ECLI:CZ:US:2011:2.US.866.11.1
sp. zn. II. ÚS 866/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti I. S., zastoupeného Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 227/2006-56 ze dne 30. 10. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 89/2008-83 ze dne 6. 5. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 5278/2008-110 ze dne 21. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 1.200.000,- Kč a částky 929,90 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody dle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobené nesprávným úředním postupem pracovnice matriky ÚMČ Praha 10, která vydala duplikát rodného listu na jméno P. B. jiné osobě, na jehož základě byl poté vydán i občanský průkaz. Tato osoba pak pod jménem P. B. jakožto majitel bytu v P., uzavřela se stěžovatelem dne 15. 12. 2003 kupní smlouvu o prodeji bytu a převzala od něho kupní cenu. Před vkladem vlastnického práva stěžovatele k bytu do katastru nemovitostí ho však kontaktoval skutečný P. B., tedy pravý vlastník bytu s tím, že kupní smlouvu nikdy nepodepsal a byt neprodal. Žalovaná částka představovala zaplacenou kupní cenu ve výši 1.200.000,- Kč a částka 929,90,- Kč úhradu za vyúčtovanou spotřebu elektrické energie v bytě za dobu, kdy byl jako odběratel elektrické energie veden stěžovatel.
Ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem č. j. 43 C 227/2006-56 ze dne 30. 10. 2007 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu řízení (výrok II.). Soud po provedeném dokazování považoval za prokázané, že kupní smlouvu ze dne 15. 12. 2003 o převodu bytové jednotky nepodepsal její skutečný vlastník P. B., a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 25/2004 bylo proto rozhodnuto o neplatnosti této smlouvy. J. P., který ve skutečnosti smlouvu se stěžovatelem uzavřel a fyzicky převzal sjednanou kupní cenu, vydávajíce se za užití podvodně vylákaného rodného listu a občanského průkazu za majitele bytu P. B., byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j 5 T 120/2006-416 ze dne 28. 2. 2007 odsouzen pro trestný čin podvodu a poškozování cizích práv. V návaznosti na tato zjištění se nalézací soud dále zabýval otázkou, zda bylo možno jednání správních orgánů, Městské části Praha 10 - matrika, Městské části Praha 11 - odbor pro občanské průkazy, při vydání duplikátu rodného listu, případně při vystavení nového občanského průkazu, oboje na jméno P. B., označit za nesprávný úřední postup, pročež dospěl k negativnímu stanovisku.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 25 Co 89/2008-83 ze dne 6. 5. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 5278/2008-110 ze dne 21. 12. 2010 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti projevil nesouhlas se závěry přijatými obecnými soudy stran dodržení zákonných předpisů upravujících vydávání matričních dokladů a občanských průkazů. Podle jeho názoru dodržení vnitřních mechanismů a obvyklých postupů při ověřování totožnosti osob za účelem vydání matričního dokladu, pokud tyto skutečně nezajistí, že matriční doklad bude vydán pouze oprávněné osobě podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 301/2000 Sb."), neznamená splnění zákonné povinnosti. Stejně tak bylo povinností správního orgánu před vydáním občanského průkazu porovnat předloženou fotografii žadatele s dřívější fotografií, či podpisy žadatele na žádosti o vydání občanského průkazu s dřívějšími podpisy žadatele. Zanedbání daných povinností a vydání občanského průkazu osobě, která nebyla osobou uvedenou, i nedostatečný postup matričního úřadu je dle stěžovatele nutné kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, v jehož příčinné souvislosti došlo ke vzniku škody na straně stěžovatele.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17).
V nyní projednávané věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora naznačeno, nepřísluší.
Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu. Tato odpovědnost je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Za nesprávný úřední postup lze přitom označit vadné či nedbalé nebo neodpovědné uplatňování veřejné moci (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 99/07 ze dne 7. 10. 2008, N 165/51 SbNU 43). S výjimkou ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb. není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Obecné soudy v posuzované věci naplnění výše uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu neshledaly. Shodně dospěly k názoru, že příslušné orgány postupovaly standardně a v souladu se zákonem č. 301/2000 Sb. i v souladu se zákonem č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů. Podle nalézacího soudu pracovnice Městské části Praha 11 - odboru pro občanské průkazy i matriky Městské části Praha 10 nemohly předpokládat, že ve věci došlo k organizovanému podvodu. J. P. disponoval znalostmi stran osobních údajů P. B. a svědkem, který potvrdil jeho nepravou totožnost. Předchozí občanský průkaz P. B. byl vydán v roce 1997 a bylo tak obtížné porovnávat předloženou fotografii s fotografií z předchozí evidence, navíc zde mohla být i určitá podoba obou osob dosahujících zhruba stejného věku. Škoda stěžovateli tak dle vyjádření obecných soudů naopak vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, do kterého bylo zapojeno více osob (a které obstaraly potřebné osobní údaje P. B., případně na úřadě J. P. čestným prohlášením dosvědčily nepravou totožnost), kdy se však podařilo zjistit toliko hlavního pachatele této trestné činnosti J. P. Jelikož je tento nemajetný, stěžovatel se po něm náhrady škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení nedomáhal. Pozornosti soudu prvního stupně neunikla ani neopatrnost, s jakou si počínal stěžovatel, jež je zaměstnán jako výkonný ředitel realitní společnosti, při platbě kupní ceny, kterou nepodmínil např. zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Ústavní soud v podrobnostech dále odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z nichž zřetelně plyne, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta z důvodu absence příčinné souvislosti mezi postupem správního orgánu a vzniklou škodou. Za takové situace není rozhodné, zda se jednalo či nejednalo o nesprávný úřední postup. V tomto směru obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují i požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu.
Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry soudů bylo možné označit za excesivní, extrémní, pak by mohl být takový postup shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Taková situace ovšem nenastala.
Ústavní soud závěrem dodává, že sice chápe, že stěžovatel se stal obětí podvodu, k jehož uskutečnění byly použity i doklady vydané dotčenými orgány, a z tohoto pohledu může vnímat rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivá, avšak ani tato situace neumožňuje Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí zrušit, pokud jsou ústavně konformní. Na druhé straně je třeba dodat, že s ohledem na množící se případy podvodných jednání osob s falešnými doklady, by měla být agendě občanských průkazů věnována ze strany příslušných správních orgánů zvýšená pozornost.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nicméně nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu