ECLI:CZ:US:2011:2.US.3591.11.1
sp. zn. II. ÚS 3591/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. W., zastoupeného JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 886/14, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 2. 2010 ve věci sp. zn. P 283/75, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2010 ve věci sp. zn. 21 Co 150/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1561/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 10 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel zproštěn výkonu opatrovnictví nad svojí nesvéprávnou matkou. Rubrikovaným usnesením k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesení okresního soudu potvrdil; stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví identifikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel má za to, že předmětné řízení o změně opatrovníka jeho matky bylo iniciováno zprávou Obecního úřadu Kuchařovice, jež je vypracována na základě smyšlených údajů a tvrzení; stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že se o matku stará od roku 2004, přičemž nikdy nestrádala a neměla nikdy žádné zdravotní či jiné problémy. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že ačkoliv původně přerušil řízení do pravomocného rozhodnutí ve věci řízení o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, v posuzované věci rozhodl, aniž by v řízení o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel dále nalézacímu soudu vytýká, že při zjišťování, zda se dosavadní opatrovník dobře stará o svoji matku (což je dle stěžovatele jediné relevantní), postupoval zcela nedostatečně, nikoliv nestranně a neposkytl stěžovateli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je nadán kasační pravomocí pouze v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 412/04 konstatoval, že "omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného", pročež je třeba takový zásah "zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především článkem 5 a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny". Otázka omezení (či zbavení) způsobilosti k právním úkonům byla Ústavním soudem řešena v různých kontextech také v celé řadě dalších rozhodnutí (viz např. sp. zn. I. ÚS 557/09, IV. ÚS 3102/08 a Pl. ÚS 43/10).
V projednávané věci - a to je nutno zdůraznit - však předmětem řízení nebyla otázka stěžovatelovy způsobilosti k právním úkonům, ani otázka svéprávnosti jeho matky; řešena byla jen a pouze otázka, zda dosavadní opatrovník (stěžovatel) nemá být výkonu opatrovnictví zproštěn. Pokud přitom obecný soud zjistí, že opatrovník nevykonává svoji funkci řádně, je jeho povinností zprosti ho výkonu opatrovnictví (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 1173/08).
Ke stěžovatelem namítanému porušení ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny, tedy zásahu do soukromého a rodinného života, nutno uvést, že nelze shledat (a z obsahu ústavní stížnosti ostatně rovněž nevyplývá) souvislost mezi stěžovatelem napadenými rozhodnutími obecných soudů a mezi jeho soukromým a rodinným životem. Rozhodnutí o zproštění výkonu opatrovnictví totiž de facto zbavuje stěžovatele pouze povinnosti uložené předchozím rozhodnutím, avšak nemá v žádném případě vliv na rodinné vazby stěžovatele a jeho matky. Stěžovatel i po pravomocném rozhodnutí o zproštění výkonu opatrovnictví nepřestává být synem své matky, napadená rozhodnutí nemohou nikterak změnit jejich vzájemný vztah a stěžovatel se samozřejmě může i nadále (v rámci svých možností) o svoji matku osobně starat.
Přisvědčit nelze stěžovateli ani v případě námitky porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť v nalézacím řízení bylo zjišťováno jeho (záporné) stanovisko ke zproštění výkonu opatrovnictví a současně mu byla dána možnost, jíž využil, brojit proti rozhodnutí soudu první instance odvoláním, v němž se vyjádřil ke všem provedeným důkazům.
Ústavní soud dodává, že v projednávané věci nebylo porušeno ani (stěžovatelem nedovolávané) právo na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí soudů první a druhé instance mají svůj skutkový základ, odvíjející se od ústavně konformního dokazování. Pro řízení o ústavní stížnosti přitom není - bez dalšího - podstatné, že stěžovatel považuje skutková zjištění obecných soudů (nezajišťování zdravotní péče, stravování a topení v domě) za nesprávná, respektive že učiněným skutkovým závěrům oponuje předkládáním odlišné skutkové verze. V posuzované věci je tak klíčové, že obecné soudy dospěly ke skutkovým a právním závěrům, jež nevykazují prvky svévole (libovůle) a jež je možno považovat za ústavně konformní.
Pouze pro úplnost je možno poznamenat, že ačkoliv stěžovatel brojí petitem své ústavní stížnosti taktéž proti usnesení Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu, jímž byl stěžovatelův mimořádný opravný prostředek shledán nepřípustným, žádnou konkrétní námitku nevznáší.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Okresní soud ve Znojmě, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu