ECLI:CZ:US:2011:2.US.584.11.1
sp. zn. II. ÚS 584/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem, se sídlem Pernštýnské náměstí 80, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2010 sp. zn. 2 Cmo 354/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 2. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl z podnětu odvolání žalované změněn výrok III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 16 Cm 29/2009 (kterým městský soud zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) tak, že přiznal podle ust. §146 odst. 2 věty první o. s. ř. žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, když jako důvod zpětvzetí žaloby uvedl, že svou pohledávku za žalovanou uplatnil v rámci probíhajícího insolvenčního řízení.
Argumentace stěžovatele vychází z toho, že ačkoliv byly odvolacímu soudu známy okolnosti vedoucí k možné aplikaci ust. §150 o. s. ř., tak odvolací soud shledal jako odpovídající pouze použití ust. §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a nepřesvědčivé. V daném případě stěžovatel v rámci zpětvzetí žaloby ze dne 26. 8. 2010 uvedl okolnosti (probíhající insolvenční řízení, přihlášení pohledávky stěžovatele), k nimž odvolací soud nepřihlížel, a které je nepochybně nutné hodnotit jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. §150 o. s. ř. Navíc jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento se vůbec nezabýval námitkami stěžovatele ze dne 14. 12. 2010, které byly doručeny soudu prvního stupně před vydáním napadeného rozhodnutí, když mu nebyla nalézacím soudem stanovena žádná lhůta k případnému vyjádření se k odvolání. Dle stěžovatele pak nejenže v daném případě jsou dány důvody pro aplikaci ust. §150 o. s. ř., ale v úvahu přichází i aplikace ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Zároveň s tím stěžovatel navrhl dle ust. §79 odst. 2 odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). Přitom ne každé procesní pochybení je zároveň zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle názoru Ústavního soudu je vždy třeba vážit případná procesní pochybení obecných soudů a dávat je do kontextu soudního řízení jako celku, a teprve v tomto celkovém kontextu případně dovozovat z procesních pochybení zásah do základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04 ze dne 15. 6. 2004).
Stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, čímž však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil (srov. skutkově zcela totožnou věc, viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2995/10 ze dne 24. 11. 2010). Vrchní soud shledal procesní zavinění na zastavení řízení na straně stěžovatele (zpětvzetí žaloby z důvodu zahájení insolvenčního řízení vůči žalované) a uložil mu tak povinnost k náhradě nákladů řízení žalované, přičemž stěžovatel nepředložil žádný argument, který by tento závěr jakkoliv zpochybnil. Nadto stěžovatelem uváděná možnost aplikace ust. §150 o. s. ř. je nepřípadná, neboť jím tvrzené skutečnosti nejsou dle konstantní judikatury "důvody hodné zřetele" ve smyslu tohoto ustanovení (k tomu blíže Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 673), ale jsou toliko jen rozhodnými skutečnostmi pro posouzení procesního zavinění na zastavení řízení dle ust. §146 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolání žalované bylo stěžovateli soudem zasláno, jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, je nutno za nepřípadné považovat i stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu, týkající se povinnosti zaslat protistraně opravný prostředek protistrany, který by mohl ovlivnit práva a povinnosti strany druhé. Ze shora vedených důvodů tak Ústavní soud dospěl k závěru, že samotné nepředložení relativně pozdě předloženého vyjádření stěžovatele k odvolání žalované soudem nalézacím odvolacímu soudu, když nadto z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že v něm stěžovatel zopakoval důvody pro zpětvzetí žaloby, které soudu již uvedl v podání ze dne 26. 8. 2010, a které dle něj odůvodňují využití moderačního práva dle ust. §150 o. s. ř., nelze považovat za takovou procesní vadu, která by dosáhla intenzity zásahu do základních práv stěžovatele. Okolnost, že obecný soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry vrchního soudu, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu