným účelům. I z této skutečnosti vyplývá, že smluvní strany (Československo a SSSR) měly v úmyslu založit Smlouvou o Zakarpatské Ukrajině subjektivní právo na odškodnění všem občanům, kteří svůj majetek zanechali na území Podkarpatské Rusi. Tím, že do dnešního dne nebylo poskytnuto odškodnění, došlo k porušení zásady právní jistoty a vázanosti státu právem. 11. Stěžovatel konečně poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi soudů v souvislosti s pasivní legitimací (Ministerstvo financí x Ministerstvo vnitra) a s tím související otázku místní příslušnosti soudů. Nevyřešení této otázky vede k neúměrnému prodlužování řízení a k faktickému odepření přístupu k soudu, neboť s ohledem na věk dochází k rychlému zužování okruhu oprávněných osob. V této souvislosti uvádí stěžovatel příklady nejednotného rozhodování ohledně místní příslušnosti a zdůrazňuje, že zodpovězení této otázky je pro všechny oprávněné osoby zásadní z důvodu, aby nedocházelo k dalšímu prodlužování řízení. III. 12. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal o soudu prvního stupně příslušný spis a od účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyjádření k ústavní stížnosti. 13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na to, že stěžovatel v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ve zbytku odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. 14. Městský soud v Praze zdůraznil, že neshledal důvod pro přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu. Vyslovil přesvědčení, že je věcí každého státu, jakým způsobem přikročí ke zmírňování majetkových a jiných křivd minulosti a v jakém rozsahu takové zmírnění upraví. Nárok na restituci majetku není ústavně zaručen. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svůj nárok odvozuje z postavení dědice dcery původní oprávněné osoby, je třeba u něj odlišně posuzovat i případnou diskriminaci v právech ve vztahu k jiným oprávněným osobám, které nárok uplatnily jako původní vlastníci či jako jejich manželé nebo děti. Ve zbytku opět odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž uvedl, že v dané věci nešlo o posuzování obsahu pojmu vlastnictví, a tedy rozlišování mezi soukromým a osobním vlastnictvím, ale jednalo se o posouzení věcného vymezení majetku, za který mohla být poskytována náhrada. 15. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření zcela odkázal na závěry vyplývající z ústavní stížností napadených rozhodnutí. 16. Ministerstvo financí jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rekapituluje obsah ústavní stížnosti a jednotlivé námitky stěžovatele a podává k nim vlastní stanovisko, přičemž s argumentací stěžovatele k jednotlivým bodům nesouhlasí. Ministerstvo financí zastává názor, že podmínky poskytnutí náhrady, i její rozsah a okruh oprávněných osob (a to jak podle zákona č. 42/1958 Sb. a na jeho základě vydaných podzákonných předpisů, tak i podle zákona 212/2009 Sb.), nejsou v rozporu s ústavněprávními kautelami, ale naopak jsou v souladu nejen s nimi, ale i s restituční judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti poukazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/97, I. ÚS 24/98 a III. ÚS 23/93, podle nichž je v zásadě věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restituci a za jakých podmínek. 17. K ústavní stížnosti se dále v obecné rovině vyjádřilo Ministerstvo vnitra, přestože nebylo účastníkem předchozího soudního řízení, jehož se ústavní stížnost týká a Ústavní soud jej za účastníka ani vedlejšího účastníka řízení v řízení o této ústavní stížnosti nepovažuje (k této otázce viz níže). Pouze pro pořádek, bez toho, že by mělo toto vyjádření nějaký vliv na rozhodování Ústavního soudu, rekapituluje Ústavní soud stručně toto vyjádření. Ministerstvo vnitra v něm poskytuje statistické údaje k počtu žádostí o vypořádání, jakož i počtu uspokojených osob a výši vypořádání. Dále uvádí, že v případě vyhovění ústavní stížnosti v požadovaném rozsahu by došlo k rozšíření okruhu potenciálních oprávněných osob, a tím k nárůstu výdajů na vypořádání a zatížení státního rozpočtu. Rovněž se obecně vyjadřuje k postupu při odškodňování, přičemž zdůrazňuje, že jeho působnost je omezena výlučně na postup podle zákona č. 212/2009 Sb. IV. 18. Ústavní soud poskytl stěžovateli vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice. Stěžovatel polemizuje zejména s vyjádřením vedlejšího účastníka řízení (Ministerstva financí), který podle jeho názoru celou problematiku zjednodušil a na stěžejní námitky stěžovatele v podstatě neodpověděl. Stěžovatel opakuje svoji argumentaci ve vztahu k jednotlivým právním předpisům upravujícím odškodnění oprávněných osob a stejně jako v ústavní stížnosti dospívá k závěru o jejich diskriminačním charakteru (zejména vyhláška č. 159/1959 Ú. l.), jakož i rozporu s Listinou, Úmluvou i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Rovněž se pozastavuje nad nekonzistentností a neustáleností právního názoru vedlejšího účastníka řízení ohledně aplikace, resp. neaplikace vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. z důvodu jejího rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Poukazuje i na nejednotnost posuzování uplatnění nároků na odškodnění (zda podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nebo podle zákona č. 212/2009 Sb.) státními orgány, které o nároku na odškodnění rozhodují a jež přispívá k průtahům a brání tak odškodnění oprávněných osob. Konečně se zabývá i stanovením rozhodného období s ohledem na historické okolnosti období podzimu 1938 a jara 1939 na Podkarpatské Rusi. 19. Stěžovatel podal dále podobně obsáhlou repliku i ve vztahu k vyjádření Ministerstva vnitra. S ohledem na to, že Ústavní soud nepovažuje Ministerstvo vnitra ani za účastníka, ani za vedlejšího účastníka řízení (viz níže), nemohl se proto ani touto replikou stěžovatele blíže zabývat. 20. Ve vztahu k vyjádřením účastníků řízení (Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1) nepovažoval stěžovatel za nutné podat repliku, neboť neobsahovaly žádnou věcnou argumentaci. 21. Stěžovatel rovněž navrhl rozšíření okruhu účastníků řízení před Ústavním soudem o Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, Senát Parlamentu České republiky a Veřejného ochránce práv a zaslání ústavní stížnosti s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právních předpisů uvedeným subjektům. 22. Stěžovatel po lhůtě stanovené k replice zaslal Ústavnímu soudu další přípis ze dne 10. května 2011 (č. l. 116 a násl. spisu Ústavního soudu), ve kterém poukazuje na rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. března 2011 ve vztahu k jedné z osob (konkrétně H. H.) uvedené v ústavní stížnosti jako vedlejší účastnice řízení č. 46 a v němž se Ministerstvo vnitra mimo jiné vyjadřovalo k nutnosti předložení platného občanského průkazu jako podmínce pro přiznání nároku na vypořádání [§6 odst. 2 písm. b) zákona č. 212/2009 Sb.]. 23. Ústavní soud rovněž obdržel několik přípisů od osob označených v ústavní stížnosti jako vedlejší účastníci (např. vyjádření Ing. J. H. - předsedy občanského sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy, nebo Ing. P. H.). Tyto přípisy vzal Ústavní soud na vědomí, aniž by je však mohl použít pro rozhodnutí ve věci (o postavení dalších osob jako vedlejších účastníků řízení viz níže). Va. 24. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud se nejprve vypořádal se žádostí stěžovatele o přibrání dalších osob jako vedlejších účastníků řízení. Podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou vedlejšími účastníky řízení ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Ustanovení §76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu stanovuje, že vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, přičemž Ústavní soud může přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení (§76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí soudu vydaném ve sporném civilním řízení, jsou tedy žalobce nebo žalovaný (v závislosti na tom, kdo podal ústavní stížnost). Z uvedeného plyne, že vedlejšími účastníky nemohou být podle §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jiné, stěžovatelem navrhované, osoby, které vedou jiné spory s Ministerstvem financí, popř. Ministerstvem vnitra, třebaže jsou tyto spory skutkově podobné. V daném případě nelze vysledovat ani právní zájem navrhovaných osob na výsledku řízení ve smyslu §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastenství v řízení o ústavní stížnosti je totiž třeba chápat jako pomoc v řízení, v němž vedlejší účastník vystupuje na straně orgánů veřejné moci, tj. zde soudů, a jeho úkolem je toliko obhajovat rozhodnutí jimi přijatá, a to pouze z toho úhlu, že jimi nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 642/03). 25. Výše uvedené platí i pro postavení Ministerstva vnitra, které sice bylo v ústavní stížnosti jako vedlejší účastník označeno, ale vzhledem k tomu, že nebylo účastníkem předchozího řízení před obecnými soudy (v této konkrétní věci), nemohlo se stát ani vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem podle §76 odst. 2 věty první zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud současně neshledal důvod pro přiznání postavení vedlejšího účastníka na základě §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, když Ministerstvo vnitra navíc ani žádný právní zájem na výsledku řízení neprokazovalo. Vb. 26. Ústavní soud předesílá, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. 27. Podle čl. 1 Ústavy Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, 1994, nález č. 1, str. 1 a násl.). 28. V dané věci se jedná o nároky na odškodnění osoby za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR. Ústavní soud si je vědom významu věci jak pro samotného stěžovatele, tak i pro celou skupinu osob, které v minulosti v souvislosti s postoupením území Podkarpatské Rusi utrpěly nejen majetkovou újmu. Zároveň lze z morálního hlediska chápat mnohé z námitek uváděných stěžovatelem, avšak přesto není možné dospět k závěru pro stěžovatele příznivému. 29. Posouzení věci z pohledu podústavního práva a podřazení skutkového stavu pod konkrétní právní normy bylo provedeno obecnými soudy, které svoje rozhodnutí postavily na závěru o neoprávněnosti stěžovatele pro uplatnění nároku. V tomto směru lze na rozhodnutí obecných soudů odkázat, přestože má Ústavní soud pochybnosti o vhodnosti argumentace Nejvyššího soudu (ale i odvolacího soudu) ohledně charakteru nemovitosti, zanechané stěžovatelovými předchůdci na Podkarpatské Rusi (zejména pak argumentace podpůrnou aplikací vyhlášky ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l.). Pro použití citované vyhlášky neexistuje žádný zákonný podklad, a pokud ji obecné soudy, byť podpůrně, aplikovaly, překročily svoje procesní postavení a zabývaly se věcí nad rámec jim přiznaných oprávnění. Nadto i v důvodové zprávě k zákonu č. 212/2009 Sb. se uvádí, že "navrhovaný zákon umožní provést zmírnění majetkových křivd zákonem stanovených oprávněných osob bez omezení druhu zanechaného nemovitého majetku". To ovšem nic nemění na tom, že hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby byla neoprávněnost stěžovatele. 30. Na posouzení z pohledu ústavněprávního tak zůstává, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Relevantní právní předpisy [tj. Smlouva o Zakarpatské Ukrajině, zákon č. 42/1958 Sb. (a související vyhláška č. 43/1959 Ú. l.), vyhláška č. 159/1959 Ú. l. i zákon č. 212/2009 Sb.] upravují odškodnění osob, které svůj majetek zanechaly za Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR, přičemž se od sebe liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku. Shodným znakem všech těchto norem je snaha o napravení či lépe řečeno zmírnění majetkových křivd z minulosti a jako takové tedy mají charakter restitučních předpisů. Ústavní soud se k povaze restitučních předpisů vyslovil v usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99, jehož podstatou je teze, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto zákonem stanovených podmínek. 31. Ústavní soud ze skutečnosti, že zákonodárce (a to platí jak pro předpisy přijaté před rokem 1989, tak i předpisy vydané po tomto datu) vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění (v daném případě nárok na odškodnění), dovozuje, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů. 32. Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku ve svých rozhodnutích [např. rozhodnutí ze dne 4. března 1996 č. 23131/93 (Brežný v. Slovensko), ze dne 11. dubna 1996 č. 28390/95 (Pezoldová v. Česká republika), ze dne 13. května 1996 č. 23899/93 (Nohejl v. Česká republika), ze dne 13. května 1996 č. 23063/93 (Jonas)] ve věci restitucí vlastnického práva konstatovala, že dle Úmluvy neexistuje právo na restituci vlastnictví, a protože diskriminace dle čl. 14 Úmluvy je možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného práva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky státního občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisů porušení zákazu diskriminace. Jestliže tedy dle Úmluvy neexistuje právo na restituci vlastnictví, jsou dle Komise restituce zcela v rukou toho kterého státu jako suveréna. Tuto tezi vyjádřil i Ústavní soud například ve svém nálezu Pl. ÚS 3/94 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1993, sv. 1, str. 279-291), v němž se zabýval ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob vyplýval z čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky. 33. Stěžovatel poukazoval dále na rozhodnutí ve věci Broniowski v. Polsko, které se dle jeho názoru vztahuje i stávající věc. Evropský soud pro lidská práva v tomto stěžejním rozsudku Velkého senátu ze dne 22. června 2004 [(GC), č. 31443/96, ECHR 2004-V] hodnotil situaci stěžovatele, který neúspěšně uplatňoval svůj požadavek na odškodnění za nemovitosti, které jeho rodina pozbyla po druhé světové válce. Tento jeho majetkový zájem měl přitom oporu v právním řádu (příslib zákonodárce) a judikatuře nejvyšších soudních instancí. V důsledku postupu a zejména nečinnosti státu, který nepřijal odpovídající - právním řádem předvídaný - zákon, podle něhož by o odškodnění mohlo být rozhodnuto, bylo shledáno porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Východisko uvedeného rozhodnutí bylo tedy jiné, než je ve stávajícím případě. Ve věci Broniowski v. Polsko byla předmětem kritiky ze strany Evropského soudu pro lidská práva zejména nečinnost zákonodárce. Toto odlišuje tento případ od nyní posuzované ústavní stížnosti, kdy v podstatě od padesátých let 20. století existuje právní úprava umožňující provést odškodnění osob. V předmětném případu Evropský soud pro lidská práva opakovaně zvažoval historické faktory, specifika dotčeného období, kdy se stát musel potýkat s problémy politické, hospodářské a sociální přeměny, i velký rozsah sporných nároků, a připouštěl mimořádnou obtížnost situace, vyžadující komplexní politická rozhodnutí. Evropský soud pro lidská práva ovšem připustil, že v situacích, jejichž řešení vyžaduje přijetí sporného zákona s výraznými ekonomickými dopady na celý stát, musí mít vnitrostátní orgány značnou diskreci nejen při výběru opatření pro ochranu a regulaci vlastnických vztahů, ale rovněž ve volbě odpovídající doby k jejich provedení. Výběr těchto opatření může zahrnovat i nezbytná rozhodnutí omezit výši kompenzace za zabavený majetek na úroveň nižší než je jeho tržní cena. Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě tedy nezajišťuje právo na plnou kompenzaci za všech podmínek [odst. 182; s odkazem na rozsudek James a další proti Spojenému království, ze dne 21. února 1986, č. 8793/79, odst. 54, Series A no. 98-A]. 34. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí rovněž vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1993, sv. 1, str. 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1993, sv. 1, str. 179), Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1995, sv. 4, str. 218), Pl. ÚS 9/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1996, sv. 5, 107)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, r. 1992, č. 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy". Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. 35. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2162/2009, z něhož vychází i stávající ústavní stížností napadené rozhodnutí, v němž bylo k otázce aplikovatelnosti Smlouvy o Zakarpatské Ukrajině řečeno, že ze Smlouvy o Zakarpatské Ukrajině nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikace, ale jen transformace jejích pravidel do vnitrostátního práva. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek, který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost vyjádřena v mezinárodní smlouvě; stát tu má volnost při určování toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má dojít k odškodnění. Právní předpisy České republiky pak konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, náleží oprávněným osobám odškodnění. 36. Z výše uvedeného vyplývá, že je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny. V daném případě bylo odškodnění realizováno na základě aplikace výše citovaných zákonných i podzákonných norem, které obecné soudy řádně (s výhradou expozé týkajícího se posouzení charakteru nemovitosti vycházejícího z aplikace vyhlášky ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l. - viz výše odstavec 29) a v souladu s procesními pravidly aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Není možné přitom přehlížet, že ke vzniku majetkových křivd nedošlo v důsledku vydání restitučních předpisů, ale v souvislosti se samotným aktem (mezinárodní smlouvou), na jehož základě bylo území Podkarpatské Rusi přenecháno jinému státu. 37. Na základě výše vyslovených tezí a úvah tedy Ústavní soud dospívá k závěru, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani z pohledu práva na spravedlivý proces, ani z pohledu práva na ochranu majetku. Ústavní soud zároveň nevylučuje, že v jiných případech osob, domáhajících se odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, by bylo možno (s ohledem na konkrétní okolnosti) dospět k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti. 38. Jestliže nezbylo, než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. §64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Z tohoto důvodu odpadla i potřeba přibrat do řízení i další stěžovatelem navrhované účastníky (Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, Senát Parlamentu České republiky a Veřejného ochránce práv). 39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Návrh na zrušení v záhlaví citovaných právních předpisů Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2011 Jiří Nykodým v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:2.US.3241.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3241/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 5. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 11. 2010
Datum zpřístupnění 9. 6. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
jiný právní předpis; 159/1959; o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny; §1/2, §1/3 věta první, §3
zákon; 212/2009; kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik; §2/1, §3/1/a, §3/1/b, §3/1/c část, §3/2 věta druhá a třetí, §3/3, §6/2/b, §7/5
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 159/1959 Sb., §1 odst.2, §1 odst.3, §3, §3a
  • 186/1946 Sb.
  • 212/2009 Sb., §4, §2 odst.1, §3 odst.1 písm.a, §3 odst.1 písm.b, §3 odst.1 písm.c, §3 odst.2, §3 odst.3, §6 odst.2 písm.b, §7 odst.5
  • 42/1958 Sb.
  • 43/1959 Sb.
  • 57/1957 Sb., §14, §19, §22, §13
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstřík restituce
nemovitost
odškodnění
mezinárodní smlouva
závěť
restituční nárok
prekluze
dědění
osoba/oprávněná
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3241-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70323
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30