ECLI:CZ:US:2011:3.US.1139.11.1
sp. zn. III. ÚS 1139/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Š. M. a B) Ing. I. M., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2011 č. j. 3 Ads 150/2010-242, jakož i proti předcházejícím rozhodnutím, spojené s návrhem na zrušení ust. §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a dále ust. §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 17. dubna 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, ve kterém navrhovatelé napadli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2011 č. j. 3 Ads 150/2010-242, jakož i předcházející rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud "označil za nezákonná a protiústavní": rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2011 č. j. 3 Ads 150/2010-242, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č. j. 1 Ad 15/2010-202, výzvu Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 1 Ad 15/2010-253, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2008 č. j. 38 Cad 22/2008-10, výzvu Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 1 Cad 123/2008-15, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2009 č. j. 1 Cad 123/2008-88, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Ads 116/2009-137, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2010 č. j. 1 Ad 15/2010-161 a dále uložení povinnosti Městským soudem v Praze ze dne 18. srpna 2010 č. j. 1 Ad 15/2010-186.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení ust. §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a dále ust. §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud jejich věc projednal přednostně, neboť v meritu věci se jedná o sociální záležitost.
II.
Protože podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v ust. §30, §31, §34, §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. Současně Ústavní soud navrhovatele poučil o povinném právním zastoupení stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem. Současně Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, bude Ústavní soud nucen podání (ústavní stížnost) ve smyslu ust. §43 zákona o Ústavním soudu odmítnout. Výzva k odstranění vad podání byla Š. M. doručena dne 4. května 2011 a Ing. I. M. dne 6. května 2011.
Dne 17. dubna 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání navrhovatelů, doplněné dále podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 13. května 2011, kterým ovšem vady původního podání odstraněny nebyly. V uvedeném podání navrhovatelé Ústavní soud požádali, aby jim upřesnil, jaké vady podání mají odstranit a současně aby jim prodloužil lhůtu k odstranění vad podání. Ve svém podání stěžovatelé mimo jiné vyjádřili nesouhlas s podmínkou povinného právního zastoupení stanovenou zákonem o Ústavním soudu. Výzvu Ústavního soudu ve vztahu k povinnému právnímu zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé považují s ohledem na jejich návrh na zrušení ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za "zcela zcestnou". V příloze k tomuto podání stěžovatelé požádali, aby Ústavní soud upustil od požadavku povinného právního zastoupení, neboť ho považují za protiústavní.
Z obsahu ústavní stížnosti i z výše uvedeného podání stěžovatelů je zřejmé, že stěžovatelé odmítají zákonný požadavek povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem akceptovat.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a výše uvedené podání stěžovatelů Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby výzvu k odstranění vad podání dále konkretizoval a lhůtu k odstranění vad podání stěžovatelům dále prodlužoval.
O existenci zákonné podmínky povinného právního zastoupení ostatně byli stěžovatelé seznámeni již v souvislosti s podáváním jejich předchozích ústavních stížností. Ústavní soud poukazuje na to, že v poslední době se zabýval dalšími dvěma ústavními stížnostmi týchž stěžovatelů, resp. samotné stěžovatelky, vedenými pod sp. zn. I. ÚS 2074/10 a sp. zn. II. ÚS 1097/11, ze kterých rovněž vyplynulo, že odmítají akceptovat zákonný požadavek povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Obě ústavní stížnosti byly Ústavním soudem podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstranění vad podání odmítnuty.
Dle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se návrh usnesením odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Společně s ústavní stížností podali navrhovatelé návrh na zrušení ust. §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a dále ust. §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelé požádali, aby Ústavní soud jejich věc, které se ústavní stížnost týká, byla projednána přednostně ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelů byla projednána co nejrychleji.
Protože navrhovatelé vady svého podání odmítli odstranit, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž dále zkoumal, zda Ing. Igor Měšťánek je osobou k podání předmětné ústavní stížnosti oprávněnou. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu