ECLI:CZ:US:2011:2.US.44.08.1
sp. zn. II. ÚS 44/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 48 T 2/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2008, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jeho základních práv zakotvených v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti stěžovatele a připojeného spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 48 T 2/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem neoznámení trestného činu podle §168 odst. 1 tr. zákona, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 5. a 6. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tak, že v přesně nezjištěné době ve Zlíně před spácháním trestného činu vraždy byl telefonicky požádán obžalovanou K. V. o poskytnutí střelné zbraně z důvodu údajné osobní ochrany pro případ napadení za strany jejího manžela, kdy na základě této žádosti jí opatřil blíže nezjištěnou střelnou zbraň, drženou nelegálně bez řádného povolení, kterou jí opatřil prostřednictvím obžalované H. K., které zbraň předal a po spáchání trestného činu vraždy předmětnou střelnou zbraň po předchozí domluvě převzal zpět, a dále v přesně nezjištěnou dobu v souvislosti s vrácením střelné zbraně se dozvěděl od obžalované K. V. o spáchání trestného činu vraždy a tuto skutečnost bez odkladu neoznámil. Za to byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalované K. V., která byla odsouzena za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, a obžalované H. K., odsouzené za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona a trestný čin nadržování podle 166 odst. 1 tr. zákona, obžalovaného K. K., odsouzeného za trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zákona, a obžalovaných S. Č. a J. Ch., kteří byli uznáni vinnými trestným činem neoznámení trestného činu podle §168 odst. 1 tr. zákona.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel, obžalovaná K. V. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 tak, že z podnětu odvolání stěžovatele zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoznámení trestného činu podle §168 odst. 1 tr. zákona, jakož i ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 2 tr. řádu nově rozhodl, že se stěžovatel odsuzuje za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, podle §185 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Naproti tomu odvolací soud zprostil podle §226 písm. b) tr. řádu stěžovatele obžaloby pro blíže popsaný skutek, podle nějž se měl hodnověrným způsobem dozvědět, že jiný spáchal trestný čin vraždy podle §219 tr. zákona a takový trestný čin neoznámil bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, a tím měl spáchat trestný čin neoznámení trestného činu podle §168 odst. 1 tr. zákona, neboť tento skutek není trestným činem.
Tímto rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a nově rozhodl ohledně obžalované K. V. ve výroku o trestu, a dále rozhodl tak, že zamítl odvolání obžalované K. V., jakož i odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obžalované H. K. a obžalovaného K. K.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale i proti nezrušeným částem rozsudku soudu prvého stupně, podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením dovolacího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, námitky stěžovatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto dovolání stěžovatele podle §265i odst. 3 tr. řádu ani věcně nepřezkoumal.
Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Obecným soudů vytýkal především skutečnost, že se vůbec logicky nevypořádaly s jeho právní argumentací, že žádnou zbraň "nelegálně drženou" schopnou usmrtit člověka nikomu nepůjčil. Namítal, že soudy vycházely z ničím nepodložených úvah, jak se skutek (samotná střelba) skutečně stal, soustředily se spíše na okolnosti, které skutku předcházely a pak po jeho spáchání. Soudy tak vůbec nezjistily jakou zbraní se střílelo, žádná zbraň ani nebyla nalezena, přičemž vycházely toliko z výpovědi obžalované V., jejíž výpověď nebylo možné podle stěžovatele považovat za věrohodnou a pravdivou. Z tohoto důvodu ani odůvodnění obecných soudů dle názoru stěžovatele nemohou být v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatel namítal, že soudy obou stupňů vůbec nezkoumaly podmínky pro uplatnění zásady "in dubio pro reo", kdy po vyčerpání všech možných dosažitelných důkazů zůstaly pochybnosti o skutkové okolnosti důležité pro zavinění, tedy úmysl stěžovatele přivodit následek uvedený v zákoně. Dovodil proto, že v daném případě jsou právní závěry soudů o jeho vině v extrémním nesouladu s původně zjištěnými skutečnostmi, neboť je třeba dále podle jeho názoru zkoumat, zda obžalovaná V. byla tou osobou, která na manžela vystřelila, což by mělo samozřejmě vliv i na postavení stěžovatele. Dovozoval, že pokud napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil výroky odvolacího soudu ohledně obžalované V., měl také dovolací soud zrušit výroky týkající se stěžovatele, neboť děj střelby se bezprostředně dotýkal i osoby stěžovatele a jeho zájmů.
Ústavní soud pro doplnění zjištěných skutečností konstatuje, že jak je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, shora napadeným unesením Nejvyšší soud na základě dovolání obžalované V. zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu rozsudek odvolacího soudu v části týkající se obžalované a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil též všechny další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 3 To 139/2007 podle §258 odst. 1 písm. b, c, odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích o vině a trestu obžalované V. a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že obžalovanou uznal vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona na upřesněném skutkovém základě a za to jí podle §219 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Posléze podané dovolání obžalované V. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 3 Tdo 601/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obžalovaná podala ve své věci rovněž ústavní stížnost, o které Ústavní soud již rozhodl tak, že ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Petitem projednávané ústavní stížnost stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Jak ale Ústavní soud musí konstatovat, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval závěrům Nejvyššího soudu, že v dovolání brojí pouze proti hodnocení důkazů a proti vyvozeným skutkovým zjištěním ze strany soudů nižších stupňů. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět pouze námitky skutkového rázu. Stěžovatel podle dovolacího soudu ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě se ve svůj prospěch domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů. Nejvyšší soud vědom si aktuální judikatury Ústavního soudu vážil, zda v projednávaném případě nejsou právní závěry soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a dospěl k závěru, že o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve stěžovatelově věci založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. tr. řádu náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 52, 53 rozsudku soudu prvého stupně a str. 18, 19 rozsudku odvolacího soudu).
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatele bylo po obsahové stránce pouhou důkazní polemikou. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní interpretaci výsledků dokazování před obecnými soudy, odlišnou od závěrů soudu nalézacího i odvolacího.
Za daných okolností je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu. Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelova argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit. Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. např. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. O takovou situaci však v projednávané věci zcela zjevně nejde, což plyne z logických odůvodnění rozsudků soudu nalézacího a odvolacího.
Bylo-li nevyhnutelné z výše uvedených důvodů stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjel již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu